Bývalo zvykem, že odcházející britský velvyslanec psal ministrovi zahraničních věcí poselství na rozloučenou, kde nabízel shrnutí svých postřehů ze země kam byl vyslán a často přidal pár potlačených frustrací o své vlastní zemi nebo úřadu. Tato praxe přestala před několika lety, ale ne dost brzo na to aby některé z těch nejpestřejších a nejupřímnějších příspěvků nenašly svou cestu ven na veřejnost.

Velmi populární sbírka úryvků z těchto ´poselství na rozloučenou´ vybraných politikem, ze kterého se stal novinář a který sám strávil krátký čas diplomatickou kariérou, poskytuje hodiny fascinujícího a zábavného čtení, stejně jako momenty porozumění, smutku a dokonce úplné vyvedení z míry pro novodobého čtenáře (viz Matthew Parris, Parting Shots – Výstřely na rozloučenou).

Trošku mě mrzí, že je pryč uhlazený věk kdy mobily, emaily a celodenní zprávy nepřerušovaly čas na přemítání a hlubší myšlenky. Vždycky jsem ráda četla poselství na rozloučenou, ale jsem už méně přesvědčená o hodnotě jejich protipólu tzv. ´hlášení o prvních dojmech´. Tato hlášení mi připadala jako past na méně opatrné nově příchozí ambasadory, jejichž neuvážené soudy mohly po třech až čtyřech letech v zemi vyznít trapně.

Zajímalo by mě, zda mladší generace, po kterých není toto umění elegantních diplomatických zpráv vyžadováno, budou pokračovat ve staré tradici našich předchůdců píšících knihy (více k tomuto v dalším blogu).

Co se týká tzv. Rogues Galleries – když byste šli po schodech v Downing Street číslo 10 nebo navštívili jakékoliv ministerstvo zahraničí, uvidíte portréty předchozích držitelů úřadu. Na mnoha ambasádách naleznete podobnou galerii. Minulý týden jsem si prohlížela s ruským velvyslancem jeho sbírku. Tyto obrázky mají nově příchozím dodat odvahu a připomenout jim, že jejich čas v úřadu není je neomezený. Nic nedává diplomatické misi takovou kontinuitu jako sbírka portrétů, která začíná lepty a olejomalbami mužů v dubletech a širokých límcích.

Během mých posledních šesti měsíců v Praze mě budou každý den na cestě do kanceláře velmi bedlivě pozorovat pohledy mých předchůdců z takové fotografické přehlídky (bohužel nekompletní). Jedno místo je příhodně prázdné a čeká na můj vlastní odchod a (rozlučkový blog). A potom zase bude nutné převěsit fotografie, aby bylo místo pro mého nástupce.


Rogues Galleries and Parting Shots

It used to be customary for a departing British Ambassador to pen a valedictory despatch to the Foreign Secretary offering final thoughts on their host country, often with a number of pent up frustrations about our own country or institution thrown in for good measure. The practice ceased a few years ago, but not before a number of the most colourful or outspoken contributions had somehow found their way into the public domain.

A best selling collection of extracts from these 'valedictories' selected by a well known politician turned journalist who had himself spent a short period treading the foothills of a diplomatic career, provides hours of fascination and entertainment as well as moments of insight, sadness and even complete bafflement to the latter day reader. (Matthew Parris, Parting Shots)

I have some regret for the passing of those gentler ages when no mobile phones, e mail or 24 rolling news interrupted time set aside for reflection and higher thoughts. I always enjoyed reading valedictories, though I was less convinced of the value of their counterpart, the 'First Impressions' despatch. These, it seemed to me were a trap for the new arrival, tricking the unwary into sweeping judgements might prove embarrassing after three or four years of experience of a country.

I wonder whether younger diplomatic generations, no long able to devote so much time to the crafting of elegant prose will share our forebears love of writing books (more on this perhaps in a future blog).

And the Rogue's Galleries? If you climb the stairs of No 10 Downing St, or visit almost any Foreign Ministry, you will see a line of portraits of the former incumbents. In Embassies too you will find a similar 'Rogue's Gallery' - last week I was looking with my Russian colleague at his collection. They act both as encouragement and a reminder to incumbent ambassadors that their time is limited! It gives a tremendous sense of continuity of purpose to serve in a diplomatic mission where the collection starts with etchings and oil paintings of men in doublets and ruffs.

In my final six months in Prague, the gaze of my predecessors (an unfortunately incomplete line up) will follow me particularly intently as I walk to the office. One space remains conveniently unoccupied awaiting my own departure (and valedictory blog). In due course the frames will need rehanging to make way for my successor.