Copak by se asi stalo, kdyby člověk umístil na freudiánské sofa nikoli jedince, ale rovnou celý obor? Co zkusit nechat ekonomii v klidu vypovídat a jen sedět, moc nepřerušovat, zapisovat si a všímat si podobných věcí, kterých si všímají psychologové? Podobné cvičení by se dalo jistě provést i s firmou nebo jakoukoli společností více lidí − to už si každý může zkusit sám. A jak to tak v psychoanalýze bývá, občas vyjdou najevo zajímavé věci.

O čem ekonomie mluví, co verbalizuje? A o čem naopak nemluví? Po čem touží, za čím se pachtí, co ji táhne? A od čeho naopak utíká, čeho se bojí, z čeho má fobii? Jak se chová k emocím, vnímá je vůbec? A jak je na tom, co se týče společnosti, vnímá své okolí? Jak se chová ke svým okolním oborům, bere je, nebo jimi pohrdá? A jakými poruchami, které jsou známé u lidské psýché, trpí také ekonomie?
Ekonomie i ekonomika jsou tvořeny lidmi, je tedy pravděpodobné, že budou v jistém smyslu odrážet jejich kolektivní vědomí i podvědomí. Zároveň je mezi ekonomikou a ekonomií nutné pečlivě rozlišovat. Některé věci totiž fungují v ekonomice velice dobře, ale ekonomie jim nerozumí. Podobně jako ve fyzice funguje gravitace zcela bezvadně, ale my dodnes pořádně nevíme, co to ta gravitace je. Podobná vlastnost se týká ještě očividnější záležitosti, totiž času. Už svatý Augustin si ve čtvrtém století všiml, že ví celkem přesně, co je to čas, ovšem jen do chvíle, než se ho na to někdo zeptal. Čas a gravitace tedy v praxi fungují skvěle, ale v (naší) teorii nikoli.
Nicméně zpět k psychoanalýze. Jako první se ukáže, že ekonomie trpí distorzemi reality. Vnímá pouze hodnoty, které lze spočítat, a respektuje jen hodnoty, které zvyšují efektivitu a přispívají k růstu. V rámci své předpokladové logiky si ekonomové vytvořili alternativní svět, o kterém se ani nepředstírá, že je reálný, ale který má tu výhodu, že jej lze modelovat. Nicméně závěry z tohoto fantaskního světa jsou bujaře aplikovány do světa reálného. Mylná fyzikální teorie samotné fyzikální vlastnosti neovlivní, ekonomie, která mění myšlení a víru lidí, ano.
Ekonomie také trpí dlouhodobě neléčeným mesiášským syndromem. Naděje lidstva je čím dál více gravitována k ekonomii, respektive poslední dobou k růstu ekonomiky. O tom, že ekonomika trpí často těžko vysvětlitelnými depresemi, bylo napsáno již mnoho. Navíc neznáme spouštěče, a tudíž nejsme schopni předvídat nic moc jiného než lineární extrapolace − rozuměj: jsme schopni předvídat vše, jen ne změny trendu, což je v posledku to jediné, oč by tu mělo jít. Nicméně, situace je ještě složitější. Při podrobnějším pohledu totiž spíše vychází najevo, že ekonomika netrpí depresemi, ale maniodepresemi. Ekonomika má tendenci přehánět dobrá období do mánií a špatná období do depresí. Obojí je přitom stejně nebezpečné. Kolaps, který nastal v USA v roce 2007 a 2008, byl z mánie, nikoli z deprese.
Ekonomie verbalizuje jen věci, které dokáže měřit, čímž redukuje realitu nevhodným způsobem, a možná se tak nevědomky zasadí o to, že jediné hodnoty, které budeme v budoucnosti vnímat, budou ty, které jsou spočitatelné. Ekonomie hlavního proudu třeba nemluví o daru − principu, na kterém fungovala předpeněžní společnost a na kterém dodnes funguje rodina a blízké mezilidské vztahy. Největší finanční transfer všech dějin − jednosměrné peněžní darování mezi rodičem a dítětem − tak zcela uniká pozornosti ekonomie.
Ekonomie má tendenci sama sebe vnímat jako královnu věd, přitom by její správné místo mělo být pod sociologií, aby si studenti uvědomili, že je ekonomika její podmnožinou. A v neposlední řadě chce ekonomika lidstvu diktovat své morální zásady užitkovosti a efektivity, byť nikdo pořádně neví, nač nám tolik efektivity ve vyprázdněných životech bude. Právě na tyto vlastnosti jinak skvělého racionálního ekonomického myšlení bychom si měli dávat pozor. Už jen to trvání na své vlastní racionalitě by každému mělo být podezřelé, většinou se tím totiž právě cosi skrývá. Freud a Jung, když si nevěděli rady, tak použili hypnózu. To bychom asi teprve slyšeli věci!

Psáno pro HN