Po Americe jsem nikdy netoužila. Ničím mě nepřitahovala. A pak se to stalo. Přišel impuls k výzvě a já skočila na letadlo do New Yorku.

Byla jsem čerstvě přijatá na doktorandské studium s výzkumným plánem založeným na rozhovorech s herci a popisování jejich profesních mezníků. Jedním z nich měl být i Alan Rickman, jehož profesní zařazení se dalo přirovnat k našemu Borisi Rösnerovi. Srovnat tyhle dva osudy z hlediska herecké práce bylo velmi lákavé. Rösner už v té době pár let učil anděly. A Alan Rickman? Ten právě zveřejnil informaci, že bude na podzim zkoušet na Broadwayi. Ta zpráva mi cinkla v mobilu. Přišla za mnou sama od sebe od kolegů z Times, které lze zdarma sledovat jedním kliknutím.

Neváhala jsem ani vteřinu. Koupila jsem si lístek na premiéru, letenku a pár nocí v hostelu. Zapomněla jsem ale na jednu poměrně zásadní věc. Že v tu dobu začíná výuka na doktorandském, a jakožto nová studentka bych se tam asi měla také dostavit. Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám předstírat nesmírně nakažlivou nemoc nebo říct na rovinu, že jsem nemyslela a blbě jsem si to naplánovala. Rozhodla jsem se pro upřímnost. A došla se do školy omluvit.
Vedoucí práce na mě hleděl, jako bych spadla z jeřabiny. Až po čase jsem pochopila, že dokopat studenty, aby za svým výzkumem aktivně někam vyjeli, je téměř sisyfovská práce. A já jsem se přišla omlouvat, že už jedu. A na své náklady. Vysvětlili mi tedy, jak to obvykle chodí a že na takovou cestu bych se eventuálně mohla ucházet i o stipendium. To mě úplně dojalo. Nejen, že mě za tu troufalost nevyhodí hned první den školy, ale ještě mi pomůžou se dostat k mému cíli. To není škola, to je ráj na zemi.


Z cyklu: Konečně plním slib a začínám zveřejňovat pětiletý výzkum podmínek k herectví.Cílem těchto příspěvků je trochu demytizovat broadwayskou scénu a americké herectví v očích českého zájemce pomocí některých základních, ale u nás stále nepříliš obecně rozšířených informací.