Původně jsem nezamýšlel se nějak obšírněji písemně vyjadřovat ke smutnému výročí Sovětským svazem vedené invaze do Československa. Invaze a následná okupace před 50 lety zničila naděje Pražského jara na svobodnější život, více než 130 občanů přímo stála život a dalším přinesla perzekuce, znásilňování charakterů a celé společnosti morální marasmus.

V situaci, kdy hlava státu k takto zásadnímu výročí našich novodobých dějin mlčí a kdy naopak chce mluvit premiér, který byl prominentem režimu přivezeného na sovětských tancích a agentem jeho tajné policie, cítím jako veřejně činná osoba, že je na místě se alespoň stručně vyjádřit.

1. Pražské jaro bylo kratičkým, ale zásadně užitečným obdobím nadechnutí se z bahna nesvobody. Mohla vzniknout spousta knih a filmů, které předním a ani potom vyjít nesměly. A přestože šly brzy po srpnu do stoupy, pořád mezi lidmi tajně kolovaly, opisovaly se a přinášely poučení a povzbuzení nemalé části společnosti. Díky tomu nebylo odtržení od reality svobodného světa tak velké, jako by bývalo bylo bez Pražského jara. Podstatným aspektem bylo, že změny neprobíhaly (navzdory mezinárodně zavedenému názvu) jen v Praze, ale v celém Československu.

2. Tento nesporně užitečný proces měl v sobě od začátku fundamentální rozpor. Pořád byl veden komunistickou stranou, která – a mnozí její členové osobně – měla na rukou ještě dost čerstvou krev obětí jejích zločinných praktik v 50. letech. Zrušení cenzury a další kroky zvětšující se svobody ale neúprosnou vnitřní logikou vedly ke zpochybnění doktríny komunismu jako jediné možné cesty vpřed, a potažmo komunistické strany jako jediné vládnoucí strany „na věčné časy a nikdy jinak“. Asi i proto bylo komunistické vedení dost nerozhodné. Sami si nebyli dost jistí, jak daleko vlastně chtějí zajít (nebo nechat zajít ostatní) a jak dále postupovat. Skoro jistě ale nechtěli dojít až k logickému vyústění – k demontáži komunistického režimu a opravdové demokracii. Z tohoto hlediska byl vlastizrádný zvací dopis několika komunistických papalášů vlastně zákonitým důsledkem tohoto vnitřního rozporu. Jinou věcí je, že sovětský režim žádný dopis nepotřeboval – invaze na něm nebyla závislá, ale jako zástěrka pro zahraničí a zničení reformních nadějí obyvatelstva se velmi hodil.

3. K srpnu 1968 se vztahuje podobně traumatická otázka jako k událostem v letech 1938/9, tedy zda jsme se mohli (účinně) bránit. V roce 1968 bychom se vojensky asi bránit mohli, byť za cenu velkých ztrát, ke kterým by ale společnost okusivší svobody byla nejspíš celkem svolná. Fakticky by to ale asi bylo dost komplikované už kvůli tomu, že velící struktura armády měla příliš krátký čas na to předělat se ze svědomitého služebníka sovětských zájmů na reálnou obránkyni autentických zájmů našeho státu a jeho obyvatel. Nemluvě o civilním, tj. komunistickém, vedení státu.

4. Navzdory bolševické propagandě byla invaze jasným a zásadním porušením mezinárodního práva. Svádět to na Ukrajinu, jak to nedávno zkusil šéfkomunista Filip, jen proto, že se etnický Rus Brežněv narodil na Ukrajině a Ukrajinci museli sloužit v Rudé armádě, je absurdní. Ukrajinu nejdřív v rámci své imperiální politiky pohltilo carské Rusko a od něj ji radostně zdědil SSSR. Podle stejné logiky by příště neměl soudruh Filip děkovat za naše osvobození 1945 Rusku, ale Gruzii (Stalin – Džugašvili byl čistokrevný Gruzínec) a Ukrajině (její jméno dokonce příslušné bojové uskupení neslo a také v něm spousta Ukrajinců sloužila a padla). Odpovědnost za zločin srpnové invaze do Československa jednoznačně a plně nese tehdejší komunisticky režim v Moskvě, který byl dědicem a pokračovatelem imperiální politiky carského Ruska. A k pokračování sovětské velmocenské politiky se dnes výslovně hlásí i režim V. Putina. Jsem proto přesvědčen, že většina Čechů stále cítí, že značná obezřetnost vůči tomuto režimu je vzhledem k našim zkušenostem velmi na místě. Masivní infiltrace našeho veřejného prostoru ruskými a proruskymi vlivy rozhodně není v našem zájmu. Toho jsme si tedy snad všeobecně vědomi, ale bohužel se tomu zatím neumíme moc bránit.

5. Tzv. normalizace (už ten název je Orwellovský) byla přímo vynucená „dočasnou“ přítomností okupačních vojsk (to už jen sovětských, ostatní celkem brzo odtáhla), zodpovědnost za ní tedy jednoznačně padá na okupační moc. O konkrétní realizaci jsme se ale již postarali sami, tedy primárně ti, kteří se sovětskými tanky chtěli nechat držet u moci za cenu, že odpracují, co se od nich chce nebo očekává. Podílela se i spousta dalších, kteří se více méně nechali zlomit, aby neměli potíže (větší než ostatní). Takže za normalizaci si už spoluodpovídáme i my sami. I tento aspekt – viny jiných a spoluviny vlastní – patří k srpnovému výročí.

6. Bezprostředně viditelného a škodlivého důsledku invaze – přítomnosti okupační armády jsme se dokázali zbavit poměrně rychle po Sametové revoluci. Zbavováni se hlubšího a hůře uchopitelného důsledku okupace a "normalizace" – mrzačeni duše národa, relativizace pravdy, apatie k veřejnému dění nebo nezájem o politiku trvá dodnes. Čelit těmto důsledkům je každodenní výzvou a úkolem nás všech.

7. Pojistkou proti tomu, aby se srpen 1968 opakoval, jsou dvě nadmíru důležité organizace – NATO a EU. Díky našemu plnohodnotnému členství nemusíme čekat na jejich kroky, ale můžeme aktivně ovlivňovat jejich působení a spolutvořit jejich politiky. Nikoliv jen trapně přijímat rozkazy (jak tomu bylo po srpnu 1968). Proto připodobňuje-li dnes někdo EU k RVHP či NATO k Varšavské smlouvě, buď netuší, jak NATO a EU funguji, nebo vědomě lže.