Politici a komentátoři často mluví o tom, že Evropa je založená na solidaritě. Bohužel historie Evropy ukazuje spíše opak.

Princip rychlého bohatnutí Evropy souvisel s průmyslovou revolucí, která probíhala od 18. do 19. století. Ta začala v západní Evropě a postupně se přesouvala na východ a nesla sebou řadu společenských změn (demografická revoluce). K tomu byly ale zapotřebí nemalé zdroje surovin. A ty se vozily z kolonií (předně z Afriky). A tak tomu bylo až do dekolonizace v polovině 20. století.

Kolonialismus pak byl o tom, že západní státy Evropy otročily (nejen) africké obyvatelstvo a využívaly jejich zdroje surovin. Za jeden z mnoha příkladů uvedu tzv. „kaučukový teror“, kdy Belgie nesmírně zbohatla na vývozu tohoto artiklu z Konga. To doprovázelo otročení, vraždění a znásilňování. Všichni museli otročit na poli a trestem bylo v lepším případě useknutí rukou, v horším poprava na místě. Celkový výsledek v Kongu pouze v letech 1885 až 1908? Až 20 milionů mrtvých.

V polovině 20. století získaly bývalé kolonie nezávislost. V těchto systematicky vyvražďovaných regionech, kde studovat mohli pouze vyvolení a ostatní byli používání pouze k práci, bylo pramálo těch, kteří by byli schopni vytvořit fungující stát. Naopak většina obyvatel byla dlouhodobě učena tomu, že vládne ten, kdo je silnější, což byli v minulosti kolonizátoři.

I když došlo k dekolonizaci, bývalí kolonizátoři se snažili udržet si v těchto zemích vliv. A to za jakoukoli cenu. Opět jeden příklad za všechny. Rwandská genocida v roce 1994, kdy Francie dělala vše, aby si získala vliv (Rwanda původně německá, posléze belgická). Zřejmě proto v OSN blokovala větší intervenci. Kmen Hutu, který vyvraždil během 30 dnů milion Tutsiů (Rwanda má celkem 10 milionů obyvatel), měl totiž velmi blízko k francouzským představitelům a pokud by tato genocida byla „dotažena do konce“, přišli by dlouhodobě vládnoucí Tutsi o moc a Francie by skrze Hutu získala vliv. Nakonec ale generál Kagame (posléze prezident) z kmene Tutsi ofenzivou ze severu zemi ovládl a vládne zde tvrdou rukou dodnes. Nicméně díky jeho tvrdé ruce je v zemi, na rozdíl od okolních států, relativní klid. Samozřejmě o demokracii nemůže být řeč. O tom, že je Rwanda strategickou zemí, není pochyb. I když zde není příliš nerostných surovin, tak se odsud dobře vyváží suroviny „uloupené“ v sousedním nestabilním Kongu. Dneska je Rwanda silně orientovaná na USA a vzrůstá vliv Číny.

Co tedy údajně solidární Evropa v Africe udělala? Pár století ji otročila, a když došlo k dekolonizaci, udržuje stabilní neklid, aby mohla vydělávat dál. Každá koruna humanitární pomoci od OSN nebo jiných států pro Afriku je výdělečný (a nepochybně rizikový) byznys, který se minimálně desetinásobně vrací. Doporučená pomoc na rozvojové projekty v zemích EU by měla být 0,33% HDP. Tohoto mizivého čísla však dosahuje málokdo. Naopak čest patří všem, kteří se v Africe nesnaží vydělávat, a takových organizací není málo.

I když my, jakožto Česko, jsme se neúčastnili přímo na kolonialismu a náš dnešní vliv nemá nijak zásadní charakter, musíme si uvědomit, že vzhledem k našemu geografickému umístění, jsme silně závislí na velkých hráčích v Evropě. Primárně Německo, dále Francie a Velká Británie. Když v Německu klesne HDP, výrazně nás to zasáhne (primárně kvůli exportu). Zkrátka to, že jsme se narodili v české kotlině, nám předurčuje, že budeme bohatí (pokud má někdo problém s pojmem bohatí, tak je dobré si uvědomit, že žijeme mezi 1 miliardou nejbohatších na světě a že například v Kongu žije 80 % pod hranicí chudoby dle metodiky OSN, tzn. 1,25 dolaru na den). Výsledně jsme tak na otročení Afriky vydělali i my, Češi.

Sečteno podtrženo, Evropa parazituje na Africe po staletí a dělá to i dnes. Evropa v žádném případě solidární není. Na humanitární projekty dává minimum, a i tak si hledí spíš svých zájmů. A ještě jsou její politici tak drzí, že mluví o tom, jak je Evropa solidární.

Vzhledem k extrémnímu populačnímu růstu, je Afrika tikající bomba, která nemá žádné krátkodobé řešení. Napravit staletí ničení zdejší kultury se nedá ze dne na den. Nepochybně jednou z cest je podporovat vzdělání a zdravotnictví. Bohužel málokdo (myšleno státy) je ochoten pomoci nezištně.