Je jistě pozoruhodné, že od chvíle osazení nové desky malovaného kalendária Staroměstského orloje muselo uplynout několik let, než se zjistilo, že něco není, jak by mělo být. Že se cosi nezdařilo na super významné památce, navíc vystavené denně očím zástupů. Všimnul si a odhalil pan Milan Patka z Klubu Za starou Prahu.

Detailní srovnání předlohy - originálu v Muzeu hlavního města Prahy - s novou podobou přináší šokující zjištění, že místo precizní kopie Mánesovy malby zaujala na desce kalendária pozici jen jakás parafráze znamení a medailonů: úplně jiné tváře, omlazené a zbavené emocí, zmodernizované účesy, změny v modelaci drapérií, redukce některých dekorativních detailů, tu a tam cosi přidávané, a někde ubrané, zarážející barevnost…. Jakási podivná moderní variance na dané téma. Kopie rozhodně ne. Hodně silná káva. Mizerná práce.

Pročítám některé reakce a příspěvky k tématu. A kladu si otázku, zda je spravedlivé, že se na pranýř dostává jen jméno restaurátora, pověřeného vytvořením kopie. Nezvládl obtížný úkol, bylo to nad jeho síly. Nebo se spíš odvázal, zapomněl na své poslání a profesní etiku. To se může stát, i když by nemělo. Neomlouvám to. Nepřehlíží se ale to podstatné?

Jak je možný takový úlet na Národní kulturní památce. Že k němu vůbec dojede. To si nikdo z kompetentních v průběhu prací za celou tu dobu ničeho nevšimnul? Jak mohla proběhnout kolaudace, převzetí díla? Kde byl Národní památkový ústav a Odbor památkové péče Magistrátu? Jenom šlendrián? Nebo něco jiného? Kde je zakopaný pes?

Tušíte asi správně, kam směřuji: nelze přehlédnout rozšiřující se, pokřivený názor mnohých památkářů na kopie. Vzpomeňme například na diskuzi k Mariánskému sloupu, postoje některých ochránců památek. Samozřejmě originál má vždy nedozírnou hodnotu. To jistě. A ničím ho prý nenahradíš. A tudíž kopie je prý bezcenná věc. Než dílo kopírovat, raději prý zvolme novotvar. Ano, vztah „progresivních“ památkářů k legitimní metodě obnovy, kterou představu reprodukce, provedená formou solidní kopie je mnohdy pohrdavý. Nesklízíme v případě Staroměstského orloje plody tohoto odborného pomatení? Bože můj, ty s tím naděláš, jen nějaká kopie a navíc pokolikáté, dej s tím už pokoj, řešíme přeci závažnější problémy.

A tak znovu opakuji: jsou situace, kdy je legitimní a jedinou metodou záchrany či prezentace hodnotného díla jeho reprodukce formou precizní rekonstrukce, nebo kopie. Týká se to zejména významných děl, nebo těch jejich součástí, které jsou ohroženy, odcházejí, jejichž životnost je omezena. Kvalitní, přesná kopie nejenže uchovává významnou informaci, umělecké sdělení - a mnohdy výhledově, postupem času přebírá čím dál tím ve větší míře úlohu originálu. Když je dobrá. Skvělá kopie podstatě prodlužuje existenci vzácného díla. Posouvá ho v čase. Aby si ho užili i tvoji prapravnuci. Je to tak. Vzpomeň si, kolik zaniklých významných světových malířských či sochařských děl zůstalo do dnes uchováno – mnohdy aniž bys to tušil - pouze díky skvělým kopiím. Zaplať bůh. Ale jestliže není garantována přesnost kopie, vzniká něco jiného, parafráze, kýč, nové dílo – jak chcete - ale vložené úsilí pak zcela ztrácí smysl.

Prosím tě, co si myslíš? Nepřeháníš to? Proč prudíš? Vždyť jde jenom o kopii. Na to malíř nemusí mít ani ministerskou licenci k restaurování. A originál přeci existuje, je bezpečně uložen v Muzeu hlavního města Prahy. Navíc na nové kalendárium ani není moc dobře vidět. Proč už nedáš pokoj? Vždyť vidíš, jak dlouho trvalo, než si toho někdo všimnul. A Patkové nebudou procházet kolem každý den. A příště se to snad už vydaří, uvidíš.

Ale pozor, jsme v prostředí Národní kulturní památky. Jej to její součást. A zde bez ohledu na typ zásahu je úkolem památkové péče dbát, aby byl výsledek maximálně věrohodný, kvalitní. Kopie, nekopie. Posláním památkářů je precizně formulovat zadání, stanovit limity, sledovat průběh prací, poskytovat odborné rady, garantovat spolehlivé naplnění záměru podle odborných kritérií. Nesou za to spoluzodpovědnost. Proto jsou tady.

Mánesův orloj v nové podobě – furiantský kousek? Nikoliv. To je pouze jen další doklad o tom, že památková péče neplní svoji roli. Má v posledních letech jiné zájmy. Hlavně chce být přeci moderní, pokroková. Vzpomeňme si na přepísklou karlínskou Invalidovnu, ubohý Helfštýn, nešťastný Zdíkovský palác v Olomouci, nyní i Závist a kdo ví co se dalšího chystá……..a které památky zas dostanou na frak.

Nerad to píšu. Odezvou budou zas jen vytáčky, mlžení a svalování zodpovědnosti na někoho jiného. Bagatelizování. Ale ono to zas není tak úplně špatně, nepřeháněj. A my za to přeci nemůžeme, to ten druhý, podmínky doby a bůhví co ještě….. A jak říkáš, příště se to snad už vydaří, uvidíš.