Hongkong mne přivítal krásným slunečním počasím. I na sako bylo horko, a tak jsem se převlékl jen do trička. Nepřijel jsem do tohoto města poprvé, a proto i kvůli nabitému programu jsem se z letiště rychle vydal do města.

Byl začátek prosince, a jak je zde zvykem, v komerčním duchu na mě dýchla vánoční atmosféra. Každé obchodní centrum mělo svoji vánoční instalaci – a to obvykle velmi impozantní – často s velkou mrazicí místností, to, aby si místní mohli užít počasí blízké našim chladnějším končinám. Na Times Square stáli místní na tuto atrakci stometrovou frontu. Spořádaně čekali, než na ně přijde řada a i oni se budou moci pokochat mrazem, než se zase vydají za svými každodenními povinnostmi. Otevřenými dveřmi jsem zahlédl zasněženou krajinu a bílého ledního medvěda.
Stejně jako minule mne překvapila jistá stísněnost ulic ve městě, zejména v části, které se říká ostrov, která je dána logikou urbanizačního vývoje. Místa prostě bylo málo a bylo a je hodně drahé. Ostatně Hongkong patří k nejdražším městům na světě co do nákladů na bydlení.
Můj program byl, jak jsem již psal, velmi nabitý. Akce byly rozeseté po celém Hongkongu, vernisáž výstavy tu, workshopy zase onde. Návštěva byla proto hodně o poznávání místního dopravního systému. Na radu místních jsem si pořídil kartu Octopus, a pokud to šlo, jezdil jsem metrem. Tím, že se metro nedrží pouze pod zemí, ale část úseků překonává vzduchem, měl jsem možnost z výšky pozorovat veliké přístavy i nově rozšiřující se čtvrti. Metro se zkrátka osvědčilo nejenom jako prostředek k překonávání vzdáleností, byl to i můj pas k vyhlídkovým cestám. Kam už metro nejelo, zavezlo mě taxi, které bylo doslova všudypřítomné. Jen jednou jsem měl problém ho sehnat, a to bylo ve špičce u hotelu.
Jako milovník starých Belmondových filmů si v hlavě přehrávám scény z „Muže z Hongkongu“ a ve volných chvílích, kdy se zrovna necpu s přáteli místním vynikajícím jídlem, večer vyrážím do starého přístavu, nebo se potuluji po okolních rušných ulicích, kde se nejenom čeká na lední medvědy, ale i demonstruje. Nedaleko stanice metra Central jsem tak překvapeně narazil na demonstraci na podporu Tchaj-wanu, což mi připomnělo, že i Asie má své „sudy střelného prachu“.
Jedním z nejsilnějších zážitků pro mě pak bylo přijetí mistrem Sikem v klášteře Cch'-šan (慈山寺, TSZ Shan Monastery ). I proto, že je počet návštěvníků omezen jen na 400 denně, zachovává si toto místo kouzlo svého primárního poslání vést lidi k duchovní očistě, soucitu a moudrosti. Z mého pohledu patří jednoznačně k nejmalebnějším místům Hongkongu, z jehož tichých teras můžete pozorovat neklidné město na horizontu. Díky svým přátelům z Tchaj-wanu jsem měl možnost se těšit postavení, jaké mají VIP, a sejít se s nejvyšším představeným kláštera osobně. Téměř hodinu jsme si pak povídali o svých aktivitách.
O energii místa jsem se měl možnost přesvědčit i jinak. Potuloval jsem se po chrámovém komplexu a pořizoval snímky do svého archivu, když při fotografování velké 75 metrů vysoké sochy se mi znenadání rozsvítil displej mého fotoaparátu a nepřestával zářit. Pak již přístroj nereagoval na nic, ani na vypnutí, ani na zapnutí… Chtěl bych věřit, že ta velká koncentrace energie v místě nezasáhla jen moje přístroje, ale uložila se někde i v mém těle… Nicméně uvidíme, co mi řeknou na fotoaparát v servisu.
Při návratu na Tchaj-wan jsem na hongkongském letišti zaregistroval drobnou změnu. Při nástupu do letadla proběhla ještě za rozpačitých pohledů letušek dodatečná kontrola palubních vstupenek a pasů hongkongskými vojáky. Obvykle ke kontrole postačovaly letušky či pozemní personál. Tuto svou novou zkušenost si vysvětluji jako jeden z možných dopadů v té době aktuálního telefonátu budoucího amerického prezidenta D. Trumpa s prezidentkou Tchaj-wanu. Každopádně bych chtěl popřát všem hodně štěstí do nového roku.