To, co všechny živé systémy – od bakterie po člověka – hledají, je stav, kdy se cítí dobře. Pocit bezpečí, jistoty a nasycení základních potřeb je to, co by nám zajistilo šťastný život od počátku až k blažené smrti. Jenže je tu řada překážek a život není pohodová cesta růžovým sadem, ale věčný souboj s nepřízní. Čím lepší řídící systémy, tím úspěšnější zvládání. Mozek člověka je v tomto ohledu velmi dobrým nástrojem, také vzhledem k tomu, že v také dalších systémech má účinné pomocníky.

Zbožňoval jsem být nemocný. A to nikoliv ze zcela prostých důvodů, kvůli kterým si nemoc oblíbili líní žáci, dokonce ani tak ne kvůli ojedinělému privilegiu stonat v maminčině posteli, která byla umístěna ve světlejším pokoji, kde byla okna na jih – ale kvůli tichu. Kvůli příměří mezi matkou a starým K., které bylo vynuceno mou nemocí, kdykoliv jsem měl angínu nebo chřipku. Wojciech Kuczok: SMRAD

Nikdo není dokonalý a chyby se snadno vloudí. Strategie účinná v jednom případě může být velmi nevýhodná v jiných situacích, přesto je znovu používána; to je třeba příběh zánětů, které se z původního cíle v dalším pokračování obrátí proti tkáním vlastního organismu. Také složitější chování, původně účelné, může jindy vyznít naplano až ke škodě. Podívejme se na mechanismus vzniku chyb, které se mohou odehrát ve vývoji každého:
Malé dítě je svědkem rodičovské hádky, má strach a dá jej najevo; pocit odpovídá emoci, neboli oba procesy jsou kongruentní, rodiče však v hádce pokračují. Dítě se bezmocí a strachy rozpláče, ale rodiče svou při nekončí. Dítě se pokusí něco s ohrožující situací udělat a jeho první strategií je, že předvede Kašpárka, protože ví, že to vždycky všechny rozesmálo. Hádka však nekončí. Dítě je kreativní a zkusí další variantu: zeširoka se rozkročí, dá si ruce v bok a „strašným“ hlasem babičky pronese rozzlobené: „Teď už toho mám právě dost!“ Rodiče se rozesmějí a je po hádce. Vyjde-li dítěti tento postup několikrát, vytvoří se naprosto nesprávné spojení a do paměti se mu zapíše zkrat: úzkost = rozhořčení, rozčílení a k tomu něco agrese. A do budoucna bude jeho pocit (rozhořčení) inkongruentní s jeho emocí (úzkost).
Ještě zajímavější může být, když se dítě v záchvatu úzkosti a zmatku usilovně rozkašle. Stejný výsledek, konec hádky a navíc láskyplná péče a další výhody, to vše se zapíše rychle do paměťové databáze. Kašel je obranný reflex, který je možné spustit z jakékoliv oblasti nervu vagu, bloudivého nervu, tedy také z té, která má blízko k emočním centrům. Dítě to rozhodně nedělá úmyslně, nevědomé strategie hledající klid a bezpečí ho po třetím úspěšném zopakování bezpečně navedou a stresová odpověď kromě aktivace adrenergního systému nabudí tentokrát také bloudivý nerv.
Proto je namístě rodinná terapie, protože zdroj problému je v celém rodinném systému a jinak pro samotné dítě se těžko najde řešení a to pak může - jak píše Minuchin - položit své zdraví na oltář stability rodinného systému.