Občas se to advokátovi přihodí. Soudce při jednání položí otázku, která nedává smysl, tedy nezapadá do kontextu projednávané věci a toho, co by dle páně juristovi představy měl soud zjišťovat. Stejný pocit jsem měl, když jsem si přečetl o otázkách, kladených premiérovi a ministru zdravotnictví v souvislosti s projednáváním ústavní stížnosti proti poplatkům u lékaře. Abych byl zcela přesný, nesrozumitelné pro mne je i to, že vůbec byli dva představitelé exekutivy vyslýcháni.

Tak jak na věc nahlížím, norma upravující regulační poplatek buď je nebo není v rozporu s Ústavou. Lze si představit i to, že vybírání poplatku je zásahem do ústavních práv pouze v některých případech, ale není mi jasné, co na tomhle závěru mohou změnit názory dvou představitelů vlády, která poplatkový zákon předložila parlamentu. Tím, kdo je schválil a tedy tím, kdo eventuelně jednal v rozporu s Ústavou je nepochybně parlament. Nicméně léty osvědčená moudrost velí zůstat zticha a počkat si, až soud vysloví svůj úradek. Ona „léty osvědčená moudrost“ je výsledkem prostého zjištění, že v řadě případů i nepochopitelný postup soudu anebo nepochopitelné otázky, tedy z pohledu účastníka řízení, měly svoji logiku a smysl. Jen prostě soudce na věc šel jinak, než si advokát představoval. Což se zjistilo až z odůvodnění rozsudku. V téhle chvíli tedy mohu být jen zvědavý, k čemu ten výslech byl a těšit se, až to z odůvodnění ústavního nálezu nebo co to bude, zjistím.

Výslovně jsem zmínil odůvodnění, nikoliv meritorní výrok. Ne že by mne taky nezajímal, ale osobně se domnívám, že vášně kolem třicetikorunového poplatku jsou poněkud neúměrné velikosti problému. České zdravotnictví pravděpodobně může žít v nějaké podobě se zdravotnickým poplatkem stejně jako bez něj a jde jen o legislativní techniku a její čistotu, tedy o to, zda se norma s Ústavou shodne nebo ne. Ve škále očekávatelných rozhodnutí nelze ostatně přehlédnout ani možnost, že Ústavní soud napadenou normu jako takovou zruší, avšak toliko vzhledem k nějakému vnitřnímu rozporu nebo legislativní nedokonalosti, aniž by výslovně odsoudil základní princip, totiž ukládání povinnosti pacientům, aby platili při každé návštěvě u lékaře regulační poplatek.

Co mne znepokojuje mnohem víc, než sice divoký, ale z hlediska historie banální spor o to, jestli platit nebo neplatit pokaždé, když se jdu nechat prohlédnout k doktorovi je to, že se Ústavní soud zvolna začíná měnit v třetí instanci parlamentu. Jakýsi odvolací či supervizí institut. Přezkum ústavnosti právních aktů, včetně těch normativních, tedy zákonů, má pochopitelně Ústavní soud v popisu práce od svého založení. Nicméně, alespoň tak jak to vnímám já, zdá se, že když nějaké politické uskupení v parlamentu prohraje hlasování, zkusí to změnit cestou ústavní stížnosti a tvrzení, že zákon je protiústavní. Podle mne to nějak souvisí s neochotou vzít na vědomí, že jednou věcí je politický souboj, který je zcela na místě a dokonce žádoucí, druhou věcí pak obsedantní představa, že může existovat pouze jediná alternativa, jediné řešení problému a není-li zvoleno, lidstvo se nezadržitelně řítí do pekel, případně se tam separátně řídí ta část lidstva, která bydlí v Česku. A asi je ve hře i to, že taková stížnost je bratru skoro zadarmo a když to náhodou vyjde, tak vítězství u Ústavního soudu poněkud přifoukne politickou plachtu.

Což všechno dohromady vede k podezření, že dohrávat politické bitvy u Ústavního soudu by se mohlo stát chronickou, ne-li návykovou záležitostí. A Ústavní soud pak nebude dělat nic jiného, než zamítat desítky nesmyslných ústavních stížností. Jediným hmatatelným výsledkem téhle praxe bude relativnost zákonů či spíš, ještě větší relativnost. Protože ve věci jejich dodržování, zejména těch nepříjemných, se bude čekat, až co na to Ústavní soud. Ostatně minimálně v jednom případě už jsem zaregistroval projev kohosi, kdo řekl, že zákon, proti němuž byla podal ústavní stížnost, bude respektovat až jestli jí Ústavní soud zamítne. Lze jen tiše doufat, že po vzoru zmíněného právního desperáta to někdo jiný nezkusí třeba s novým trestním zákonem. To už by mohlo jít docela o ústa.

V každém případě si ale myslím, že je čas začít se zamýšlet nad něčím, co by tuhle praxi přibrzdilo, pokud se tedy dohodneme na tom, že není dobrá. Osobně si například dovedu představit úpravu zákona o ústavním soudu, která prostě sebere zákonodárcům právo napadnout zákon hned poté, co ho prezident podepsal. Nevidím jediný důvod, proč bychom nevystačili se zbytkem stávající úpravy, která dává i tak dost možností, jak zákon nebo jeho část předhodit Ústavnímu soudu k přezkoumání.

Má to ovšem jeden háček. Takovou změnu by pochopitelně museli odhlasovat právě zákonodárci. Tedy hodit si hračku do kanálu anebo též ne vypustit, ale poněkud si upustit rybník. Což asi nepůjde.