V této pradávné otázce, která od nepaměti byla doménou etiky, figuruje slovo vyplatit, které má kořen v ryze ekonomickém slově platit. Nelze tedy zapřít, že je tato otázka stejně tak doménou ekonomie jako etiky: vyplácí se dobro? Tedy přeloženo do moderního jazyka: je dobro dobrou investicí?


To je dost složitá otázka. Odpovíme-li ano, dobro se vyplácí, dobro přestává být dobrem samo o sobě a z etiky se stává ekonomická úvaha. Etický člověk se stává jakýmsi "duchovním podnikatelem", který doufá v návratnost svých činů a dobro koná pouze proto, že věří, že se mu to vyplácí. Také se tím snižuje váha dobra, protože dobro by tím pádem nebylo dost atraktivní samo o sobě a potřebovalo by tak k sobě bonus navíc ve formě odměny. Lidé, kteří žijí svůj život podle pravidel, jež jsou jim protivná, jenom kvůli tomu, že očekávají odměnu v nebi − nebo se chtějí vyhnout trestu v pekle −, také nekonají dobro pro dobro samotné, ale "investují" oběť potěšení ve prospěch užitku posmrtného.
Kdyby chtěl člověk být protivný, mohl by dokonce rozvést úvahu, že člověk, který věří, že se dobro vyplácí, a činí jej právě jen kvůli oné výplatě, je vlastně takový dlouhodobý hédonista, prospěchář. Člověk, který činí zlo, není ani tak špatný, jako je hloupý − sám si zlem totiž škodí, pokud věří, že se dobro vyplácí, a tím pádem, že se zlo nevyplácí. V takovém vidění světa je etika redukovaná na ekonomii a kalkul. Pomáhám-li babičce s nákupy kvůli tomu, že věřím − neboli počítám, kalkuluji −, že se mi to nějak vrátí, nejedná se o skutek etický, ale o investici. Jistě, oné babičce to může být jedno, jaké mám interní motivy, hlavně že jí někdo pomůže s těžkou taškou. Jedno jí to ovšem být přestane v momentě, kdy se odměna nedostaví − pak se totiž s nákupy bude muset vláčet sama. Pokud za "laskavost" rovnou raději nezaplatí. Pokud to dotyčný dělá pro dobrý pocit z dobře odvedené práce, je mu odměnou ten pocit.

Zde se ještě na chvíli zastavme. Pokud člověk věří, že "se" dobro vyplácí, musí se pozastavit nad tím "se". Totiž co vyplácí? Dotyčný jaksi věří, že je realita nějakým způsobem (s)tvořena tak, že někde "na pozadí" existuje jakýsi neviditelný odměňovací systém, který člověku vrací jeho činy. Tento princip musí být neosobní, aby byl spravedlivý, a zároveň osobní, aby člověka znal. Musí mít paměť, aby si činy pamatoval, musí být inteligentní a umět ovlivňovat realitu, aby mohl odměňovat a trestat, a musí vidět do srdce člověka, aby věděl jeho pohnutky a to, s jakým úmyslem to dotyčný dělal.

V Bibli se tomuto tématu, zda se vyplácí dobro, nejhlouběji věnuje starozákonní kniha Job. Satan se ptá Hospodina, zda vede Job bohulibý život "pro nic". Pokud za jednoho obětovaného býčka je mu odměnou dáno deset, pak je obětování tou nejlepší myslitelnou investicí a Job by musel být pošetile hloupý, aby takto neinvestoval. Vezmi mu ona požehnání, onu odměnu, říká Satan, ba naopak potrestej jej a vezmi mu vše, co má, a Job bohulibě jednat přestane. Satan vlastně říká − testujme, zda je Job bohabojný, nebo je to jen dobrý ekonom, který využívá investiční příležitost. Vezmi odměnu dobra a uvidíme, zda tento zástupce lidí, na kterého jsi vsadil, vůbec bude schopen dobra. Jinými slovy to tvé dobro, Hospodine, není tak dobré, když jej musíš odměňovat výplatou, aby se vy-platilo.

Byť se jedná snad o nejsložitější knihu v Bibli, poselství Joba je celkem jasné: I kdybys mě nechal zabít a vše mi vzal, neuhnu z cesty. Job koná dobro pro dobro samé, i kdyby z toho nic neměl, i kdyby pro něj trpěl. Podobně uvažuje Kant, pokud je dobro konáno s kalkulem odměny, nejedná se o dobro, odměna u Kanta anuluje morální hodnotu dobra, které bylo vykonáno. To je celkem přísné. Každopádně dobro z vlastní podstaty nemůže být založeno na tom, že se vyplácí. Občas se nevyplácí. Občas ano. Pokud je člověk za dobro nějak odměněn, pak fajn, ale vstupovat do činu s kalkulem morální investice je ošemetné. Vyplácí se dobro? Na to není pravidlo. A proč jej činit? Přesně tak, jak zní odpověď na Satanovu sázku, kterou díky Jobovi prohrál: "Pro nic." Pro dobro. Nikoliv pro něco.

Psáno pro HN