Některé knihy potká zvláštní osud, kdy jsou svými ideovými odpůrci tak často a ohnivě kritizovány, že jejich obsah není čtenářům znám jinak než skrze podání oponenta. To je i případ spisu amerického lingvisty R. A. Halla Leave your language alone! (Nechte svůj jazyk na pokoji!). Ačkoli je toto dílo už staršího data (vyšlo v roce 1950), stojí za to se na něj podívat i jinak, než jak to české veřejnosti zprostředkovává opakovaně prof. František Daneš (naposledy ve Vesmíru 2000/10).

Hallův polemický spis je psán krásným a srozumitelným jazykem a snaží se čtenáři-nelingvistovi vysvětlit několik základních východisek, které musíme mít na paměti, když chceme posuzovat jazyk. Osvětluje omyly, které stojí v základu předsudečného hodnocení některých projevů jako „špatných“ či „nekultivovaných“. Ačkoli Hall neznal českou jazykovou situaci, je až s podivem, v kolika tématech se strefil do bolavých míst jazykové politiky české lingvistiky.

Hall například píše o tom, že v jazyce neexistuje dobré a špatné (nebo správné a nesprávné). Takováto hodnocení vycházejí z touhy lingvistů (a mluvčích) po normování jazyka, které je neopodstatněné a vědecky vždy sporné (viz jeden z mých předchozích zápisků). Upozorňuje na to, že ani slovník ani gramatika (natož pak česká specialita, nechvalně proslulá pravidla pravopisu) nejsou lepším arbitrem jazykového projevu než běžný úzus a naše povědomí o mateřském jazyce. Celý koncept správnosti v jazyce je podřízen jazykovému úzu (který v českém prostředí – jak ukazují rozsáhlé a reprezentativní korpusy češtiny – rozhodně není ve shodě s příručkami, viz např. úzus tvarů bychom a bysme).

Buď vývoj nebo smrt

Hall připomíná, že jazykový vývoj je nezbytný, jenom mrtvé jazyky jako latina se nevyvíjejí. Prostředky se plynule mění a není možné hodnotit nové prostředky jako špatné a staré jako dobré (což se v našich podmínkách často dělo a děje). Jiný slavný lingvista David Crystal (mimochodem také skeptik v otázkách jazykové regulace) trefně přirovnal jazykový vývoj k hladině oceánu, kde se střídá příliv s odlivem: hladina se neustále mění, ale není možné vysledovat nějaký vývoj. Stejně tak jazyk nesměřuje k lepšímu nebo horšímu stavu, neupadá ani nevzkvétá, ale prochází změnami, které můžou reagovat na vývoj v jiné oblasti jazykového systému nebo jsou výsledkem změn ve vyjadřovacích potřebách mluvčích.

Ukázat si to můžeme na následujícím grafu z korpusu DIAKORP, který slouží pro výzkum vývoje češtiny. Červená křivka odpovídá relativnímu počtu výskytů podoby tehdy (spolu s dřívějšími variantami tehdý a tehdýž) a zelená zachycuje variantu tehdá (se staršími podobami tehda a tehdáž).



Z grafu vyplývá, že vývoj nikam nesměřuje. Dnes jsme zhruba v stejné situaci, v jaké se jazyk nacházel na počátku 19. století a také okolo roku 1650; v mezidobích je jedna nebo druhá varianta dominantní. Jenom z toho důvodu, že se jedná o jev, který není v centru pozornosti „ochránců správné češtiny“, neslýcháme nářky nad úpadkem jazyka v této oblasti.

Poradci nebo zákonodárci?

Zpátky k Hallově knize. Česká jazykověda tento spisek reflektovala vždy podobně jako Goldsteinovu protirežimní knihu z románu G. Orwella 1984, tedy pouze jako soubor myšlenek, které jsou škodlivé a které se sluší odsuzovat (přitom podrobnému rozboru myšlenek se až na výjimky nikdo nevěnoval). F. Daneš tak v polemice s Hallem soudí, že lingvisti se mohou stěží zdůvodněně vyhnout přirozené touze mluvčích po radách odborníků. Pomiňme, že touha po „správném“, ve smyslu úřadem posvěceném, vyjadřování není nijak přirozená, ale vštípená školou. Mnohem závažnější však je, že v případě Danešova postřehu jde o zaměňování poradenské a „zákonodárné“ role lingvistů. Zatímco radu jednoho konkrétního lingvisty je možné si poslechnout a pak se podle ní zařídit, příručku popisující správné jazykové chování v mnoha ohledech neuposlechnout není možné (kdo mi nevěří, ať požádá nějaké dítě ve svém okolí, aby provedlo jednoduchý experiment při hodině českého jazyka: stačí, aby se žák pokusil nerespektovat „rady“ lingvistů třeba při psaní diktátu).

F. Daneš vidí rozpor i v tom, že Američané jsou hrdí na to, že jsou prosti autoritativních zásahů do jazyka, a zároveň však prý žádný jiný národ nenahlíží tak často do slovníků, aby si ověřil správnost. Připusťme, že je to pravda, ačkoli nevím o žádném průzkumu, který by tuto specifičnost Američanů dokládal. I zde je problém v hodnocení. Zatímco jakýkoli mluvčí angličtiny, která je ve své jazykové politice mnohem víc liberální než ta česká, má možnost výběru jazykové příručky, podle níž se chce řídit, Čech tuto možnost nemá. V našem prostředí existuje pouze jedna kanonická kodifikace „správných“ prostředků, která je reprodukována všemi příručkami. Ani toto tedy není ona rada od lingvistů, která by byla odpovědí na požadavky mluvčích, ale mnohem spíše zákon, jehož překročení se trestá sankcí.

To, že je jazyková regulace a kultivace jazyka problematická z hlediska našich vědomostí o jazyce, není myšlenka, s kterou by vystoupil poprvé R. Hall, už zakladatel moderní jazykovědy F. de Saussure byl v této otázce velmi skeptický. Je však zřejmé, že touha po hledání dokonalosti v jazyce je stále i u lingvistů (zejména těch českých) živá. Je samozřejmě lidsky pochopitelná a v případě, kdy si autor textu láme hlavu s tím, jak své individuální sdělení co nejlíp formulovat, i chvályhodná. V případě lingvistů by ovšem kromě úcty ke zkoumanému předmětu, který bychom neopatrnými zásahy mohli poškodit, měla být jakákoli snaha regulovat jazyk ve jménu jakkoli chvályhodného cíle podřízena metodologickým a noetickým možnostem oboru. Není možné hledat a sepisovat „správné“ prostředky, když už od počátků moderní jazykovědy víme, že něco jako správnost v jazyce neexistuje, i kdyby to po lingvistech chtěli všichni mluvčí třeba se zbraní v ruce. Jinými slovy, chcete-li uklidnit své svědomí, že říkáte něco správně, obraťte se na duchovního, ale ne na lingvistu, protože ten může podat zprávu pouze o tom, co existuje, nikoli o tom, co je správné.

Konstatování, že neexistují správné a špatné prostředky, objevující se v současnosti i u některých českých liberálnějších lingvistů není tedy motivováno nějakou moderní snahou relativizovat kulturní hodnoty, ale naopak uvědomit si omezenost našich znalostí o jazyce a možností ho regulovat. Nevíme-li, jak jazyk efektivně regulovat, ani jaké nástroje k tomu použít, je lepší se do něčeho takového nepouštět, protože jinak riskujeme, že v upřímné snaze jazyk vylepšit ho poškodíme tak, že se z toho bude vzpamatovávat ještě několik generací. V tomto ohledu je Hallova výzva „Nechte svůj jazyk na pokoji!“ nejen následování hodným mottem, ale také varováním před neočekávanými důsledky našich nedomyšlených kroků.

Psáno pro časopis Vesmír. Upraveno.