Tak jsem se zúčastnil mistrovství světa v orientačním běhu.

Nebojoval jsem sice o medaile, ale i závod pro VIP osobnosti a novináře měl svou prestiž. Jenže já neuspěl. Alespoň z pohledu mých kolegů z redakce určitě ne. I když jsem nebyl vůbec poslední, něco mi říkalo, že to mohlo být lepší. Ještě před startem jsem sliboval, že budu první, tedy z českých žurnalistů. To jsem splnil, ale bylo to k smíchu. Byli jsme tam dva.

Zajímalo by mě, kde jsou všichni ti slavní novináři. Asi se báli běhání v lese. Možná se děsili toho, že na ně vyběhne divoké prase nebo jelen. Snad ani nevěděli, že se něco takového vůbec koná. Fascinuje mě, jak se teď média věnují juniorům v kajaku, nebo jak se neustále píše o "úspěchu" ve střelbě. Přitom přímo doma probíhá akce, kterou mají doslova pod nosem. Nicméně popularita tohoto sportu je u nás trochu jiná než například ve Švýcarsku a hlavně ve Skandinávii.

Možná nejsem objektivní, s orientačním během jsem začal už před mnoha lety. V poslední době jsem se k němu téměř nedostal. Přesto, mapovat umím a s během to není také nejhorší. Proto jsem si věřil.

Už když jsem přišel k tenisovému klubu ve Vésce nedaleko Olomouce, trochu mé nadšení opadlo. Nebyli to zrovna "papaláši" z řad funkcionářů, mám dojem, že jsem se v lese potkal se závodníky, jejichž kariéra sahala až do reprezentace.

Konec výmluv, porazili mě žurnalisté ze Skandinávie. Například Jorn Sundby, jenž je komentátorem pro norský Eurosport.

Kolikátý jsem vlastně skončil? 43. a jinak druhý, který měl u svého jména napsáno Czech republic. O parník jsem prohrál s mužem, který má příznačné jméno - Rychlý.

Jak vlastně trať vypadala? Běželo se z velké části na golfovém hřišti, několik kontrol bylo v opravdovém a celkem zarostlém lese. Muselo se projít celkem 22 kontrolami ve stanoveném pořadí, přičemž přímou čarou měřila vzdálenost necelých pět kilometrů.

Můj čas? 33 minut.

Ztráta? Dvanáct minut!

Začátek mi vyhovoval, až do sedmé kontroly jsem si vedl slušně a nikdo mě nepředběhl. Startovalo se v minimálních intervalech, a pak to při dlouhém postupu na osmičku přišlo. Kopec a já tzv. "vytuhl". Toto slangové slovo u orienťáka znamená, že mu došly síly. Rázem jsem začal ztrácet a do tempa jsem se dostal až o několik minut později.

Abych se přiznal, předběhla mě i nějaká žena. Ještě teď se uklidňuji tím, že to určitě byla nějaká bývalá elitní závodnice. Závěrečná pasáž vedla z kopce, do cíle jsem tradičně sprintoval, seč jsem mohl. Když mi půvabná hosteska v cíli podávala vodu, řekla water. Já jsem ji poděkoval česky, čímž jsem ji překvapil.

Potom jsem dostal mezičasy z postupů mezi kontrolami. Na osmou kontrolu to byla opravdu bída. Ale co se dá dělat, nakonec ze tří mých letošních závodů to byl ten nejlepší.

Tak to byl můj "slavný" závod.

Teď jsem konečně zjistil, kdo vyhrál. Havard Tveite má dvě zlata z mistrovství světa. Sice je získal před dvaceti lety, ale formu neztratil. Ostatně získal i bronz, jenž je starý deset let.

Do konverzace se zahraničními hosty jsem se dostal při čekání na zákusek. Za odměnu se grilovala klobása. Obracel je muž, jenž neovládal nic jiného než češtinu. Marně ukazoval deset minut. Někteří byli tak nedočkaví, možná hladoví, že klobásu brali sotva vlažnou. Mezi nimi i závodník z Keňy. Byl jsem překvapen, mám ten pocit, že jsem ještě orientačního běžce černé pleti neviděl. A to jsem byl i na několika velkých závodech v zahraničí. Možná, že se tenhle sport dostane i do Afriky.

A možná, že i na olympiádu. Pokud vyhraje Chicago pořadatelství v roce 2016, měl by tam orientační běh být.

Martin Jůzek, vedoucí sportovní rubriky Aktuálně.cz