V těchto dnech na území Sýrie opět dochází k páchání mimořádně barbarských válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Zejména východní Ghúta nedaleko Damašku, ale i další místa v Sýrii jsou již po několik týdnů terčem intenzivních a brutálních náletů syrského a ruského letectva, které nejenom neberou žádný ohled na civilní obyvatelstvo, ale jejichž cílem zjevně je toto obyvatelstvo co nejvíce zdecimovat, zlomit, ne-li vyhladit. Jen za posledních tři dny bylo z východní Ghúty hlášeno asi 300 civilních obětí, z toho 60 dětí. Útoky jsou cíleny na celé bloky civilních domů, na nemocnice, je používána zakázaná munice. Fotografie z místa každodenně ukazují desítky zakrvácených a zohavených mrtvolek dětí a další nepředstavitelné utrpení civilního obyvatelstva. Tyto mimořádně zavrženíhodné zločiny se dějí na územích tzv. „deeskalačních zón“ zřízených podle dohod, jež uzavřeli samozvaní „garanti“ příměří, Rusko, Sýrie, Turecko a Írán v květnu minulého roku v kazašské Astaně

Zmíněné zločiny jsou přitom jen posledním hrůzným článkem v celém řetězci zločinů syrského režimu a jeho podporovatelů: Ruska, Íránu a teroristické organizace Hizballáh, které si v ničem nezadají se zrůdností zločinů nacistického Německa za druhé světové války. Ostatně i sefardský vrchní zemský rabín v Izraeli nedávno neváhal tyto zločiny označit za „holokaust v malém“. Syrský režim je za 7 let brutální války zodpovědný za smrt více než půl milionu nevinných lidí, včetně více než 60 000 žen a dětí, 16 000 umučených, dalších 100 000 lidí je pohřešováno, více než dva milionů lidí bylo zraněno, jeho nechvalně proslulými věznicemi prošlo více než 260 000 politických vězňů, z nichž mnozí byli a jsou nepředstavitelně krutými a nelidskými způsoby mučeni.

Již 7 let se tak v Sýrii odvíjí nekonečný příběh lidského utrpení, který si vybírá stále novou krvavou daň na civilistech. Tento příběh pokračuje mimo jiné proto, že v mezinárodním společenství ochabla vůle prosazovat základní normy civilizovaného světa a nechalo volnou ruku zabijáckým režimům. Pokud se však tzv. civilizovaný svět důrazně nepostaví ani proti nejnovějším zvěrstvům, která jsou v těchto hodinách a dnech páchána na stovkách civilistů ve východní Ghútě a jinde v Sýrii, nemá snad už ani právo se nazývat civilizovaným světem

Před našima očima se odehrává civilizační propadání. Pod sutinami domů v syrských deeskalačních zónách jsou pohřbívány nejenom stovky nevinných lidských obětí, ale spolu s nimi i základní stavební kameny nového světového řádu, které byly položeny po druhé světové válce pod dojmem barbarských zločinů za 2. světové války, řádu, který měl být založen na respektu k lidské důstojnosti a lidským právům. Je nebezpečnou iluzí si myslet, že když se tímto způsobem otřásá půda civilizace na Blízkém východě, půda pod našima nohama zůstává pevná. Půda se ve skutečnosti již dávno chvěje i pod našima nohama, jak o tom ostatně svědčí uprchlická vlna a s ní spojený nárůst veřejné podpory pro nejrůznější tuzemské hrobaře liberální demokracie lovící v nejkalnějších vodách populismu a xenofobie. Součástí tohoto civilizačního propadání je i samotná lhostejnost, nulová empatie a někdy i obyčejný cynismus vůči nezměrnému utrpení civilního obyvatelstva v Sýrii, které projevují naši političtí představitelé i většinová společnost.

Nemylme se: Svět, v němž zůstanou pohřbeni pod sutinami domů či umučeni v žalářích odpůrci tyrana včetně desetitisíců civilistů, zatímco jejich vrazi přežijí a posílí svou moc, rozhodně nebude bezpečnějším místem pro nikoho. Dramatický vývoj posledních dní ostatně výmluvně dosvědčuje, že krvavý syrský režim životně závislý na podpoře ruské armády, íránských milic a Hizballáhu, představuje do budoucna vážnou bezpečnostní hrozbu pro okolní země, jako je Izrael, a je potenciálním zdrojem dalších konfliktů. Tento režim rozhodně nenastolí v regionu žádnou stabilitu, jak se bláhově domnívají někteří, pro něž je zřejmě ideálem stability ticho hřbitova.

Vražednou mašinerii může zadržet a skutečný mír a stabilitu může zajistit pouze rozhodná síla mezinárodního společenství, které si vynutí dodržování mezinárodní práva a základních norem civilizovaného světa vůbec a požene pachatele zločinů k odpovědnosti. Této rozhodné síly se zde ovšem právě zoufale nedostává. Dokud však tzv. civilizovaný svět, jehož jsme snad stále součástí i my, v sobě tuto sílu nenajde, bude nejenom postupně vtahován do tohoto pohybu civilizačního propadání, ale bude rovněž jeho aktérem a ponese za něj odpovědnost. A lze se obávat, že jednou za to bude(me) také muset tvrdě zaplatit.