Diag Human, morytáty a legendy

Kauzu Diag Human, spor státu se společností, která po něm požaduje náhradu škody v řádů miliard, zná kdekdo. Pro stát nepříznivý výrok rozhodců mají přezkoumat další tři rozhodci. Až potud nic nového. Na přelomu roku ale došlo k událostem, které jsou nyní interpretovány dost zavádějícím nepřesným způsobem (viz kupříkladu Jan Urban, „Chce česká vláda financovat Al Kajdu nebo podvodníky?“, „Pomáhají státní úředníci megapodvodu?“ nebo Petr Kolář, Vladimír Křivka „Známé nároky neznámých vlastníků“ ). Podle článků byly do řízení „přijaty“ další dvě společnosti, navíc mající nejasné vlastníky a temnou minulost, což by stát mělo zajímat ale nezajímá. Společnosti uplatnily nárok na část toho, oč se soudí Diag Human, což je vlastně forma „tunelu“ na státní majetek a jeden z rozhodců nárok dokonce uznal. Hrůza na hrůzu. Tedy podle článků. Ve skutečnosti se žádná hrůza nekoná. Jako právník, angažovaný na straně státu, nemohu být rozhodně věrohodný, pokud bych se pokoušel přesvědčit veřejnost o tom, která ze stran sporu má pravdu. Nové události se však obou původních účastníků týkají poněkud zvláštním způsobem, takže si myslím, že o nich mohu hovořit s ambicí na to, abych byl vnímán jako objektivní zdroj informací. Pročež začnu procesním postavením zmíněných dvou společností. Na konci roku sdělila jedna ze společností, že chce být buď hlavní intervent nebo vedlejší účastník. Na začátku roku pak druhá, že je hlavním interventem.

Hlavní intervent je terminus technicus občanského soudního řízení a označuje toho, kdo ve stávajícím soudním sporu uplatní nárok na něco, oč se už žalobce se žalovaným spoří. Konkrétně v tomto případě na část tvrzené pohledávky Diag Human. Nárok je zdůvodňován tím, že Diag Human asi 30 % svého nároku převedl na Dr.Oršulu a ten teď na tyhle dvě společnosti. Objeví-li se něco takového v soudním řízení, soudce s tím nemůže dělat nic jiného než to vzít na vědomí. O uznávání nebo neuznávání či přijetí do řízení není co diskutovat. Tím méně zjišťovat nějaká pozadí společností a kdo je jejich vlastník, lhostejno zda pravý či levý. Kádrování u civilních soudů se zatím nevede a pokud vím, není ani plánováno. Prostě jen soudce, pokud dospěje k závěru, že žaloba je důvodná, musí navíc rozhodnou, jestli dostane všechno žalobce anebo bere všechno nebo část hlavní intervent. A Pokud jde o vedlejšího účastníka, ten je také z oboru civilního práva procesního a je tím míněn subjekt, který se staví na stranu žalobce nebo žalovaného a svými argumenty mu pomáhá. Za to nemá na nic nárok. O jeho připuštění nebo nepřipuštění soudce rozhodne pouze k návrhu některé ze stran sporu.

Co by bylo jak houska na krámě, v případě soudního řízení je poněkud složitější v případě rozhodčího řízení. To se má řídit občanským soudním řádem přiměřeně ve věcech které neupravuje zákon o rozhodčím řízení. A ten se o hlavním interventovi a vedlejším účastníku nijak nezmiňuje. Takže co s tím? Podle mne nemá hlavní intervent ani vedlejší účastník v rozhodčím řízení co dělat. Prostě proto, že v rozhodčím řízení se řeší spory účastníků, kteří si to tak dohodly a nikdo jiný jim do toho nemá co strkat nos. Striktně vzato ovšem nelze říct, že pokud rozhodčí senát strpí hlavního interventa či interventy, nebo vedlejšího účastníka, jde nesporně proti právu. Jde jen proti jednomu z možných výkladů, proti tomu, který mi připadá logičtější a správnější, ale to už jsem v oblasti svých osobních názorů. Podstatné je, že pokud dojde na nejhorší, rozhodčí senát se vypořádá z formálními vadami podání a usnese, že by stát měl žalobci platit, pak bude muset ještě zjišťovat, zda z toho, co by měl žalobce dostat, připadne část některému z vedlejších interventů, případně oběma a kolik. Žalobci se to vcelku pochopitelně nelíbí. Nezdá se to ani Janu Urbanovi, který obviňuje stát, takto Ministerstvo zdravotnictví a Úřad pro zastupování státu, že s tím nic nedělá. Bylo by to ovšem zřejmě poprvé v dějinách lidstva, kdy by se žalovaný pokoušel řešit problémy žalobce. Stát vystupuje v pozici soukromníka, který se soudí o majetek a není žádný důvod, proč by z toho titulu měl pomáhat žalobci, pokud se s ním o medvěda, který zatím běhá po lese, chce tahat ještě někdo další.

Je samozřejmé, že stát se nemůže tvářit definitivně jako soukromník ve vztahu ke všemu, co by se snad kolem civilního sporu, jehož je účastníkem, mělo rozpoutat, takříkajíc i kdyby se vraždilo. Jenomže to pak není věcí státu, zastupovaného Ministerstvem zdravotnictví, případně Úřadem pro zastupování státu, ale úplně jiných orgánů a v tom je ještě další pikantérie. Před několika lety tyto jiné orgány v souvislosti se zmíněným sporem šetřily, zda ze strany společnosti Diag Human či ze strany kohokoliv jiného při konstrukci celého tvrzeného nároku na zaplacení nedošlo k trestnému činu. Byl to právě Diag Human, který se proti tomu hlasitě bouřil a dokonce i v rozhodčím nálezu se objevuje zmínka o údajném pokusu státu ovlivňovat tímto způsobem rozhodnutí rozhodčího senátu. Nevím co udělají kupříkladu orgány činné v trestním řízení tváří v tvář nynějším, poněkud panickým zprávám šířeným v médiích. Pokud se ale rozhodnou podívat, co se kolem sporu děje, vracejí se do míst, ze kterých je zuřivě vyháněl právě žalobce. Přitom prostor pro jejich angažmá je minimální. Jak už jsem řekl, v civilním sporu může vystupovat subjekt sebepodezřelejší, prostě proto, že o jeho nároku rozhoduje soud a také ho nikdy jiný nemůže ze soudního řízení vyloučit s tím, že má ošklivou minulost, špatné vlastníky či nějakou jinou vadu na kráse. A do značné míry je také úplně jedno, kdo za těmito subjekty stojí, vycházíme-li z faktu, že pokud něco dostanou, dostanou pouze to, na co mají zákonný nárok.

Je jasné, co zbývá, totiž úvaha o korektnosti samotného procesu rozhodování, ale v tomto směru mi pochopitelně nepřísluší se jakkoliv vyjadřovat. Pouze konstatuji, že není zrovna šťastné, je-li konstrukcemi, které stojí na zcela nepodložených právních závěrech tato korektnost zpochybňována již dopředu. Striktně teoreticky, rozhodnutí může být korektní či nemusí být korektní a může se také pouze jevit nekorektní té straně, která prohraje, což bývá nejčastější případ. Zcela jistě to ale nijak nesouvisí s tím, že do řízení vstoupily dva nové subjekty, protože, a to je základní myšlenka, kterou by si měl každý opakovat, i v tom nejhorším případě, který si se znalostí věci a práva nechci připouštět, totiž pokud by nárok vůči české republice byl alespoň zčásti důvodný, nic navíc nás hlavní interventi stát nebudou. A jak se popasují mezi sebou už je opravdu jen jejich věc.

Plivníci za práva pracujících

Život dokáže být poměrně složitý. Aby to bylo co možná horší se starají i rozliční plivníci, kteří k původním složitostem podstrkují své vlastní produkty. Teď například přišli s tím, že zaměstnanci mají právo na soukromí v počítačích zaměstnavatelů. Myslím ještě větší, než se jim pokouší urvat zákoník práce.

Více »