Mnoho slunce mozky přehřívá, a pokud již člun na rybníku nestačí, je dobré se schovat v Lánech a nechat plně působit temné myšlenky, které hýbou figurkami na šachovnici. Vítejte v diktatuře!

Probuď se tak, jako každý den. Obleč se tak, jako každý den. Vyjdi do kuchyně tak, jako každý den. Nech si udělat snídani tak, jako každý den. Udělej se tak, jako každý den. Plň úkoly tak, jako každý den. Čti nápisy, vnímej barvy, těkej po obličejích, sleduj ženy jen do půlky těla, neustále kuř cigarety, těš se na pivo, guláš, knedlíky, zdrhej před povinnostmi, stýkej se jen se svými lidmi, žij v bublině, mysli si, že jsi střed, že jsi tím, kdo by mohl mít cokoliv tak, jako každý den. Obávej se dne, ve kterém tě někdo pošle hrdinně do prdele tak, jako se tomu děje jiným třeba i každý den. Ano, uvaž si kravatu, obleč se jako TI a už chvátej na balkón, aby ti to neuteklo. Pak jsi teprve připraven.

Po ulici jdeme za ruce. My všichni jdeme za ruce. V barvách domů spatřujeme něco jiného, nápisy čteme po svém. Přesto se držíme za ruce. Ohlédneme-li se na druha, nevidíme jeho tvář, která nás má přivést k bohu, který měl být mrtev. Ale on není, protože se na něj díváme. Klečí a líbá zem. Drží zmuchlaný kelímek od Starbucks a prosí o pár drobných.

V tom se ozve na konci lidského řetězce teolog. Všichni ho dobře znají, a proto ho vnímá nanejvýš jeho soused, který se ho chce okamžitě pustit, ale nedaří se mu to. „Pán je s námi, existuje,“ s blaženým úsměvem ohlašuje radostnou zvěst. „To je přeci jasné, vždyť tu žebrá,“ argumentuje asketicky vyhlížející fyzik. „O to přeci nejde. Já ho dokázal důkazem existence. A ten se potvrdil.“ „Tys dokazoval to, že žebrá na ulici? Hehe. Dokázal jsi zřejmé. Tak jako všichni humanitáři,“ cynicky uzavřel fyzik.

„Nechte tý nudy. Takhle zbytečně se hádat. Pojďte radši do klubu, hrajou tam pekelný sety,“ vstoupil na akademickou půdu vcelku nevraživě producent. „Jo, o tom jsem psal do e-magu,“ podotkl s pýchou v očích hudební publicista. „Jasně, bude pártoška,“ dodala naivní školačka.

Mezitím ti, kteří natrefili na lidský řetěz, do něj byli automaticky začleněni. Chytli se. Řetěz se zvětšuje. Nejen vědci, společenští klauni, lidé pro zábavu, lidé v rakvích, zákazníci, klienti ústavů, hipsteři, plešatí pánové, dělníci, drábové, politici, policisté, blonďáci, chudokrevní, nazí, skinheadi atd. začali naráz mluvit.

Nikdo se ničemu nedivil, protože to takto šlo tak, jako každý den. Nikdo nebyl s to toho druhého vystát. Nikdo si nechtěl porozumět, pochopit se. Balast byl všudypřítomný. Balast, ve kterém onen řetěz chodil ruku v ruce, do kterého byl i zahalen. Balast se linul z úst, z hlav, ze srdcí.

Balast lepil jako ten nejhorší med slitý z medů z EU. Tímto medem byly jednotlivé články řetězu spojeny. Navzájem se naleptávaly, ale pouze zvnějšku. Vnitřně byl již téměř každý prázdný. Články podobné skořápkám, které neschovávají nic. Jen obal-role byl silný. Silný jako plastový pytlík na psí lejna. A takto vybaveni společností, která byla utkána z tohoto řetězu, přežívali na povrchu. Povrchem na povrchu.

Řetěz šel dál a lucerny praskaly. Praskaly i těm, kteří hledali lidi. Hledající byli v tu ránu součástí řetězu. Světla praskala, aniž by to kdokoliv pocítil. Tma se stávala přirozeným osvětlením tak, jako se jím stávala každým dnem.

Sotva co řetězový dav překryl svým množstvím prostor náměstí tak, jako tma zahalovala dav, vystoupil na balkón diktátor. Z davu se na něj otočila polovina lidí, ale pouze polovina z této poloviny mu byla s to naslouchat. „Vyvedu vás z toho medu a pak ho zakážu,“ zahlomozil svou bezduchostí diktátor. „Podívej se na něj. Co si sakra myslí? Že jsme úplně blbí?“ řekl s lehkou ironií v hlase dramatik demokratovi. V tom se ozval výstřel. Ochránce diktátora se tímto činem snažil upokojit hlomoz. Ale na tento signál prudce reagoval sprinter, který strhl celý dav, který se s ním dal do pohybu. Diktátor tak prozatím osiřel, ale mluvil horečně dál. Jen pár lidí z konce klusajícího řetězce slyšelo jeho slova.

Všude byla tma. Dvanáctá odbyla, ale již žádná lampa nesvítila. Ozvala se rána a křik. Křik z prvních řad řetězce. Rána z nárazu na zeď obchodního domu. Byl zavřený. Propukla lítost nad starými časy.

Nic. Nářek se změnil v ticho ve tmě. Jedna nejmenovaná ve druhé řadě vykouzlila malé světlo při snaze o zapálení cigarety. Zezadu se ozval překladatel antických textů. „Prométheus, hleďte.“ „Drž hubu“, ozvalo se demonstrativním tónem ze skupiny extrémisticky naladěných medonosů. „Těch Abduláhů, Ahmedů, Cháronů máme už dost. Zabte Prométhea“, řekl normální otec od normální, ale té pravé rodiny. „To byl jen příměr“, opáčil překladatel. „Di do hajzlu, spiklenče“, důrazně zařval otec od té pravé rodiny. „To my tady určujeme pravidla.“ Odborník na extrémismus si jen dělal chvatně poznámky a policista si připravoval zbroj pro těžkooděnce.

Ve stále více napjaté atmosféře do uší vnikla jemná melodie z akordeonu. Melodie zcela známá, jelikož ji hrál dětinský rozhlasový bavič, ale pouze její jedinou verzi. Tato byla však hrána za neustálého přepínání rejstříků. Melodie se tím pádem stále zasekávala oním přepínáním tak, jako se lidé zasekávali každý den. Rovněž tak i nyní, a to na jednotlivých místech světa, ve svých profesích, v hovorech, v myšlení, v cítění, v celém chování. Ale vždy jen na chvíli. Zvyk je odtrhoval, lidé se odtrhovali v naprosté sociální prostupnosti od ostatních. Život se odtrhoval od sebe samého. Pluralita nastoupila v plné trivialitě a lepila jako med. Pluralita toužila po jednotě. Po jednom, aniž by si toho byl někdo vědom. Kostky byly vrženy do životních her. Lid toužil po hrách, med toužil po chlebu. To vše jako přepínání rejstříků na akordeonu doby, zpomalující rychlost, zpřehledňující zmatenost, zlehčující obtížnost.

Jednooký filosof byl udiven. Vše mu došlo, ale nedokázal o tom říci nic. Nedokázal o tom pojednat, jelikož současně myslel na úkoly spojené s akademickou kariérou. Byl naprosto zalepen v plástvi v úlu světa. Nedokázal se vymanit z naučených teorií, z onoho nároku „přísné vědy“, o kterou s ostatními usiloval v převýchovných ústavech. Byl sice udiven, ale tím končil.

V paralyzujícím údivu se otočil na svého souseda, který zrovna pozvedl svou bílou hůl a nešťastnou náhodou její pomocí vypíchl filosofovi zdravé oko. Byl to slepý důchodce, jemuž tuto vadu způsobili doktoři v raném věku. I přesto udělal velkou kariéru v bývalém režimu. Slepý dav, slepý pohlavár, slepý filosof a harmonika hraje sekaně dál. Do její melodie se líbivým textem vloudil diktátor z balkónu ambasády, který současně vykonával malou potřebu na hlavy davu. Vše se zdálo být tak sladké.