Dnes jsou to přesně tři týdny, kdy vše začalo. V pondělí 16. března mě napadlo, že seženu 160 roušek pro jeden seniorský domov v Praze. S partou kamarádů a dalších dobrovolníků jsme se vzápětí rozhodli, že seženeme ochranné pomůcky pro 40 seniorských domovů a pečovatelských služeb v Praze a okolí. Během tří týdnů jsme zažili vlnu solidarity, ale také narazili na neprolomitelnou hradbu mlčení.

Pořád málo
Desítky našich dobrovolníků každý den šily roušky, rozvážely je po Praze a já jsem z mého kuchyňského „callcentra“ volala pečovatelům, kteří říkali: „Nemáme nic a zatím to nevypadá, že by nám někdo pomohl. Prý si musíme sami sehnat pomůcky, nejlépe zadarmo a klidně od překupníků. Jenže kde, když jsou všude vyprodané?“ Přišlo mi, že mluvím s trosečníky na pustém ostrově, kteří bojují o přežití pro nejslabší. Během tří týdnů naše parta dobrovolníků, kterou jsme nazvali Roušky seniorům, rozvezla 20 tisíc roušek, tisíce obleků, stovky litrů dezinfekce a rukavic, ale pořád to bylo málo.

Hradba mlčení
Stále dokola jsem se pečovatelů ptala, kolik pomůcek aktuálně potřebují. A čím dál víc mě zajímalo, proč se k nim od zřizovatelů nedostávají? Došlo mi, že na veřejnosti se o této situaci neví a chtěla jsem téma otevřít. Jsem novinářka a příběhy seniorů se zabývám roky, ale s pečovateli jsem mluvila jako zástupce dobrovolníků. Mnohokrát jsem měla chuť zapnout diktafon a natočit, co mi v naprostém zoufalství popisují. Nikdy jsem to ale neudělala. Když se mi začali ozývat kolegové z redakcí, tak jsem je chtěla propojit s pečovateli. Jenže lidé z domovů se báli promluvit do médií. Absolutně respektuji, že se mi svěřili soukromě. Mohu tedy jen říct, co zaznívalo stále dokola: pečovatelé se snažili přes sociální sítě sehnat pomůcky a věřili, že brzy aspoň nějaké dostanou od zřizovatele.

V řadě případů tomu ale tak nebylo. Vyslechla jsem si například: „Já vám rozumím, že chcete konkrétní příběhy do médií, ale prostě nemůžu promluvit. Hrozil by mi vyhazov“ nebo „My to nesmíme říct, co kdyby nám zřizovatel snížil dotace? Něco málo jsme od vedení dostali, ale rozhodně to nestačí. Možná to navenek vypadá, že je situace lepší, ale zatím není. Kdyby nebylo dobrovolníků, tak nemáme skoro nic.“

Dva extrémy
Celou tu dobu jsem vnímala dva extrémy: obrovskou vlnu solidarity a zájmu, ale také všudypřítomný strach promluvit. Když jsem se tento víkend poprvé zastavila a měla jeden „normálnější“ den, tak mi došlo, že korona časy přinesly nejen hodně zlého, ale také hodně dobrého. Třeba právě nenadálý zájem o seniory. Dělám doktorát na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy na téma mezigenerační vztahy a zkoumám, proč si spolu nejmladší a nejstarší generace moc nepovídají. Organizuji setkání teenagerů a seniorů a snažím se je inspirovat, aby k sobě našli cestu přes společné zájmy. V březnu jsem měla moderovat diskuzi o obrazu seniorů v tuzemských reklamách. Proč se o nich stále mluví jako o „důchodcích“ s pejorativním nádechem, proč je většinová společnost vnímá jako někoho, kdo už nic nemůže a řeší stále zdravotní problémy? Proč se tak málo mluví o starších lidech, kteří mají spoustu zájmů a aktivit?

Jiná slova
Před pár týdny se mi zdálo, že je skoro nereálné, aby se většinová společnost začala dívat na seniory jinak. Situace se ale začala měnit. V únoru odborníci ze zdravotnictví a sociálních služeb opakovaně apelovali na vládu a úřady, aby se zajímaly o seniorské domovy, které jsou ve velkém ohrožení. Vše změnila zpráva o úmrtí 95letého pacienta. Najednou se pozornost obrátila na seniorské domovy.

A rázem začalo do té doby něco nevídaného. Nejen materiální pomoc od dobrovolníků a zřizovatelů, ale také vzkazy a výzvy, ať lidé povzbudí seniory v nelehké době. Děti jim kreslí obrázky, dospělí posílají audio i video zprávy. Je tady sto a jeden nápad a už neslyším pohrdavé slovo „důchodci“, ale „dědečkové a babičky“ nebo „naši stařečkové“. Třeba je to konečně cesta lepším směrem, kdy nemusíme uměle propojovat nejmladší a nejstarší generaci, ale lidem dochází, že stačí leckdy hrozně málo a můžeme si být mnohem blíž než doposud.

Judita Matyášová
Autorka je novinářka a spisovatelka.