Všichni mě varovali. The Big Apple je nepředstavitelně velké město, ve kterém se ztratíš. Už jen najít to správné divadlo ti zabere určitě celý den. A tak jsem vystrašená vyrazila hned po příletu s kufrem v ruce z letiště rovnou na Broadway. Hledat to správné divadlo, do kterého mám koupené lístky. Abych tam zítra zvládla dojet včas.

Ti lidé, co mi tak skvěle radili, nebyli předpokládám ani v sousední vesnici ve vlastní zemi, natož v New Yorku. Nicméně vyrazit do divadla o den dřív se nakonec ukázalo jako velmi cenný nápad. U divadla jsem byla za chvíli a našla ho samozřejmě doslova ihned. Přestože bylo den před otevřením nové inscenace, byla tu fronta podél celého bloku. Z internetu jsem věděla, že jsem chytla jedny z posledních volných lístků, takže předprodej to být nemohl.
Pozorovala jsem chvíli toho spořádaného lidského hada a došlo mi, že tohle nejsou klasičtí diváci. Byli něčím jiní. Mnohem uvolněnější. Nebyli to ti lidé, kteří si koupí vstupenku, a pak jsou naštvaní, že musí čekat v zástupu před divadlem, a že herec ještě nehraje, a že záchody špatně splachují a zkrátka: všechno je špatně. Tihle byli dopředu spokojení. Nedalo mi to a šla jsem se zeptat.
Zjistila jsem, že tohle je tajné představení pouze pro rodiny a kamarády, a že není možné si na něj koupit lístek. Jediná cesta je vlastnit takový malý modrý kousek papíru s razítkem divadla. Takže inscenace, kvůli které jsem přiletěla, se hraje už dneska. Za chvilku. Já stojím před divadlem a zůstanu tam, protože nemám ten modrý lístek. Po chvíli mi došlo, že se nikde na světě přece nemůže stát, aby do divadla přišli všichni pozvaní, a pokud se svědomitě zeptám každého v řadě, je více než pravděpodobné, že bude mít někdo lístek navíc.
Jenže já prostě nejsem ten typ. Stála jsem tam jak vidle, přesně jsem věděla, co mám udělat, ale začít žebrat první den v New Yorku se mi fakt nechtělo. Nakonec jsem sebrala odvahu. V tom mi do cesty rázně vstoupila velmi akurátní starší dáma. Řekla mi dikcí paní učitelky, že jestli tady čekám na to, až mě někdo vezme dovnitř, tak můžu jít - s ní. Vzala jsem ten lodní kufr, se kterým jsem se celou cestu z letiště táhla až sem a poslušně se vydala za ní dovnitř.
Byla to Linda Witkowski, maminka Jerryho O'Connella, jednoho z herců z inscenace. Jeho žena Rebecca Romijn, kterou tu především geekové znají jako Mystique z X-menů, prý potřebovala zůstat doma s dvojčaty. Navíc stejně bude muset povinně na premiéru. Jerryho maminka mi ochotně vysvětlovala všechno, na co jsem se zeptala stran mé disertační práce a připravila mi tak perfektní, skutečně maminkovský start v novém městě. Mimo jiné mi ale vyjevila i pochybnosti o tom, že mi Alan Rickman dá jakýkoliv rozhovor. Apelovala na mě, ať mě případné odmítnutí neodradí a udělám rozhovor o inscenaci alespoň s jejím synem. Že to může mít zásadní přínos, i když se mi to teď třeba nezdá. Měla pravdu.
Tak jsem se hned první den dostala na soukromé představení na Broadway. Říká se, že Amerika jen tak někoho nepřijme. Ale pokud se jí zalíbíš, nadělí ti plnou náruč. Je to pravda. Tohle byl jen začátek.




Z cyklu: Konečně plním slib a začínám zveřejňovat pětiletý výzkum podmínek k herectví.Cílem těchto příspěvků je trochu demytizovat broadwayskou scénu a americké herectví v očích českého zájemce pomocí některých základních, ale u nás stále nepříliš obecně rozšířených informací.