Už teď, v červenci, je jasné, že rozsáhlejším stavebním záměrům tenhle rok nepřeje. Zatímco hádanice o knihovně na Letné zdá se už definitivně skončila, okolo brdského radaru bude ještě dost rušno. Přiznám se, že původně mne obě témata nijak nevzrušovala a pokud jde o Národní knihovnu, stav trvá. Pranice o radar ale má některé interesantní aspekty. Především to je její intenzita.

Do teď jsem kupříkladu nepochopil, proč radar někomu vadí do té míry, že vyhlásí hladovku. Což je, v daných souvislostech a striktně vzato, prostředek, kterým si chce jedinec či pár jedinců prosadit něco, co běžnými demokratickými metodami prosadit nedokáže. Prostě proto, že na to nesežene dost velkou politickou sílu. Tedy fakticky odmítá politickou soutěž, volby a jejich výsledky, princip parlamentního rozhodování, zkrátka demokracii jako takovou. Připouštím, že tyhle souvislosti asi hladovkářům nedošly, vypadali sice dost odhodlaně ale ne už dost inteligentně. Ono hladovět proti radaru není moc chytrý nápad. Nic to c nemění na tom, že pokud připustíme, aby kromě voleb si mohl každý prosazovat co ho napadne tím, že chvíli nebude jíst, tak můžeme demokracii zabalit.

Je zjevné, že vláda, když si chystala přesvědčovací kampaň na téma s radarem v Brdech na věčné časy a nikdy jinak, přehlédla jedno blížící se výročí. Pravda zatím relativně vzdálené, ale ne zas tak. Za deset let do bude nachlup čtyři sta let, co čeští stavové, co zase nebyli zase až tak čeští, vyhodili z oken místodržitelství pány Slavatu a Martinice. A aby byl wing úplný, poslali za nimi i jinak nezainteresovaného písaře Fabricia. Co následovalo se všeobecně ví. Méně se ví nebo se spíš nechce vědět, že na připomínku pobělohorských čistek máme opatrnost co rodinné stříbro. Trochu pateticky by se dalo říct, že bez ohledu na dosažené vzdělání u nás každý maturuje právě z opatrnosti. A výjimky pouze potvrzují pravidlo.

Masaryka zachránilo před celonárodním prohlášením za potrhlého dědka jen to, že mu to, shodou okolností, s tou nezávislostí vyšlo. Mimochodem, dost mu pomohly právě USA. Ještě pořad lze taky diskutovat o tom, jestli jsme se v roce 1938 měli bránit nebo ne. Případně o smyslu atentátu na Heydricha. A vždycky se najde dost těch, podle kterých je správně, že jsme se nebránili a atentát na pana zastupujícího říšského protektora byl jen zbytečnou záminkou ke krveprolití. Není to tak dávno, kdy mnozí neváhali přejít na druhý chodník nebo zmizet do průjezdu, aby nemuseli pozdravit známého, co zrovna poněkud politicky zapáchal. Slyšel jsem o jednom kolegovi, který, když přišli disidenti shánět obhájce, tak dokonce zalezl na záchod.

Jistě, hrdinů jsou plné hřbitovy a s ničím se to nemá přehánět, ani s odvahou ne. Ovšem ani s opatrností. A o tom je ve skutečnosti celá diskuse. Je souhlas s instalací radaru gesto nezodpovědného pozéra, případně životního kaskadéra, které je hezké na pohled, ale krajně nebezpečné na delší dobu? Anebo se většina národa bojí zbytečně přes míru a trochu furiantství by se šiklo?

Možná bych začal spekulací pro futuro. Jedním ze zásadních argumentů je obava z toho, že se staneme terčem. Nutno dodat terčem případného šílence, který se rozhodne rozpoutat, ne-li třetí světovou válku, tak něco dost podobného. Třeba tím, že pošle raketu na velké město. Protože když už bude mít tu raketu a ten ajfr, tak bombardovat ovčí farmy nebo kamenolomy je hovadina. Takže co nejvíc mrtvol nebo ekonomických škod, nejlépe obojího. Nevím jestli mu v tom zrovna brdský radar může nějak bránit, ale pokud ne, tak mu taky nebude vadit a ani na něj určitě nebude plýtvat střelivem. A pokud ano, pak podle mě má smysl. Protože chrání jakési hodnoty. Možná i ty co uznáváme my.

Přijde-li kvůli tomu radar ke zbourání, pak to nejspíš bude raketou, která sestřelí opravdu jen ten radar. To už se umí a není důvod do takového akce investovat něco víc a planýrovat kvůli tomu širší okolí. Stojí to prachy a k ničemu to není užitečné. A velkoměsto asi okolo radaru nikdo nevystaví. Takže ani nejbližší sousedy by případný odstřel radaru nijak zvlášť nepoznamenal. Ale hlavně, určitě nikdo nebude radar sestřelovat jen tak pro zábavu. Jestli druhým krokem má být raketa vypuštěná někam na skutečně citlivé místo světa, pak jsem ochoten se s kýmkoliv vsadit, že ať už to místo strefí nebo ne, budeme mít po dost dlouhou dobu takové starosti, že na čerstvou díru v zemi si nejspíš ani nevzpomeneme.

A teď to hlavní. Představme si, že radar u nás neprojde, ale někam ho nakonec strčí. Čert ví, třeba do Albánie, tam si na celonárodní diskuse nebo dokonce referenda a podobné asi věci moc nepotrpí. A tam jim ho nějaký terorista vyhodí do vzduchu jako první chod výše zmíněné raketové akce. Nevím, jestli bychom na to měli, udělat si z toho důvod oslavě dne národní mazanosti a radovat se, jak jsme chytří, že to nebouchlo u nás. Já tedy určitě ne.

Nic proti obecnímu referendu, kterého se dovolává další argument. Když jde o to, jestli za vesnicí bude fabrika nebo ne, může mít smysl. Není potřeba vědět co bude ta fabrika vyrábět a co přitom bude děla za kravál nebo zápachy. Jde o to, jestli na se na ní chtějí koukat nebo ne. Ale tady má jít údajně o bezpečnost a to je dost multifaktoriální záležitost. Z různých hledisek je potřeba posoudit, jestli bude radar víc užitečný než nebezpečný anebo naopak. A tomu moc nerozumím. Na to má odborníky vláda. Takže mohu rozhodovat jen podle toho, jestli jsem víc hráč anebo víc opatrník. Což je dost chabý základ.

Zato se prokazatelně o sebe dokážu postarat a řada mých rozhodnutí, statisticky významná řada, byla rozhodnutí správná. Za svůj život jsem poznal spoustu lidí, kteří nejsou schopni se adekvátně postarat o své záležitosti, o svůj majetek a každé jejich rozhodnutí je jen další, větší nebo menší katastrofa. Neříkám, že jsou zlí, nebo že je nemám rád, ale rozhodně nechci, aby jen proto, že jich nakonec bude většina, rozhodli o záležitosti, které rozumí stejně jako já anebo ještě míň.Na to mi stačí volby.

Také je tu cosi jako politická odpovědnost. Tu má vláda a parlament, tedy politici konkrétní a dohledatelní. A mě se velmi nelíbí, aby o věci, která se náhle stala tak důležitou, rozhodoval bezejmenný dav. Dav za který se politici schovají. Koho mám, alespoň pro historii, činit odpovědným za to, že radar nakonec nebyl, někam kvůli tomu padla raketa a dost lidí pobila? I ten hladovkář, na prvý pohled zjevně vyšinutý, mi logicky namítne, že to on ne, to lid.

Je též až absurdní rozhodovat ve věci, v níž je podstatná část vstupních informací bez odborné průpravy zcela nesrozumitelná, obecně nedostupná a nadto vesměs tajná. Což je zase problém těch odborníků co má nebo by měla mít vláda. A samozřejmě, to zejména pokud jde o vyzařování a jeho eventuální nebezpečnost, i těch, kteří budou rozhodovat o povolení stavby. Podle smlouvy se musí řídit českými normami.

Nelze tedy předpokládat, že v eventuálním referendu se bude rozhodovat racionálně, po zvážení všech významných skutečností. Jak už bylo řečeno, jediné, podle čeho jsme schopni rozhodovat je cit. Což je asi tak spolehlivé, jako rozhodovat podle kávové sedliny nebo drůbežích vnitřností.

Čímž pro mne výčet relevantních a tedy zajímavých argumentů končí. Řeči o novém kole studené války nebo o pošlapané suverenitě považuji za něco, čemu nevěří ani ti, kteří je vedou. Obdobně jako spekulace o tom, že radar Američanům k ničemu nebude a jen nadráždí Rusy. To první je problém těch, kdo si tu věc tady chtějí postavit. A pokud jde o Rusy, když jsme šli do NATO, tak někteří jejich generálové taky ohavně mrmlali ale nejspíš je i tam dost lidí, kterým je jasné, že jsme suveréní stát, ale hra se prostě hraje trochu jinak.

Celkově by mi bylo jedno, jestli tu radar bude nebo ne, ale říkám si, že Američané se k nám chovali vždycky slušně a kromě spekulativního rizika raketového útoku nám radar žádné další komplikace nepřinese. Tak proč jim nevyhovět? Uznávám ale, že to už je spíš citem než rozumem. Zmíněným citem si tak mohu přát, aby odborné analýzy vyšly pro radar a přesvědčily poslance. Opatrní jsme byli staletí a žádná sláva to nebyla. Takže by možná stálo zato jednou se trochu odvázat. Riziko nic moc a jak je to v té písničce, „Svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč“.