Když se ráno řítíte v Praze autem do práce nebo na nějaké důležité jednání a uvíznete beznadějně v zácpě na Nuselském mostě, můžete mít pochopení i pro sebevrahy, kteří se odtud vrhali do propasti pod vámi. Nezbývá vám než čekat, až se fronta aut pohne, sedět ve svém voze, vztekle či odevzdaně si krátit čas pozorováním okolí, tak říkajíc zevlováním.

A tu vidíte úspěšného českého podnikatele ve svém velkém SUV, jak vydává rozkazy do mobilního telefonu, tu zívá za volantem mladík se sluchátky na uších, nedaleko vzdychá otrávený řidič dodávky, poznáváte za volanty nespokojené důchodce, spěchající mámy od rodin, podvodníčky a překupníky, odevzdané, otrávené, rozhodné i bezradné, zkrátka lidi všeho druhu, jak se pomalu a složitě pohybují ve svých vozech z místa na místo. Jejich tváře jsou neveselé, zešedlé jako obloha nad Karlovem, jako smog nad celým tímto městem.

A náhle jako zjevení popojíždí ve středním jízdním pruhu krůček za krůčkem kanárkově žlutý autobus. Jeho řidič je zachmuřený, ale tváře za jeho okny jsou mladé, jak jen mohou být, snad šesti, snad osmileté, tváře dychtivé, usměvavé, nalepené na sklo, zvědavé na tu spoustu namačkaného plechu kolem sebe, na lidi v tom plechu uvězněné, na jejich obličeje. Vidí v nich něco, co v nich mohou vidět právě jen ony příležitost ke sblížení. A tak zvedají ruce, tlukou jimi o sklo a mávají. Nevědí nic o mostě sebevrahů, o zpoždění, nervozitě, zklamání, přehřátých motorech, smogu a dopravní krizi. Vysílají k nám signály němé, ale výmluvné. Prostupují skleněnou bariérou jako záření, jsou to signály pozitivní, vstřícné, vyzývající k odpovědi. Děti po ní touží.

A vy se rozhlížíte kolem a vidíte rozdíl těch tváří nízko nad vozovkou a vysoko nad ní v kanárkové žluti a čekáte, kdy to přijde, kdy se jednotlivé tváře zarámované skly přízemních automobilů oživí, pohnou, kdy se na nich objeví záblesk úlevy, úsměv, kdy se zvedne nějaká ruka, přijme výzvu, oplatí pozdrav a odmění to nadšení nad sebou.
To nadšení je přece dar, poselství, které k nám ti dychtivci posílají. Ale co to?

Žádná níže umístěná tvář se neproměňuje, žádná ruka mimo autobus se nezvedá, vypadá to, že poselství z kanárkové žluti je nesrozumitelné, že snad vůbec není. Promnu si oči, zda se nemýlím. Ano, naštěstí ano, zaznamenávám pohyb v malé instalatérské dodávce v krajním jízdním pruhu. Mladík vedle otráveného řidiče mává ze všech sil před předním sklem auta. A sklízí úspěch. Děti nad ním se stahují od okének k tomu jedinému těsně nad dodávkou, odkud mu nyní posílají pozdravy. Dětí je celý hrozen a mohou se umávat. Mladíka to rozesměje. Vytahuje z kapsy kostkovaný kapesník, vystrkuje ruku z okénka auta a mává jím nad střechou dodávky na celé kolo. Jaká radost na obou stranách!

Pak se fronta aut ve středním jízdním pruhu pohne, kanárkově žlutý autobus zakašle z výfuku a pomalu, velmi pomalu se vzdaluje. Mávání je ještě chvíli zřetelné a nakonec se ztratí v šedi nad mostem.

Mladík schová kapesník a vesele se obrací k řidiči. Možná je mu lépe než předtím a možná že ne. Možná si ani neuvědomuje, co udělal. Odpověděl na výzvu, udělal někomu radost, ty mladičké nezklamal. Ostatně o nic víc nešlo a sotva kdy půjde. Takové nezklamání je tak malé a velké zároveň.

Prosím vás, domluvme se. Až zase někdy pojedeme kolem mávajících dětí, věnujme jim jedno zamávání. Nezklameme je jednou a třeba ani podruhé, a když už si na to tak zvykneme, třeba ... Za pokus to stojí. Někde to přece musí začít.