Kancléřka Merkelová před pár dny navrhla pomoc Řecku výměnou za fiskální politiku. To je řešení, které (i na těchto stránkách) navrhuji již léta. To by totiž konečně − po letech schválně nesystematických řešení, kdy se každý kvazibankrot řešil jinak − bylo řešení systematické a rozumné.


Pokud se stát předluží, znamená to, že neumí hospodařit, a měl by se tedy vzdát fiskální politiky. Kdo neumí řídit a je na silnici ohrožením pro sebe i ostatní, tomu je odebrán řidičák. Jenže toto neplatí jen pro Řeky, to platí pro celou naši západní civilizaci. Politici neumí hospodařit téměř nikde. A není divu, systém je nastavený tak, že rozumným chováním je zadlužovat se − neb problém bude řešit až někdo po nás. To je třeba změnit. Je ideální čas. Jinak se řecká situace bude opakovat nejen v Řecku − jak už se děje potřetí −, ale i v jiných zemích.

Táta to rozbité auto zaplatí
Ocitli jsme se v situaci bankrotu bankrotu − ekonomiky jsou tak provázané, že už neumíme pořádně bankrotovat −, a tak je třeba vymyslet nějaké řešení pro státy, které na toto hřeší a bez pomoci by bankrotovat měly. Proč řídit opatrně, když tatínek bez mrknutí oka zaplatí za nové auto? Fiskální politika, tedy monopol politiků zadlužovat lid a tisknout jménem mnohdy nic netušících občanů dluh, je podobný přežitek, jako kdyby v dnešní době mohli politici rozhodovat o tom, kolik peněz se natiskne, podle toho, jak se jim to zrovna hodí.

Naše západní civilizace, přes všechny své neduhy, naštěstí v jednom došla tak daleko, že dnes politici nerozhodují o tom, kolik peněz se natiskne. Sice by se jim to náramně hodilo, před volbami natisknout peníze na nové silnice, vyšší platy pro úředníky, doktory, soudce, učitele, školy, hasiče, armádu, policisty, výzkum a vývoj a všechny ty bohulibé činnosti, na které by bylo fajn přispět. Na první pohled totiž tisk peněz nic nestojí − prostě se to vytiskne. Jenže žádná sleva není zadarmo, s každou takto vytištěnou bankovkou kradmo roste inflace.

Každý politik přitiskne, co se mu politicky hodí, a dříve než se národ naděje, peníze ztrácí hodnotu. Také jsme si museli projít několika hyperinflacemi, než nám došlo, že kozel zahradníkem není dobrý nápad. Monetární, peněžní krize zapříčinily, že toto pokušení bylo politikům odebráno a předáno nezávislému orgánu.

Nejprve tato ekonomicky nebezpečná bazuka byla předána národním centrálním bankám, které jsou sice státní, ale členové bankovní rady nejsou voleni přímo, a jsou tedy nezávislí na politicích i na hlasu lidu. Jak by to asi dopadlo, kdyby lid volil guvernéra národní banky? I v tak vzdělaném a zodpovědném národě, jako je ten náš, by lidé raději volili guvernéra, který každému slíbí deset tisíc měsíčně navíc, protože "yes, we can!", než guvernéra, který bude slibovat stabilní cenovou hladinu (to by správný guvernér měl dělat). Proto se guvernéři nevolí, jako se nevolí soudci − a to soudnictví je pilířem demokracie.

Jak chutná nedopečený dort?
Když politik neumí hospodařit s tiskem peněz, jak by mohl umět hospodařit s dluhem? Politici by neměli mít pravomoc zadlužovat svou zemi. Monetární politiku máme integrovanou, ale fiskální ne, přitom jsou to dvě základní otěže ekonomiky. Všichni vědí, že evropská integrace je nedokončená, ale stejně nás překvapuje, že to pořádně nefunguje. Je to absurdní, asi jako by mě překvapilo, že rozestavěné auto nejede nebo že mi nechutná nedopečený dort. Nemáme problémy s inflací, v Evropě ani v USA. Proč? Zejména proto, že o ní nerozhodují politici.

Naše civilizace má problémy s předlužením, hříchem fiskální politiky. Řešit fiskální problémy (předluženost) monetární cestou (devalvacemi a "tiskem" peněz nebo rozvazováním eurozóny) sice lze, ale je to asi jako řešit softwarový problém vylepšováním hardwaru. Až se jednou naše děti budou ohlížet zpět v dějinách, bude jim situace, kde si politik může svévolně tisknout dluh, dokud země nezbankrotuje, připadat stejně absurdní, jako kdyby mohl tisknout peníze.

Psáno pro HN