Nenechme se obrat o nejcennější dědictví listopadů 1939 a 1989

15. 11. 2019 | 18:41
Přečteno 2060 krát
Demokracie je sofistikovaná budova, kterou musíme trvale udržovat funkční ve všech jejích částech. Nesmí nám do ní pršet, nesmí se bortit její nosné zdi a nesmí v ní přibývat plesnivých sklepů, ani chodeb, které nikam nevedou. Udržování, aktualizování a rozvíjení demokracie je naším společným a náročným úkolem. Ani dnes není málo toho a těch, co jí ohrožují.

Tak jako právě před 80 lety odstartoval pohřeb Jana Opletala další pohnuté události, začala vzpomínkou na Opletalův pohřeb série nejrůznějších připomínek osmdesátého výročí brutálního nacistického zásahu proti českým vysokým školám a zároveň třicátého výročí počátku nekrvavé revoluce, která v Československu odstranila komunistický režim. Co mají ta dvě výročí společného? Především v obou případech hrálo ústřední roli pražské vysokoškolské studentstvo. A události roku 1989, ve chvíli zrodu také poznamenané policejní brutalitou, i když naštěstí nikoliv vražednou jako v roce 1939, cíleně stály ve znamení tehdy padesátého výročí studentského vystoupení proti okupační moci: opět ve jménu svobody, republiky a českého patriotismu.

Podzim 1939 byl pro Čechoslováky těžký z celé řady důvodů: započala světová válka, od března okupované Československo, proměněné v říšský protektorát, zažilo hned po jejím výbuchu zatýkání představitelů českých elit jako rukojmí. Ve společnosti, frustrované událostmi roku, uběhnuvšího od mnichovské kapitulace, se zhoršovala všeobecná atmosféra, demokracie se zdála být iluzí minulosti, šířil se antisemitismus. Výročí založení republiky se tak stalo podnětem pro masové demonstrace, které měly okupantům, ale i celému národu připomenout českou vůli po nezávislé státnosti, akcentovat ideu a tradici Československa jako demokratického státu.

Německá pořádková policie zasáhla proti demonstracím tvrdě – střelbou: na místě zahynul dvaadvacetiletý dělník Václav Sedláček, těžce zraněný student lékařské fakulty UK Jan Opletal skonal 11. listopadu. Jeho pohřeb dne 15. listopadu se stal nejen tryznou, výrazem solidarity studentů a profesorů univerzity s Opletalem, ale znovu zejména projevem odporu širokých mas české společnosti proti okupačnímu režimu. A na pohřeb volně navázala série dalších spontánních demonstrací téhož i příštího dne. Docházelo ke střetům s nacistickým studentstvem Německé univerzity a opět s pořádkovou policií.

Provokování české veřejnosti a gradování situace v pražských ulicích se nedělo náhodou. 16. listopadu svolal Hitler v Berlíně poradu, která připravila radikální zásah proti české inteligenci a kultuře. Cílem bylo zastrašení a dílem eliminace dalšího segmentu – tentokrát mladé české inteligence. Již o čtvrté hodině ranní pak byly gestapem přepadeny koleje, odkud bylo odvezeno 1200 studentů nejprve do Ruzyně a poté do koncentračního tábora Sachsenhausen. Menší kontingenty zatčených studentů byly připojeny i z Brna a z Příbrami. Zároveň bylo zatčeno devět představitelů studentských spolků, kteří byli údajně odpovědní za nepovolené demonstrace. Ti byli ještě téhož dne bez soudu zastřeleni. Následně vyhlásil říšský protektor von Neurath, že české vysoké školy budou z Hitlerova rozhodnutí za trest na tři roky zavřeny. Toto uzavření se ovšem protáhlo až do konce války. Pro tisíce studentů znamenalo nasazení ve válečném průmyslu.

Zatýkání, popravy, transporty do koncentračních táborů, zavření vysokých škol – to vše mělo zasáhnout klíčový nerv české společnosti, akademické elity. Byla to součást nacistické politiky vůči podrobeným národům Evropy: systematické vraždění, věznění nebo nucené nasazení inteligence mělo podlomit jejich odpor. Již počátkem listopadu 1939 tuto metodu nacisté použili v okupovaném Krakově, později zavírali univerzity a vraždili inteligenci všude, kam vkročila jejich vojska. Vysoké školy byly a jsou ohnisky a nejvyššími institucemi té které národní kultury. Jsou duší každého národa a jeho bází pro formulování konceptů svobody a demokracie. Proto měly zmlknout. Po této zkušenosti se jeví dnes oblíbené znevažování intelektuálních elit jako poněkud sebevražedné.

Zásadní role univerzit a studentstva pro český národ se potvrdila na podzim 1989, kdy se pražské vysoké školy staly prvou platformou revolty proti kolabujícímu a přesto nebo právě proto běsnícímu komunistickému režimu. Při vzpomínání na události 17. listopadu bývá ovšem pozornost až příliš soustředěna na policejní brutalitu na Národní třídě. Může tak zapadnout, že již v prvé, formálně povolené, fázi pamětního studentského průvodu k 50. výročí 17. listopadu 1939 promluvili ke studentům na Albertově tři pamětníci – studenti z roku 1939. Jejich poselství znělo: Tehdy jsme šli do ulic demonstrovat proti nacistům my. Dnes je třeba, abyste úkol, postavit se diktatuře, převzali vy, aktuální studenti. Je to vaše zodpovědnost vůči českému národu a republice.

Není podstatné, kolik lidí slyšelo tento apel spojující studenty přes propast poloviny století v jednu obec mladé občanské inteligence. Daleko významnější je, že studenti podle této morální direktivy v příštích dnech a týdnech jednali. Spojili se s umělci, s celou vzdělanou a záhy i dělnickou veřejností a sérií mírumilovných, ale ohromných demonstrací, generální stávkou a zejména rychlým přenesením světla mírné, zároveň však důrazné revolty do snad všech měst republiky zaskočili komunistický režim. Měl sice policejní oddíly, stranické milice a dokonce i tankové pluky, nakonec se je však neodvážil nasadit.

Tak jako v okolních zemích byla i česká listopadová revoluce nečekaná a nepřipravená. Opora v ohromném studentském potenciálu českých vysokých škol jí však dala dynamiku, kuráž a nekompromisnost mladých lidí. Pár týdnů po pokusu zastrašit studentskou masu policejní brutalitou byl Václav Havel prezidentem a vláda i většina institucí v rukou Občanského fóra. Byla již dokonce přijata i řada zákonů, zavádějících a garantujících demokracii. Moderní vysokoškolský zákon, měnící univerzity v demokratické obce, byl mezi nimi. I při jeho formulování hráli studenti podstatnou roli. Splátka dluhu české společnosti studentským demonstrantům z „devětatřicátého” a vězňům ze Sachsenhausenu se tehdy zdařila.

Je na nás všech, abychom i po dalších třiceti letech zůstali schopni vnímat boj za demokracii a svobodnou společnost jako společný národní úkol. V dnešní otevřené, svobodné, mírové Evropě se možná může zdát, že obrana demokracie každým jednotlivým občanem je něco „nemódního” a snad v jistém smyslu slova i zbytečného – studenti z roku 1939 přece jednali v podmínkách okupace a války, každodenního teroru. Tehdy jakoby boj za demokracii, svobodu českého národa, za znovuotevření nacisty umlčených univerzit měl jasný smysl a cíl. I v roce 1989 měl boj za demokracii a svobodu v sovětskými vojsky okupované zemi jaksi jasnější kontury a cíle.

Dnes, kdy ve srovnání s velkou částí světa i s každodenností našich rodičů a prarodičů žijeme pohodově až luxusně, kdy si užíváme svobodu cestování, studia, práce po celé Evropě, se může smysl nesmlouvavé aktivní obrany a zejména každodenního občanského pěstování demokracie zdát nejasný.

Ale demokracie není samozřejmá. Snadno může být redukována na formality, velmi rychle může být vykradena až na dřeň. Když pak budeme chtít – slušně a pokojně uplatnit svá občanská práva, můžeme narazit na zdi mlčení, byrokracie a odmítání. Demokracie je sofistikovaná budova, kterou musíme trvale udržovat funkční ve všech jejích částech. Nesmí nám do ní pršet, nesmí se bortit její nosné zdi a nesmí v ní přibývat plesnivých sklepů, ani chodeb, které nikam nevedou. Udržování, aktualizování a rozvíjení demokracie je naším společným a náročným úkolem. Ani dnes není málo toho a těch, co jí ohrožují. Nenechme se o toto nejcennější dědictví listopadů 1939 a 1989 obrat!

Václav Hampl
senátor Parlamentu ČR a emeritní rektor Univerzity Karlovy

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy