Jednou z hlavních priorit vlády je boj proti korupci. Je možné změnami v našem právním řádu korupci snížit, resp. vytvořit takové právní prostředí, které by korupci znemožnilo či alespoň výrazně snížilo? Jaké by tyto změny měly, dle Vašeho názoru, být?"
(Publikováno 2.9.2010 v časopise Parlamentní magazín s redakčním titulkem)

Právní prostředí může mít vliv na chování společnosti, ale v tomto případě určitě ne okamžitý. Pokusy o likvidaci korupce u nás už tradičně začínají v předvolební kampani, při níž se kandidáti předhánějí v líčení štvanice, jakou na korupci uspořádají, jen co budou zvolení. Ti, kterým to s volbou vyšlo se pak, po čtyřech letech vracejí bez viditelného úlovku. Ale s odhodláním, že budou-li zvoleni… V nemalé části veřejnosti tak vzniká přesvědčení, že stávající politici jsou všichni lotři, kteří si korupční chlívek udržují ku svému užitku.

V rámci úvahy o relaci právního prostředí a korupce budiž připomenuto, že podplácení rozhodně není úkaz typický pro posledních dvacet let dějin tohoto státu. Zcela prokazatelně se uplácelo v nemalé míře za prvé republiky, zdá se, že i za okupace, dokonce jsem četl o případech korumpování úředníků gestapa. A mimo veškerou pochybnost se korupce utěšeně rozvíjela po tzv. Vítězném únoru 1948. Pravda, její rozměry, zejména pokud jde o jednotlivé platby, byly z pochopitelných důvodů a v porovnání s dnešní dobou malé. Zato se bokem se platilo hodně. Za byt, přednostní příděl auta, v nemocnici, za přijetí na vysokou a v podstatě za cokoliv, co bylo nedostatkové, což bylo prakticky všechno. I tvrdé Sparty stály pod pultem deset korun, ač úřední cena byla osm. Troufám si tvrdit, že tehdejší korupce zasahovala společnost ve větším záběru než je tomu nyní.

Pokud bych k charakteristice korupce u nás užil medicínského příměru, jde o dlouhodobou společenskou chorobu, která aktuálně hostitele nezahubí, ale úporně ho sužuje a neméně úporně přežívá. Což je tím, že pevně vězí v systému i myšlení lidí. Po krátkém intermezzu v roce 1990, které ale nebylo způsobeno nějakým, byť jen časově limitovaným, nárůstem mravnosti, ale tím, že došlo k poměrně hlubokým společenským změnám, včetně změn na rozhodujících pozicích, takže na chvíli bylo nejasné za co a komu dávat, se zdejší korupční prostředí začalo znovu utěšené formovat. A rozhodně není důvod přičítat to novým poměrům či nějaké fatální politické chybě. Pro začátek by tedy bylo dobré si přiznat, že tato společnost má korupci geneticky či chcete-li historicky v sobě. A s tímhle vědomím je k problému třeba přistupovat.

Nikde na světě, a zcela jistě ne ve svobodných zemích, nefunguje právo jako výhradní a absolutní korektiv chování a ani tak ze své podstaty fungovat nemůže. Principiálně nás mají právní normy informovat (dávat nám pokyn), jak se chovat co nejvhodněji v celospolečenském zájmu. Mohou či musí obsahovat sankci za porušení zmíněného pokynu, ale základním předpokladem jejich fungování je alespoň většinová ochota tyto normy akceptovat. Naordinovat právní normou zásadní změnu chování proti vůli dotčených je velmi obtížné, ne-li nemožné.

Jedinou cestou je trvalý systematický tlak, který bude korupci postupně vytlačovat. Jeho velmi důležitou součástí jistě jsou právní normy, ale představa nějakých zásadních jednorázových opatření, které něco změní, je představa mírně řečeno infantilní. Celospolečenský problém charakteru korupce nelze řešit v duchu hesla „Poručíme větru a dešti. Mimo jiné to znamená, že jde o proces, jehož délka přesáhne jedno volební období, čímž se všechno dost komplikuje. Možná, že jedním z důvodů neblahé současné situace, kdy se prakticky nic neděje, je nechuť politiků předstoupit před publikum a říct, že teď začneme a uvidíte, za deset, patnáct let to bude výrazně lepší. Slibovat cokoliv zásadního v kratším horizontu není reálné ani seriosní, ale pro politika dost lákavé.

Zatím vítězil přístup, stavící na přesvědčení, že stačí několik přímých úderů a korupce se poražena odplazí do propadliště dějin. Všichni, kteří se vůči korupci veřejně vymezují, tedy především politici a různá občanské spolky, se v tomto směru chovali naprosto diletantsky. Je běžnou praxí i při řešení menších problémů, že na začátku je analýza. Tu dodnes neudělal nikdo. O korupci se mluví horem dolem, ale zkuste najít popis korupčních schémat a alespoň odhad oblastí, kde k ní dochází buď nejčastěji, nebo kde je z hlediska zájmů státu nejnebezpečnější. Lze samozřejmě určit i jiná kritéria, např. objem korupce atd. Vrcholem našich informací jsou ale výsledky průzkumů, v nichž jsou občané tázáni, zda se setkali s korupcí, zda byli korumpování anebo zda korumpovali. Validita jejich odpovědí je sama o sobě nejasná, navíc nelze zjistit, jestli v případě tvrzeného setkání s korupcí šlo o tisícovku strážníkovi, aby nehlásil dvoubodový řidičský přestupek anebo milióny ve výběrovém řízení o veřejnou zakázku.

O korupci v téhle oblasti se hodně hovoří, ale co víme dál? Dávají se peníze dopředu, nebo se jen něco dohodne a později vyplácí podíl z plnění, případně je to jinak? A kam se peníze poukazují. Jak je vykazují plátci a jak perou podplacení? O tom, jsem doposud nečetl ani spekulaci, natož pokus o seriózní studii. Je jasné, že zcela ověřená fakta nelze očekávat. Naproti tomu bezpečnostní složky, zejména policie a pravděpodobně i BIS, musí mít řadu informací, které z nějakého důvodu nebyly použitelné pro další opatření včetně případného trestního stíhání, ale mají reálný základ a relativně slušnou míru věrohodnosti. Na tohle základě by bylo možno zpracovat modely korupčního jednání i podrobnější analýzu korupčního prostředí. Jako výchozí bod pro tvorbu opatření proti korupci by to mělo zcela určitě zásadní význam.

Teprve po téhle analýze má smysl začít uvažovat o systémových opatřeních, přičemž výslovně hovořím o systémových opatřeních, nikoliv o ad hoc akcích, jako bylo např. zřízení linek, na které je možno hlásit korupční jednání, anebo hledání spásy v agentech provokatérech. Ostatně jakékoliv systémové opatření by mělo zahrnovat i odhad, jaký efekt může přinést. To aby byla zpětná kontrola funkčnosti. Zmíněný agent-provokatér, resp. obecněji trestní represe, má efekt naprosto minimální. Hrozba represe viditelně nefunguje protože všichni si zúčastnění věří že „je nedostanou“ a agent provokatér je jen pastva pro oko. I kdyby prošel Ústavním soudem, v což nevěřím, k ničemu podstatnému se nedostane.

Změny právního řádu mohou situaci ovlivnit, ale nutně musí jít o součást řady dalších opatření. Stát by měl především začít u sebe. Svých zakázek, svých činností. Kupříkladu si kladu otázku, zda by soutěže o státní zakázky, případně veřejné soutěže jako takové, neměla organizovat centrálně jedna instituce, například Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který by také na základě dodaných kriterií určoval vítěze. A na toto řešení právní by muselo navazovat personální řešení, pečlivá selekce těch, kteří by měli rozhodovat, a jejich zařazení do speciálního režimu, jehož součástí by byly prověrky majetku či jakási obdoba bezpečnostních prověrek. Relativně omezený počet lidí lze lépe vybrat a najít ty slušné, a pak i sledovat a případně dokazovat nezákonné aktivity těm, co neodolají. Nadto by tihle lidé ani neměli vazby do obchodního prostředí. Uznávám, že by to něco stálo, ale pokud by to fungovalo, nejspíš by se to bohatě vyplatilo. Ostatně i Programové prohlášení Vlády jde podobným směrem.

A soukromý sektor? Jestliže vedení obchodní společnosti organizuje výběrové řízení na generálního dodavatele tak, aby vyhrál jejich favorit, protože jim pak něco „dá“, co chcete měnit na právním prostředí? To je jednoznačně věc vlastníků, aby si vybrali lidi, kteří jim budou jejich podnik řádně spravovat a neparazitovat na něm. Stát může pomoci, ale jen ve výjimečných případech.

Některé legislativní záměry naznačuje zmíněné Programové prohlášení Vlády ČR. Líbí se mi záměr provádět u zákonů hodnocení korupčních rizik ale na cokoliv dalšího je brzo. Další kolo honu na korupci teprve začíná.