Každý člověk by měl mít narozeniny. Alespoň jednou v životě; tak to napsal Ivan Vyskočil a já s ním souhlasím.

V den, kdy se potopil Titanic, byl náš tatínek už na světě a byly mu už tři měsíce a dva dny. Byla to neděle a tak se zřejmě celá rodina vydala do kostela, neboť tak činila nejen tehdy, ale i za války, a co pamatuju stejně i za reálného socialismu. Její hodnoty byly jasné. První otázka, kterou mi položila teta Handolenka, když jsem přijel uložit tátovu urnu do rodinného hrobu, zněla: Byls už letos u svatého přijímání? To bylo pro ni nejdůležitější. Žila a zamřela smířena s Bohem, lidmi i sama se sebou. Myslím, že to je důležité.

Zajímalo by mě, jak a kdy tátovu rodinu dostihla zpráva o Titanicu a jak zapůsobila. Ve čtvrtek mi totiž jeden člověk z medií poslal urgentní zprávu: Kdyby byl v noci útok na Syrii, v pátek nepřijdu. Být to na dnešek, nepotkali bychom se. Nemyslím si ale, že by tehdy Titanic ovlivnil tolik lidí v této krajině. Dnes je Rusko rozzlobeno nad zničením objektů vyrábějících v Syrii chemické zbraně. I nad tím se lze dnes hněvat.

Co je dnes (a slovo dnes bych viděl zvýrazněné) nejdůležitější? Dnešek. Jenom dnešek? Marcus Aurelius, který bude mít narozeniny za necelé dva týdny, nás nabádá: Člověk nežije jiný život, než ten, který právě ztrácí a neztrácí jiný život, než ten, který právě žije. Minulost ani budoucnost nám nenáleží. Ale on také řekl: Vidíš-li věci jak jsou tady a teď, viděl jsi všechno, co se stalo od věčnosti. Všechny věci jsou vzájemně provázány jednotou.

Dnes mi, dnes nám umřel Miloš Forman. Už není, a jeho dílo je a bude ještě dlouho. Je to minulost, která mi (nám) stále patří. Nám? Kterým nám? Když jsem přijel v květnu 1993 do Washingtonu na konferenci Americké psychiatrické společnosti, natrefil jsem zde osmnáct tisíc živých psychiatrů. Ti čeští, kteří trávili v USA již nejméně dvě desetiletí, mi bez výjimky všichni vysvětlili, že Forman je ničema, protože nechutně poplival psychiatry. Marně jsem jim vysvětloval, že my, co jsme žili za dráty tady, jsme to vnímali úplně jinak, že jsme na jeho filmy jezdili do Budapešti a zde jsme si tajně přehrávali propašované kazety. Že Přelet nad kukaččím hnízdem není vyprávění o psychiatrech, ale o moci, manipulaci a svobodě. Naprosto marně. Tehdy jsem poznal, že nejsem ten správný psychiatr se správnou skupinovou a profesní morálkou.

Pojďme k zítřku, to bude mít 556. narozeniny Leonardo da Vinci, svobodomyslný genius, umělec, vědec, vynálezce, nemanželské dítě, autodidakt a proto celoživotně levák, depresemi trpící homosexuál, nafoukanec i zoufalec, škarohlíd i autor sci-fi, na stará kolena podezíravý paranoik. Freud si o něj vylámal zuby, přestože jeho studie nepostrádá cenné postřehy (ale je také plná chyb). Mona Lisa, Poslední večeře, stejně jako Madona ve skalách stále vybízejí k nejrůznějším více či méně fantastickým interpretacím, zatímco chladná Dáma s hranostajem nechává záhadology na pokoji. O malém psychopatu Giacomovi se cudně mlčí.

O svém díle Mistr nepochyboval. K lidstvu měl vztah značně kritický, jak můžeme soudit z toho, že (mimo jiné) napsal: Kolik je lidí, u kterých bychom mohli říci, že pouze jedí a produkují výkaly. Jsou to plniči latrin, protože k ničemu jinému na tomto světě nejsou. Ničím užitečným nepřispívají. Jediné, co po nich zbyde, jsou plné latriny. Zato měl rád zvířata, byl z té příčiny ideový vegetarián a na tržišti vykupoval ptáky, které hned pouštěl na svobodu. Pro mě je Leonardo – také vzhledem k prohlášení: Je tak jednoduché být všestranný – koncentrátem, hologramem Člověka s mnoha jeho facetami. Co bych z jeho vlastností chtěl mít, je stoicismus, který projevil, když zkrachoval jeho dlouho chystaný vysněný projekt největší jezdecké sochy.

Když Ludovico zvaný Maur z rodu Sforzů podělal svou diplomacií, co podělat mohl a rozhodl se pro válku, sedm tun bronzu připravených pro pomník se změnilo přes noc v materiál pro děla. Leonarda politika nezajímala a snad do poslední chvíle netušil, kam se děj v Miláně ubírá. Nicméně do deníku si zapsal: „O koni neřeknu nic, protože vím, co se děje“. Ten postoj mi ještě připomněl Kipling v básni Když.

Každý den je něco důležitého, odměnou za vybalení růží ze zimního zámotku jsem viděl doslova během několika hodin vyrašit jejich první lístky. Stejně důležité je, aby slunce nezapadlo nad naším hněvem, jak potvrzují četné výzkumy z oblasti stresu, frustrace a jejich následků. Důležitá je každodenní věrnost hodnotám, jak (ještě jednou) poznamenal Marcus Aurelius: Kdo hřeší, na sobě hřeší, kdo ubližuje, sobě ubližuje, neboť sebe sama dělá špatným. Na jeho narozeniny se také těším.