28. říjen Miloše Zemana: Co by generál Ečer řekl na vládu podporovanou KSČM?
Rozpaky Vojtěcha Filipa
Při příležitosti státního svátku vyznamenal prezident Zeman řadu osobností, které si to nepochybně zaslouží. Také projev, který ve Vladislavském sále pronesl, byl mimořádně státnický – mluvil o potřebě oceňovat hrdiny, vážit si vizionářů a bojovat s patologickou nenávistí. Připomněl pozapomenutou osobnost nejnovějších českých dějin, generála Ečera, jehož jméno je širší veřejnosti spíš neznámé. Česká televize projevila duchapřítomnost, když během pasáže projevu o komunisty perzekvovaném generálovi zabrala předsedu KSČM Vojtěcha Filipa, který nevěděl kam s očima. Byla to kritika totalitního režimu, kterou bych od prezidenta postkomunistické země v 21. století očekávala a vítala. Jen kdyby protikomunistické odhodlání Miloši Zemanovi vydrželo déle než na jeden sváteční večer v roce.
Paradox generála Ečera
Kdo projev poslouchal skutečně pozorně, nemohl se ubránit dojmu, že se Miloš Zeman loučí. Jeho řeč byla postesknutím starého muže, který si je vědomý řady svých chyb, ale zároveň už nemá sílu ani chuť se jakkoliv měnit. Zejména jeho připomenutí významu Václava Havla, Charty 77 a Občanského fóra napovídá, že by se Zeman chtěl nějak přiblížit i té části společnosti, která není smířená s účastí KSČM ve vládě, minulostí premiéra Babiše a rozmazáváním linie mezi viníky a oběťmi minulého režimu. Proto nechápu, že ten samý člověk může v jednu chvíli kritizovat zločiny komunistické diktatury a vzápětí otevřít pohrobkům této strany dveře do vlády. Co by na to asi řekl Zemanem vyznamenaný generál Ečer, jehož dceru Jarmilu komunisti zavřeli na 12 let do žaláře? Přitom o nulové sebereflexi KSČM, vzhledem k vlastní minulosti, svědčí třeba nedávné nehorázné výroky poslance Grospiče o sovětské okupaci. To jsou paradoxy.
Neumíme pracovat s kritikou
Zemanův evergreen je kritika kritiků, tedy jeho domněnka, že v Česku žije příliš mnoho lidí zabývajících se popisem chyb a málo lidí tvořících hodnoty. Bohužel nikdy nepochopil, že kritika je přirozenou součástí tvůrčího procesu a demokracie bez věcné kritiky se stává jen formou bez obsahu. Není pravdou, že v Česku máme moc kritiků – jen s kritikou neumíme pracovat. Nikdo neupírá Miloši Zemanovi, ani jím vyznamenanému Václavu Klausovi, místo v českém politickém pantheonu. Stejně tak ale oni nesmí nám, občanům, upírat právo na kritiku jejich kontroverzních rozhodnutí, přešlapů i očividných chyb. Právě tím se demokracie liší od komunistické ideologie, kterou prezident včera zkritizoval, aby jí při nejbližší příležitosti zase pootevřel vrátka.
Anna Arian
Autorka provozuje blog Rozhled.org.