Platí-li poučka, že první obětí každé války je pravda, pak je na čase nakupovat krabice s konzervami. Lež a překrucování skutečnosti se zmocňují masového vědomí a kořeny současného ukrajinského problému a cesty jeho reálného řešení jsou ztraceny pod nánosem propagandy a snahy politiků o posílení svého osobního PR – a to i za cenu toho, že vystaví 45 milionů lidí na Ukrajině krvavé válce.

20. století bylo pro Rusy objektivní historickou katastrofou. Dle nejskromnějších odhadů v důsledku válek, hladomorů, teroru a politických čistek tam zahynulo 40 milionů lidí. Občanská válka, násilná kolektivizace, gulagy, nacistická invaze, studená válka a následný pád SSSR, v jehož důsledku přišla ještě větší bída, bezvládí, mafie a oligarchové. Devadesátá léta a jejich důsledky znamenaly přirozený propad počtu obyvatel o 5 milionů lidí, propad reálného HDP o 43% (!), migraci intelektuální špičky na západ, masový alkoholismus a balancování na hraně naprostého rozpadu země, v níž žije až 150 původních národností, o imigrantech nemluvě.

Pamatujeme si těžkosti a rizika, kterými jsme si my sami prošli v průběhu období „transformace“. Tamní transformace ale znamenala, že úspěšný ruský zloděj – reformátor – businessman – mafián, nazvěte ho, jak chcete, si nakradl tolik, kolik všichni naši zločinci dohromady. Ruská transformace znamenala i to, že se jeden ze dvou nejmohutnějších jaderných arzenálů mohl ocitnout v zemi, která by spadla podle jugoslavského scénáře do nevídané občanské války a chaosu. Černý scénář vývoje události v Rusku by znamenal globální katastrofu. Do počátku nového století vůbec nebylo jasné, že se mu vyhneme.

Pak se na scéně objevil Putin. Chodarkovský šel sedět za politiku. Všemocní a všehoschopní oligarchové byli zkrocení. V Čečensku vypukla nová válka, Rusové zvítězili, separatismus byl potlačen. Závislost země na exportu nerostných surovin stoupla, ale HDP poprvé překonalo úroveň z dob SSSR a vyšplhalo se v paritě kupní síly na 6. místo na světě. Svoboda slova šla stranou, ruský národ ale opět uvěřil sám v sebe. Tisíce lidí nadále migrují na západ, ale byl nastartován přirozený přírůstek obyvatel. Konfrontace s okolním světem se neustále vyostřuje, ale stoupá i vojenská schopnost Ruska v konfrontaci obstát.

Korupce je nesnesitelná, možná i větší než kdy dříve, ale nominální příjmy obyvatel přesto vzrostly za éry Putina na 13,5 násobek. Kurz rublu je nestabilní a lidé stále raději spoří v zahraničních měnách, přesto kurz rublu oproti dolaru za tu dobu klesl „pouze“ o třetinu a hyperinflace 90. let je již minulosti. Schodek ruského státního rozpočtu činí 0,7%, ale tamní státní dluh klesl oproti roku 2000 z 158,7 miliard dolarů na 62,7 miliard (o 22,5 miliardy USD méně, než dluží ČR!), přičemž USA dnes dluží Rusku mnohem víc - přes 150 miliard. Průměrný plat Rusů je dnes něco málo přes 16 tisíc korun a rozdíly v příjmech jsou ohromné. Počet lidí pod hranicí chudoby ale klesl z 29% na 13% a ruské příjmy oproti Ukrajincům jsou dnes více než dvojnásobné.

A to srovnání s Ukrajinou je v Rusku v posledních letech velice populární. Tamní propaganda neustále připomíná, že do příchodu Putina byl vývoj v obou zemích velice podobný, zatímco po jeho příchodu Rusko oproti Ukrajině mimořádně pokročilo. Popularita Putina se právě v důsledku jeho dnešního postupu vůči Ukrajině vyšplhala na tříletý rekord. Činí dnes 71,6%. A přes existenci nemalé opozice a nesporného státního nátlaku na nezávislá média lze konstatovat, že většina Rusů by fandila Putinovi, i kdyby opozici patřila většina sdělovacích prostředků země. Hrubě řečeno, funguje tam Pavlovův reflex: Putin = blahobyt.

Mnozí odpoví, že stejně to bylo i u Hitlera. Bylo. Může se ruský Vladimír vydat po stopách zrůdného Adolfa? Může. Může prohlásit, že za všechna neštěstí Rusů v 90. létech mohou zlí lidé zvenčí. Vlastně už to říká. Stejně jako to, že bude všemi prostředky hájit Rusy v zahraničí a dělat si tak de facto nárok na bývalé provincie Ruska. Musí to ale skončit lágry, totalitou a válkou? Snad nemusí.

Pokud si - ač neradi - přiznáme realitu. Putin dělá to, co po něm Rusové chtějí. Přejí si blahobyt a posílení své národní hrdosti. Nedodá-li ji svému národu on, přijdou jiní, možná i mnohem horší. Čím měkčí by byl Putin, tím tvrdší a populárnější budou jeho extrémnější oponenti. Takzvaná demokratická opozice, a opět si to přiznejme, je dnes v Rusku bez šance. Pojmy jako demokracie a lidská práva jsou v reflexech většinové ruské společnosti úzce spjaty s bídou, chaosem, mafii a národním ponížením.

A pak si ještě přiznejme, že EU ani USA dnes nemají na výběr, zda v Rusku bude Putin nebo standardní lídr západního typu. Máme dnes na výběr jen mezi Putinem a někým kdo by realizoval ruský revanšismus místo něj. Taková realita se nám může nelíbit, ale to je tak všechno co s tím můžeme dělat. Takže čím dřív se podle ní zařídíme a čím dřív se dokážeme vžít do myšlení „většinového Rusa“, tím dříve jako Evropa dovedeme adekvátně s „ruským medvědem“ jednat. Možná mu pro začátek přestaneme provokativně strkat klacek do tlamy, jak to udělal Brusel na Ukrajině.

Možná, dovedeme-li se na okamžik vžít do jeho srsti, můžeme začít hledat cestu, jak se přiblížit nějaké společné řeči. Nebo se ho alespoň v lese mezinárodních vztahů začneme učit bez újmy obejit. Zatím našim jednáním s Rusy ale velí Bruselští amatéři, kteří si tohle všechno neuvědomovali a neuvědomují. Dloubli méďovi klackem už i do oka a teď vyhlašují, že nepostaví-li se zvíře poslušně do jedné řady s ostatními západními demokraciemi, budou ho bruselští trpaslíci „tvrdě trestat“. Drtivá většina z nás by jistě chtěla, aby situace vypadala jinak, ale nezbývá nám, než ji vzít na vědomí takovou jaká je.

Ostatně to není vše o příčínách krize na Ukrajině: https://www.facebook.com/radekjohn.cz