Média nás neustále masírují akčními scénami, které by snad měly něco řešit. Pravda je ovšem taková, že v honbě za penězi převažuje lhaní, šlendrián a nekompetentnost. Jako ve Fukušimě.

Dvacet čtyři hodin. Ani o minutu víc už devětkrát nepotřeboval Jack Bauer, aby ve stejnojmenném seriálu vyřešil světové krize. Lidé u televize si tak aspoň na hodinu denně mohou představovat, že někde existuje svět, v němž jeden fešný superagent vyřeší jakýkoliv problém. Ale když vstanou od obrazovky, vstoupí do světa, v němž si superarmády neví rady s otrhanými povstalci, které by tak rády naučily demokracii, na kterou samy kašlou.

Bohužel v byznysu to nevypadá jinak. Ještě pár dní před jadernou katastrofou ve Fukušimě místní jaderný guru vzýval Japonsko jako příklad bezpečnosti a preciznosti. Jako tolikrát při obhajobě jádra zapomněl uvést, že tam došlo nejméně k jedenácti nehodám (některé se smrtelnými následky), že muselo rezignovat vedeni TEPCO, aby se vyhnulo stíhání za pokus o zfalšování zprávy o nehodě a o dva roky později bylo nové vedené vystaveno aféře, kdy se opět snažili zastřít před inspekcí praskliny na třinácti reaktorových nádobách. To vedlo k dočasnému odstavení všech sedmnácti bloků firmy TEPCO. I japonská preciznost končí tam, kde začíná hrabivost.

Po ropné katastrofě v Mexickém zálivu nám fukušimská tragédie znovu ukazuje, jak jsme přes všechny technické vymoženosti zaostalí. Nemáme k dispozici ani superhrdiny, a bohužel ani dostatečně schopné manažery.

Ve Fukušimě po výpadku generátorů měli díky bateriím osm hodin na to, aby zajistili několik megawattů z náhradních zdrojů. Co během té doby dělali, se dozvíme až za pár let, protože japonská vláda má k demokratickému a otevřenému informování o jaderné energetice, ale nejen o ní, hodně daleko.

Jisté je, že se Jack Bauer ani žádný jiný superhrdina nedostavil. Zjevně nepřipravená firma se nejspíš zmítala v chaosu. Šéfstvo na všech úrovních se třáslo, jaká je jejich míra zavinění a co jim může být vrchností vyčteno. Hlavou se jim honily myšlenky na nejrůznější zfalšovaná hlášení, na zvyšování produktivity práce za cenu snižování bezpečnosti práce a jejího efektivního rozdělení. V zoufalství tupě zírali do počítače a vzpomínali na Ishibashiho Katsuhiko, kterého dohnali k rezignaci z vládní rady pro jadernou bezpečnost, když se jim podařilo přesvědčit vládu, že jeho řeči o nedostatečné bezpečnosti japonských jaderných elektráren, především proti zemětřesení a tsunami, škodí jadernému průmyslu. „Proč jsme ho tenkrát neposlouchali, vyšlo by nás to levněji,“ hořekovali, zatímco čas běžel.

Předsedovi vlády zavolali až hodinu po tom, co už to věděl z médií. Hrozně se rozčiloval, ale proč vlastně? Supermanagement tu přece už dávno není od toho, aby řídil fabriky. Jeho hlavním cílem je vydělávat peníze, a to se dělá především oblbováním veřejnosti a ždímáním státu. Chlapíci (žen je tam pomálu) s tituly MBA umí akorát rozumovat nad grafy a zvyšovat produktivitu tím, že vyhází, koho mohou, hlavně ty, kteří něčemu rozumí a upozorňují na nesmysly. Tak jako vyhodili před třiceti pěti lety inženýry z General Electric, kteří, místo aby za slušné prachy drželi hubu a prodávali nukleární nedodělky, pořád upozorňovali na to, že reaktory nemají dostatečně vyřešený systém chlazení pro krizové situace.

O japonském managementu se v Čechách vyprávějí legendy. Především o jeho silně hierarchické struktuře, v níž si žádný vedoucí nedovolí učinit sebebanálnější rozhodnutí mimo standardní rozhodování bez schválení nadřízeného. V jednom příběhu počítačový technik povolaný v rámci servisních služeb českým zaměstnancem měl vyměnit vadný komponent. Naneštěstí se o tom dozvěděl japonský MBA manažer. Ten rozhodl, že tuto neplánovanou opravu musí schválit nadřízený. Po nějakém čase už firmou cupital rozrůstající se zástup manažerů, kteří hledali někoho ještě manažerštějšího, který o tom může rozhodnout. Naštěstí zastihli na odchodu Chief executive officera, který to pokýváním hlavy v běhu schválil, a tak se mohli všichni spokojeně rozejít a technik zasunout nový komponent do správné přihrádky.

Možná, že hierarchická struktura je v Asii silnější než u nás, ale doby, kdy jste zavolali „Pepovi“ na údržbu, že vám něco nejede, a on sebral kladivo, kombinačky a vázací drát a šel to opravit, jsou už dávno pryč. Řekneme si naštěstí. Ale opačným extrémem je, když jsou zaměstnanci instruováni, že požár se nehasí, ale volá se šéfovi, který vydá patřičná rozhodnutí, třeba pokyn k hašení.

Ale lidské zblbnutí, obdiv a pokora před tzv. odborníky na kdeco nezná mezí ani v Evropě. Vyprávět by o tom mohli přeživší cestující letu 092 Midlands. Piloti se přehlédli a podle palubních přístrojů chybně vyhodnotili, že jim hoří pravý motor a vypnuli ho. Cestující a palubní posádka sice viděli, že hoří levý, ale podle pozdějších výpovědí si netroufli nic říci, protože piloti to přece musí vědět. S vypnutým funkčním a nefunkčním hořícím motorem letadlo ztroskotalo a čtyřicet lidí skončilo život na náspu dálnice, kam letadlo narazilo.

Participativní rozhodování je stále nejefektivnější formou řízení, jak je vidět na úspěšnosti firem i komunit, které ho praktikují. To ale jistojistě nebyl fukušimský případ.

Zatímco běžící hodiny ukrajovaly z kapacity baterií, bossové z TEPCO konečně zavolali premiérovi a oznámili krizovou situaci. Naivní odchovanec amerických seriálů očekával nepochybně, že vznikne mezinárodní operační skupina - task force, která bude řešit, jak během zbývajícího času zajistit nové zdroje energie. Odborníci na jadernou energetiku, na náhradní zdroje energie, logistici a plánovači kritických cest. Že se třeba urychleně doveze letadly z Koreje či Číny několik třímegawattových generátorů, jež na místo dopraví těžké vrtulníky Chinook, které pak budou také zásobovat elektrocentrály palivem. Že týmy odborníků budou urychleně řešit možnost napojení, synchronizaci nových zdrojů nebo to, jak rozšířit bateriové pakety a prodloužit jejich životnost. Inu, nestalo se. Baterky se vybily a na katastrofu bylo zaděláno.

Američané se nechali slyšet, že dovezou chladicí směs letadlem až z USA, ale k tomu nakonec nedošlo. Ono by to bez energie stejně bylo platné jako mrtvému zimník. Jejich letadlová loď manévrovala kolem Fukušimy tak dlouho, dokud ji neofoukl radioaktivní větřík a pak zmizela, jen se po ní zavlnilo.

Zapomeňte na televizi. Místo akutního technického řešení už nejspíš týmy nuke-PR pracovníků vymýšlely, jak lidem namluvit, že hygienické limity radiace jsou vlastně nízké a že jejich překročení vlastně není nebezpečné. Vždyť CéTéčko vás ozáří, jako byste byli dva kilometry od epicentra hirošimského výbuchu. Inu, přes všechny výhrady k českému zdravotnictví přeci jen, když to musí být, bych dal přednost tomu tomografu.

Věda a technika, výzkum a vývoj jsou úžasné věci, které dovedou obohatit náš život. Ale jen v případě, že slouží lidem k zajištění všeobecného důstojného života. Zatím jsme však až pohříchu často svědky toho, jak jejich plody slouží k obohacování jedněch na úkor druhých. Ano, budeme potřebovat například horníky, ale jejich oběť musí být kompenzována tou nejpřísnější veřejnou kontrolou bezpečnosti práce a být vysoce ohodnocena včetně kompenzací jejich rodinám.

Až budeme slavit Svátek práce, připomeňme si všechny ty, kteří pro nás za otřesných podmínek těží kovy, bez kterých by naše fancy technika nefungovala. Mysleme na navajské či nigerské horníky a jejich rodiny trpící na následky uranové těžby. A především na ty obyčejné zaměstnance, kteří se s nasazením vlastního života snaží, aby se z Fukušimy nestal další Černobyl. A čerta starého se přitom zajímají o nějaké akademické argumenty pro či proti jaderné energetice.

pro Deník Referendum 25.3.2011