Ruská rozvědka, ideologie slovanství a současné formy cenzury: máme se bát, nebo smát?

09. 02. 2019 | 17:37
Přečteno 7762 krát
Na lipském knižním veletrhu (Leipziger Buchmesse 21.-- 24.03. 2019) bude letos v březnu česká literatura a Česká republika v centru pozornosti — coby hlavní host. V té souvislosti se chystá obrovské množství nejrůznějších událostí a aktivit, jednou z těch drobnějších je i následující rozhovor, který v německé verzi (a možná redigovaný či krácený) má být zveřejněn ve veletržních novinách.

Otázky: Ivan Adamovič
Odpovědi: Tomáš Glanc


Nedávno proběhla médii zpráva, že české zpravodajské služby shledávají v některých médiích i v politickém diskurzu v České republice vliv ruských prokremelských zájmů, včetně manipulované interpretace moderních dějin. Myslíte si, že tomu tak je a jak je tomu v jiných zemích bývalého východního bloku, kupříkladu v bývalém východním Německu?

Konkrétní případy či podezření je vždy třeba důvěryhodně doložit a bylo by nerozumné a naivní podléhat nějaké hysterii nebo věřit teoriím spiknutí a zjednodušujícím báchorkám o světě řízeném zpravodajskými službami, ať už ruskými nebo americkými.
Jinak výklad totalitních režimů 20. století, ale i jiných kapitol dějin novějšího (i starších) období se v Rusku odehrává na úrovni učebnic a státní ideologie způsobem, který je v mnoha ohledech skutečně “manipulovaný” a tudíž odstrašující. Především není v souladu s ideály nepředpojatého, kritického myšlení, schopného konstatovat nebezpečné nebo i zrůdné tendence také ve vlastních dějinách. V Rusku dosud historici ve státních službách chápou svoji úlohu primitivně: jako heroizaci vlastních dějin a ignorování nebo relativizaci všeho, co tuto konstruovanou ruskou slávu zpochybňuje. Paradoxní přitom je, že k svojí argumentaci často užívají západní teorie, zdůrazňující roli hlediska a vypravěčovy strategie. Kdybyste s nimi polemizoval, budou tvrdit, že každý výklad dějin je tak či onak “manipulovaný”. Vzhledem k tomu, že objektivní dějiny neexistují, není pak problém tvrdit, že třeba okupace Československa byla moudrým rozhodnutím a jedinou možností, jak zabránit třetí světové válce a lynčování nevinných komunistů.
Co se týče východního Německa, tak tamní politické dění sice ukazuje, jak drastické jsou dosud rozdíly v chápání hodnot a cílů společenského směřování mezi bývalou NDR a někdejší Spolkovou republikou. Ale není tam přece jenom myslitelné, aby se na úrovni školního vzdělání, vědeckých institucí a veřejné rozpravy relativizovaly zločiny rasismu, nacismu nebo perzekuční činnost státní bezbečnosti Stasi.
V Rusku se kritické myšlení o minulosti převážně považuje za zradu národních zájmů. Děje se sice i na půdě uznávaných institucí, skutečně profesionální a ideologicky nenaprogramovaní historici vydávají skvělé knihy a časopisy (třeba Ab Imperio), pořádají vynikající mezinárodní konference, ale ve výsledku je to okrajový jev, který státní doktríně nemůže konkurovat. Často jsou nezávislé projekty podezřelé z přijímání podpory z nepřátelského zahraničí a z nedostatečného vlastenectví. Důkazy spočívají například v účasti na mezinárodních projektech a grantech, což je přece žádoucí a zpravidla produktivní v každém vědním oboru…
Převládající tendence, ovládající většinu vzdělávacích institucí, kultivuje dědictví, které z negativních jevů ruských dějin a současnosti viní vnitřní a vnější nepřátele. Fantazmatické “ruskosti”, ať v ohledu geopolitickém nebo “duchovním”, se připisují ty nejkrásnější a nejušlechtilejší ambice a vlastnosti. Je to výkladová strategie vědecky neudržitelná, ale u velké části společnosti se těší popularitě, mnozí lidé se rádi identifikují s narativem, který světu, v němž žijí, připisuje tolik vznešených zásluh, vycházejících z krásných duchovních hodnot. Mnozí lidé věří bohužel, že historiografie je bojem o prosazení výkladu světa výhodného pro vlastní zájmy.
Takže zpět na začátek vaší otázky: domnívám se, že pečlivé studium působení ruských médií v Rusku i v zahraničí, stejně jako studium manipulovaného dění v sociálních sítích je velmi aktuální. A fakt, že tyto jevy ze svého hlediska analyzují i zpravodajské služby, má svoje opodstatnění.

V minulosti se často hlásalo, že nás se Sovětským svazem spojují slovanské kořeny. Jaký vývoj prodělala idea slovanství v posledních desetiletích? Slouží nyní jako nositel proruské propagandy směrem mimo hranice Ruska? Jak je dnes slovanství vnímáno v samotném Rusku?

V posledních desetiletích v tomto ohledu k žádným převratným změnám nedošlo. Slovanská vzájemnost nepatří v Rusku do repertoáru oficiální státní rétoriky. V boji o ruský vliv v Maďarsku, Rakousku nebo Česku je stratégům z moskevského ministerstva zahraničí a z prezidentské administrativy úplně jedno, jakými jazyky se v menších evropských státech mluví a zda se jejich kultury definují nebo dříve definovaly jako slovanské nebo nějaké jiné.
Ostatně už v první polovině 19. století, kdy idea všeslovanské jednoty získala v některých kruzích velkou popularitu, nešlo o ruský vynález, ale o export ze středovýchodní a jižní Evropy, který v Rusku zaujal jen hrstku intelektuálů. Nezapomínejme, že jak pro carský dvůr, který byl i příbuzensky pevně provázán se západoevropskými šlechtickými rody, tak později pro revolucionáře a marxisty byla slovanská ideologie naprosto nepřípustná a nebezpečná. Engels na první slovanský kongres v Praze roku 1848 reagoval nenávistně.
V souvislosti se Slovanským kongresem v Rusku roku 1867 pak vzniká pokus rozehrát v Rusku slovanskou kartu ve větším stylu a některým myslitelům, například Nikolaji Danilevskému, se pak hodilo snít o expanzi ruské říše po slovanské linii, na to v době druhé světové války pak po svém navázal Stalin se svým Slovanským výborem.
I dnes se ostatně svolávají slovanské kongresy, poslední se konal loni v Praze, možná ne každý ví, že v České republice operují organizace jako „Všeslovanský výbor, z.s.“ nebo Mezinárodní svaz společenských organizací „Všeslovanský svaz“, “Slovanský výbor ČR, z.s.” atd., ale pokud vím, z oficiálních politických kruhů s nimi spolupracují jen někteří poslanci KSČM nebo Vladimír Remek.

Překvapilo mne vaše tvrzení, že alespoň v oblasti literatury neexistuje v současném Rusku cenzura. Skutečně je zde možné vydávat libovolné knihy, i ty otevřeně kritizující současnou politickou garnituru? Vždyť je to v rozporu s představou Ruska jako autoritářské země, která potírá politický aktivismus.

Cenzura knih je nákladná agenda, v internetové epoše může popularitu nežádoucích textů jedině zvýšit, je to nevýhodná investice. Domnívám se, že ti, kdo rozhodují o tom, co dovolit a co se snažit zakázat, si to uvědomují, ať už intuitivně nebo racionálně. Velmi důležitá je dosud televize, tím spíš, že obyvatelstvo, hlavně mimo metropole, je mediálně zaostalé a používá dosud televizor jako vhled do celého světa za hranicemi vlastního mikroprostředí. Není náhoda, že neexistuje ani jeden televizní kanál, který by nebyl loajální establishmentu, kritické audiovizuální vysílání je možné jen v internetu. Ale zájem o ně není nijak velký. Největší internetová televizní stanice se jmenuje Dožď (tvrain.ru) je placená, porotože by se jinak neuživila, a počet abonentů se trvale pohybuje kolem 70 tisíc.
Zájem o knihy v Rusku trvá, vychází obrovské množství vynikajících titulů ze všech oborů, hodně se překládá, davy proudí na knižní veletrhy a festivaly. Ale i když je obsah některých knih v příkrém rozporu s tím, co hlásají oficiální místa, není to pro režim nijak ohrožující, dokonce ani nepohodlné. Alespoň zatím, jak se ukazuje, je možné nechat tuto oblast klidně jejímu osudu a soustředit se na důležitější záležitosti.

Zatím jsme hovořili o tom, co nás od Ruska odděluje. Co nás s ním naopak může a mělo by spojovat? Je například něco v naší historii, co máme společného a nemělo by upadnout v zapomnění?

Pozoruhodných vazeb s Ruskem máme nekonečné množství, nejpozději od středověku. Jednou z mých univerzitních učitelek byla profesorka Světa Mathauserová, která se zabývala ruskou recepcí svatováclavské legendy a naopak českým zájmem o ruské světce Borise a Gleba. Odjakživa žili Češi v Rusku a Rusové v Čechách, někdy nedobrovolně, ale většinou z vlastního rozhodnutí. Letos si zrovna připomínáme sto let od zahájení “ruské akce”, bezprecedentní pomoci Masarykovy sotva založené republiky uprchlíkům z porevolučního Ruska, zmítaného občanskou válkou. Národní obrození je nemyslitelné bez česko-ruských vazeb stejně jako avantgarda nebo disidenstké hnutí v době komunismu. A přitom nikdy nešlo o vazby jednosměrné. V Rusku vás vždy znovu překvapí, kolik lidí zná nejen Haškova Švejka a pivo, ale i spoustu filmů, hudebních skladatelů a jiných aktérů kulturního života a politických dějin různých období.
Určitě by bylo třeba, aby historici z česko-ruské komise získali konečně přístup do ruských archivů a mohli věcně probádat všechny stránky společných dějin a vzájemných vztahů, ale už teď je jasné, že hledání témat a zájmů, které nás spojují, není vůbec obtížné, jsou k dispozici na každém kroku.

Myslíte, že může být aparát postkoloniálních studií využit i na vztah někdejšího Sovětského svazu a jeho takzvaných „kolonií“ v podobě východoevropských států?

Postkoloniální teorie byla iniciována myšlením o britských koloniích a jejich následcích. Ale nikdo nemůže zabránit transpozici tohoto přístupu na situaci postsovětskou, ať už jde o někdejší sovětské republiky, které se na začátku 90. et osamostatnily, nebo o státy s volnější vazbou na sovětské impérium. Ostatně už v roce 2006 vyšla třeba monografie nazvaná Baltic Postcolonialism, opakovaně se postsovětskému postkolonialismu věnovali renomovaní badatelé, namátkou Sharad Chari z Berkeley (University of California), antropoložka Katherine Verdery z City University von New York nebo David Chioni Moore, profesor z Macalester College v Minnesotě. Je to dnes už běžný přístup, který samozřejmě musí zohledňovat specifika sovětského kolonialismu, ale tak je tomu v každé konkrétní situaci, která je odlišná od jiných verzí téhož fenoménu.
Zajímavá otázka je potom “samokolonizace” (self-colonization, rusky ‘самоколонизация’, totiž ten případ, kdy nějaká země, v tomto případě Rusko, “kolonizuje” svá vlastní území (například Sibiř). Tím se zabýval známý historik kultury Alexander Etkind.

Jako rusista a slavista působíte ve Švýcarsku. Co z Ruska dnes zajímá Západ? Jsou to jiné věci, než které na Rusku vidíme my? Je dnešní kulturní svět západu méně obezřetný vůči ruské kultuře než země, které byly ve sféře sovětského vlivu?

Pokud “obezřetný” chápete jako “opatrný”, tak to myslím není třeba. Ruskou kulturu stojí za to studovat bez nějakých obav, je to fantastická říše vzdělanosti a tradiční velmoc v oblasti literatury, hudby, výtvarného umění, divadla i filmu a dalších kulturních a vědních oblastí. Pokud spíš myslíte vnímavost vůči Rusku, tak ta mi v Čechách a v západní Evropě připadá podobná. Samozřejmě, že do němčiny se toho víc překládá a vyváží, je to koneckonců jazyk, který jako svůj rodný uvádí 100 miliónů lidí, to je desetkrát víc než v případě češtiny. A jistě se ve východní Evropě dosud víc projevuje společná zkušenost komunistického období, řada jevů je nám možná lépe srozumitelná, protože je známe z vlastní minulosti. Ale ona někdy distance je naopak dobrým předpokladem pro důkladné pochopení studovaného jevu. A nelze věřit báchorkám o tom, že nějaké národní nebo dějinné rysy jsou pro někoho naprosto nepřístupné, nepředstavitelné nebo nepochopitelné. Já tomu aspoň nevěřím.
Jistě by bylo fajn, kdyby se všude v Evropě zvýšila znalost Ruska, je to dobré očkování proti zjednodušením, která ve výsledku mohou vést ke strachu, aroganci, pohrdání nebo účelové idealizaci. A to jsou emoce a trendy, s nimiž se v heterogenním současném globálním světě zvyšuje nebezpečí pro všechny, ať žijí Evropě, v Rusku nebo kdekoliv jinde.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy