Jan Palach
Jan Palach... Co říci dále, aby se člověk vyhnul omšelým frázím či vypjatým emocím? Vzpomínku na Palacha beru totiž hodně osobně generačním pohledem bývalého studenta z 60. let, který se se smrtí setkal velice zblízka již v srpnu 1968.
Jednadvacetiletý student filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach se stal symbolem těch nejčistších snů české veřejnosti z jara 1968. Nedávno publikované Palachovy návrhy na mobilizaci studentů a obsazení rozhlasu to jen potvrzují.
Palachova oběť nebyla tehdy demoralizovaným národem, který totálně a ostudně zklamali jeho vůdci z řad reformního křídla komunistické strany oslyšena. Potvrzovala však zrůdnost domácího komunistického režimu, který se opět plně demaskoval tím, jak se choval k rodině Jana Palacha, jeho hrobu na Olšanech a všem lidem, kteří se nějakým způsobem o jeho památku zajímali. Výročí Palachovy smrti v lednu 1989 se nakonec stalo katalyzátorem událostí, které tuto zemi přivedly v listopadu téhož roku ke svobodě.
Když si dnes připomínáme Palachovu památku, rád bych připomněl, že nesmíme zapomínat také na Jana Zajíce ze Šumperka či Evžena Plocka z Jihlavy a všechny další oběti komunistické totality. Nesmíme také dovolit těm, kteří dvacet let parazitovali na výsledcích sovětské okupace ze srpna 1968 aby na sebe opět strhli moc, aby opět v našich lidech probudili přízemní malost, zbabělost či neúctu k opravdovým hrdinům, jakými jsou dnes například naši vojáci v zahraničních misích.
Dnes se stále více ukazuje, že nejde jen o bývalé a současné členy komunistické strany, ale o také o jejich četné a agilní poskoky z různých organizací bývalé Národní fronty. Tyto předlistopadové kariéristy dnes opět mobilizuje touha po moci, závist a nenávist ke schopnějším, aby svým populismem probouzeli v lidech tu nejnižší kvalitu občanské odpovědnosti. Pokud se proti těmto jevům nebudeme aktivně stavět, potom památka takových lidí, jako byl Jan Palach, zůstane zaprášena a zamlžena či pošpiněna bez ohledu na to, kolika pietních aktů a výstav spojených s jeho jménem se zúčastníme.
Z využitím podkladu pro projev na slavnostním zahájení výstavy „Jan Palach“ u příležitosti 40. výročí sebeupálení Jana Palacha Ambit kláštera bratří františkánů, Jungmannovo náměstí, Praha 1
Jednadvacetiletý student filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach se stal symbolem těch nejčistších snů české veřejnosti z jara 1968. Nedávno publikované Palachovy návrhy na mobilizaci studentů a obsazení rozhlasu to jen potvrzují.
Palachova oběť nebyla tehdy demoralizovaným národem, který totálně a ostudně zklamali jeho vůdci z řad reformního křídla komunistické strany oslyšena. Potvrzovala však zrůdnost domácího komunistického režimu, který se opět plně demaskoval tím, jak se choval k rodině Jana Palacha, jeho hrobu na Olšanech a všem lidem, kteří se nějakým způsobem o jeho památku zajímali. Výročí Palachovy smrti v lednu 1989 se nakonec stalo katalyzátorem událostí, které tuto zemi přivedly v listopadu téhož roku ke svobodě.
Když si dnes připomínáme Palachovu památku, rád bych připomněl, že nesmíme zapomínat také na Jana Zajíce ze Šumperka či Evžena Plocka z Jihlavy a všechny další oběti komunistické totality. Nesmíme také dovolit těm, kteří dvacet let parazitovali na výsledcích sovětské okupace ze srpna 1968 aby na sebe opět strhli moc, aby opět v našich lidech probudili přízemní malost, zbabělost či neúctu k opravdovým hrdinům, jakými jsou dnes například naši vojáci v zahraničních misích.
Dnes se stále více ukazuje, že nejde jen o bývalé a současné členy komunistické strany, ale o také o jejich četné a agilní poskoky z různých organizací bývalé Národní fronty. Tyto předlistopadové kariéristy dnes opět mobilizuje touha po moci, závist a nenávist ke schopnějším, aby svým populismem probouzeli v lidech tu nejnižší kvalitu občanské odpovědnosti. Pokud se proti těmto jevům nebudeme aktivně stavět, potom památka takových lidí, jako byl Jan Palach, zůstane zaprášena a zamlžena či pošpiněna bez ohledu na to, kolika pietních aktů a výstav spojených s jeho jménem se zúčastníme.
Z využitím podkladu pro projev na slavnostním zahájení výstavy „Jan Palach“ u příležitosti 40. výročí sebeupálení Jana Palacha Ambit kláštera bratří františkánů, Jungmannovo náměstí, Praha 1