Před půlstoletím jsem měl motocykl z několikáté ruky. Na to, co měl za sebou, sloužil věrně a oddaně, lze říci, že až do roztrhání těla. K tomu došlo v jedné vesnici, kde byla předepsána třicítka, takže jsme to oba (se ženou na tandemu) šťastně přežili. Nevypověděl žádný z jindy běžně selhávajících prvků, ale nečekaně se vysypaly dráty z předního kola. Kniha nazvaná Zen a umění údržby motocyklu, z které bych mohl načerpat rozumy, tehdy ještě neexistovala.

Stáli jsme na malé návsi, kam se bleskurychle dostavilo několik čumilů. Čumilové jsou různí; teorie „pasivního přihlížejícího“ tvrdí, že čím je jich víc, tím menší je naděje na pomoc. Tihle byli naopak užiteční a jeden z nich mě poslal do vedlejší chalupy. Její majitel se pranic nedivil a otevřel stodolu. Tam bylo všechno, tam snad byly i součástky k vesmírné lodi Apollo.

Správce tohoto pokladu sáhl bez rozmýšlení za trám, vyndal přední kolo, vzal si ode mne to, co zůstalo z toho mého a padesátikorunu (víc nechtěl), že si to vyplete a my jsme mohli pokračovat v cestě.

Na tuhle příhodu vzpomínám, kdykoliv držím v ruce nějaký předmět, o němž moje manželka prohlašuje zřetelně a velmi nahlas, že je postradatelný. Nevládnu sice bohatstvím vesnického kutila, ale například pouzdro na doklady se také může hodit. Je v něm přece moje dvacet let stará fotka, kupon MHD na třetí kvartál z roku 2008 a když už se zkáza nebezpečně blížila, vypadlo z futrálu 10 euro! A máme na rohlíky...

S počítačem jsem nabyl přechodného mylného přesvědčení, že v mé bezprostřední blízkosti ubude papírů. Není tomu tak. Z obrazovky (říká se monitor!!!) se mi čte nedobře, papír je papír. Stalagmity z něj narůstají všude jako důkaz mé aktivity. A to jsem jich plnou dávku musel kvůli stromečku před Vánoci deponovat pod postel. Jsou mezi nimi také dva rukopisy – čistopisy dvou knížek, které mi už sice během posledních tří měsíců stačily vyjít a ta, která oznamuje urbi et orbi: Všichni žijem v blázinci, dokonce v dotisku, ale co kdyby... Také jsem se ve smlouvě zavázal nakladatelům, že odevzdané dílo není jediným exemplářem tohoto. Když jsem se ptal proč, odpověděli mi: „Kdyby třeba hořelo“. Takže moje podpostelní sbírka je vlastně prevencí požáru dvou velkých knižních domů.

Jistým mementem je mi příběh muže, kterého jsme kdysi v léčebně hospitalizovali poté, co se sám vytlačil z bytu. On sbíral papíry. Čisté. Tedy nepošpiněné – noviny, časopisy, letáky, kalendáře, plakáty a jiné tiskoviny. Všechno pečlivě skládal a systematicky postupoval ve své dvougarsonce od oken ke dveřím. Nicméně jenoho dne, stejně jak ten havran co sypal denně jedno zrnko písku do propasti, až ji zarovnal, si svůj byt zcela zaplnil. Nějakou dobu mu zbývala k obývání úzká škvíra v předsíni ústící do záchodu a na druhé straně ke vchodovým dveřím, ale také ta zmizela pod nánosem papírů a on se ocitl přede dveřmi. Tam pár dní bivakoval, než ho nevrlí obyvatelé domu vyštvali. Skončil v kanálu a protože to neuměl, dostal brzy zápal plic a jeho hodní spolukanálníci ho odvedli na internu, odkud putoval už k nám.

Najít kompromis mezi takovýmto koncem a uchováním potřebných věcí je obtížné, zejména nežije-li prozíravý člověk úplně sám. Drobná vítězství spočívající třeba ve vylovení sedmdesát let starého, ale stále funkčního mlýnku na mák, který úspěšně nahradí novodobý šmejd, takže rodina nemusí oželet makové buchty, na které se děti tak těšily, představují sice vyhranou bitvu, ale válka pokračuje.

Přitom řadu věcí nevygůglujeme. Přihodilo se mi, že jsem se zbavil navždy štosu knih a pak jsem pracně dohledával něco, o čem jsem se domníval, že nebudu víckrát potřebovat. Nemůžu bezhlavě vyhazovat – tuhle na mně jeden ze zaměstnavatelů, u nějž pracuji už dost dlouho, měřeno jedním lidským životem, požadoval maturitní vysvědčení. Prý si to přála sama ministerská kontrola. Našli jsme všechna vysvědčení, počínaje tím z první třídy a pro jistotu (čert nikdy nezaspí!) pořídili od všech úředně ověřené kopie.

Kdyby byl před třiceti roky tehdy ještě veřejnosti neznámý Miloš Zeman tiše šlohnul v Klementinu onen časopis, na který si s fotografickou pamětí vzpomíná, nebyl by vzbudil zdaleka takovou světovou pozornost jako jeho prezidiální předchůdce, když čórnul plnící péro, a nemusel dnes na pětadvacet hodin denně zaměstnávat svého tiskového mluvčího marným hledáním důkazů Peroutkových padouštev. Mohl to mít – po vzoru Čochtana – ještě doma schované a mohl mít klid.

Neopouštěj staré věci pro nové...