Proč je důležité připomínat si rok 1968, aneb co by mělo na smutné výročí zaznít

20. 08. 2018 | 19:07
Přečteno 5271 krát


Původně jsem nezamýšlel se nějak obšírněji písemně vyjadřovat ke smutnému výročí Sovětským svazem vedené invaze do Československa. Invaze a následná okupace před 50 lety zničila naděje Pražského jara na svobodnější život, více než 130 občanů přímo stála život a dalším přinesla perzekuce, znásilňování charakterů a celé společnosti morální marasmus.

V situaci, kdy hlava státu k takto zásadnímu výročí našich novodobých dějin mlčí a kdy naopak chce mluvit premiér, který byl prominentem režimu přivezeného na sovětských tancích a agentem jeho tajné policie, cítím jako veřejně činná osoba, že je na místě se alespoň stručně vyjádřit.

1. Pražské jaro bylo kratičkým, ale zásadně užitečným obdobím nadechnutí se z bahna nesvobody. Mohla vzniknout spousta knih a filmů, které předním a ani potom vyjít nesměly. A přestože šly brzy po srpnu do stoupy, pořád mezi lidmi tajně kolovaly, opisovaly se a přinášely poučení a povzbuzení nemalé části společnosti. Díky tomu nebylo odtržení od reality svobodného světa tak velké, jako by bývalo bylo bez Pražského jara. Podstatným aspektem bylo, že změny neprobíhaly (navzdory mezinárodně zavedenému názvu) jen v Praze, ale v celém Československu.

2. Tento nesporně užitečný proces měl v sobě od začátku fundamentální rozpor. Pořád byl veden komunistickou stranou, která – a mnozí její členové osobně – měla na rukou ještě dost čerstvou krev obětí jejích zločinných praktik v 50. letech. Zrušení cenzury a další kroky zvětšující se svobody ale neúprosnou vnitřní logikou vedly ke zpochybnění doktríny komunismu jako jediné možné cesty vpřed, a potažmo komunistické strany jako jediné vládnoucí strany „na věčné časy a nikdy jinak“. Asi i proto bylo komunistické vedení dost nerozhodné. Sami si nebyli dost jistí, jak daleko vlastně chtějí zajít (nebo nechat zajít ostatní) a jak dále postupovat. Skoro jistě ale nechtěli dojít až k logickému vyústění – k demontáži komunistického režimu a opravdové demokracii. Z tohoto hlediska byl vlastizrádný zvací dopis několika komunistických papalášů vlastně zákonitým důsledkem tohoto vnitřního rozporu. Jinou věcí je, že sovětský režim žádný dopis nepotřeboval – invaze na něm nebyla závislá, ale jako zástěrka pro zahraničí a zničení reformních nadějí obyvatelstva se velmi hodil.

3. K srpnu 1968 se vztahuje podobně traumatická otázka jako k událostem v letech 1938/9, tedy zda jsme se mohli (účinně) bránit. V roce 1968 bychom se vojensky asi bránit mohli, byť za cenu velkých ztrát, ke kterým by ale společnost okusivší svobody byla nejspíš celkem svolná. Fakticky by to ale asi bylo dost komplikované už kvůli tomu, že velící struktura armády měla příliš krátký čas na to předělat se ze svědomitého služebníka sovětských zájmů na reálnou obránkyni autentických zájmů našeho státu a jeho obyvatel. Nemluvě o civilním, tj. komunistickém, vedení státu.

4. Navzdory bolševické propagandě byla invaze jasným a zásadním porušením mezinárodního práva. Svádět to na Ukrajinu, jak to nedávno zkusil šéfkomunista Filip, jen proto, že se etnický Rus Brežněv narodil na Ukrajině a Ukrajinci museli sloužit v Rudé armádě, je absurdní. Ukrajinu nejdřív v rámci své imperiální politiky pohltilo carské Rusko a od něj ji radostně zdědil SSSR. Podle stejné logiky by příště neměl soudruh Filip děkovat za naše osvobození 1945 Rusku, ale Gruzii (Stalin – Džugašvili byl čistokrevný Gruzínec) a Ukrajině (její jméno dokonce příslušné bojové uskupení neslo a také v něm spousta Ukrajinců sloužila a padla). Odpovědnost za zločin srpnové invaze do Československa jednoznačně a plně nese tehdejší komunisticky režim v Moskvě, který byl dědicem a pokračovatelem imperiální politiky carského Ruska. A k pokračování sovětské velmocenské politiky se dnes výslovně hlásí i režim V. Putina. Jsem proto přesvědčen, že většina Čechů stále cítí, že značná obezřetnost vůči tomuto režimu je vzhledem k našim zkušenostem velmi na místě. Masivní infiltrace našeho veřejného prostoru ruskými a proruskymi vlivy rozhodně není v našem zájmu. Toho jsme si tedy snad všeobecně vědomi, ale bohužel se tomu zatím neumíme moc bránit.

5. Tzv. normalizace (už ten název je Orwellovský) byla přímo vynucená „dočasnou“ přítomností okupačních vojsk (to už jen sovětských, ostatní celkem brzo odtáhla), zodpovědnost za ní tedy jednoznačně padá na okupační moc. O konkrétní realizaci jsme se ale již postarali sami, tedy primárně ti, kteří se sovětskými tanky chtěli nechat držet u moci za cenu, že odpracují, co se od nich chce nebo očekává. Podílela se i spousta dalších, kteří se více méně nechali zlomit, aby neměli potíže (větší než ostatní). Takže za normalizaci si už spoluodpovídáme i my sami. I tento aspekt – viny jiných a spoluviny vlastní – patří k srpnovému výročí.

6. Bezprostředně viditelného a škodlivého důsledku invaze – přítomnosti okupační armády jsme se dokázali zbavit poměrně rychle po Sametové revoluci. Zbavováni se hlubšího a hůře uchopitelného důsledku okupace a "normalizace" – mrzačeni duše národa, relativizace pravdy, apatie k veřejnému dění nebo nezájem o politiku trvá dodnes. Čelit těmto důsledkům je každodenní výzvou a úkolem nás všech.

7. Pojistkou proti tomu, aby se srpen 1968 opakoval, jsou dvě nadmíru důležité organizace – NATO a EU. Díky našemu plnohodnotnému členství nemusíme čekat na jejich kroky, ale můžeme aktivně ovlivňovat jejich působení a spolutvořit jejich politiky. Nikoliv jen trapně přijímat rozkazy (jak tomu bylo po srpnu 1968). Proto připodobňuje-li dnes někdo EU k RVHP či NATO k Varšavské smlouvě, buď netuší, jak NATO a EU funguji, nebo vědomě lže.

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy