Chemický útok, jehož terčem se v sobotu stalo město Dúmá v syrské východní Ghútě, představuje mimořádně odpudivý a zavrženíhodný válečný zločin. Zároveň šlo o další z mnoha článků v dlouhém řetězci hrůzných válečných zločinů páchaných po léta Asadovým režimem a jeho spojenci v Sýrii. Syrský režim s podporou svých spojenců: Ruska, Íránu a teroristické organizace Hizballah denně provádí masakry civilního obyvatelstva jak na běžícím pásu. Z této koalice se stal vraždící stroj zcela utržený ze řetězu jakýchkoli lidských zábran a norem civilizovaného světa. Jen za posledních několik týdnů zahynuly ve východní Ghútě v důsledku brutálního bombardování asi dva tisíce civilistů včetně stovek dětí. Letadla syrské a ruské armády provedla i několik útoků zakázanými napalmovými bombami, při nichž byly desítky civilistů včetně mnoha malých dětí upáleny za živa. Pro ty, kdo neodvraceli zrak od toho, co se v Sýrii děje, se pohled na zem posetou dětskými mrtvolkami zabalenými v prostěradlech stal každodenní noční můrou. V poslední době k nim navíc přibyla těla zuhelnatělá po útocích napalmem. Nejnovější záběry z Dúmy nám prostředkují apokalyptické obrazy celých rodin včetně malých dětí udušených ve sklepích, kde se skrývaly před každodenními nálety.

V ideálním světě by bylo jistě na místě tento obludný zločin řádně a důkladně vyšetřit, nežli bude jeho pachatel čelit trestu. Území Sýrie a zejména východní Ghúty obléhané a postupně dobývané Asadovou armádou má však k ideálnímu světu hodně daleko. Daleko má k němu ovšem i svět, v němž jeden z členů Rady bezpečnosti OSN, který je shodou okolností spolupachatelem výše popsaných zločinů, má právo veta, a blokuje nezávislé vyšetření chemického útoku v Dúmě, stejně jako již jedenáctkrát předtím zablokoval svým vetem veškeré návrhy na účinné řešení humanitární katastrofy v Sýrii. Kdyby náhodou někdo trpěl pocitem důkazní nouze a nestačilo mu více než půl milionu lidských obětí, včetně více než 60 000 žen a dětí, a 16 000 umučených lidí v nechvalně proslulých syrských věznicích a mučírnách, které má na svědomí Asadův režim za sedm let války, pak stačí připomenout útok zakázaným bojovým plynem sarin v syrském městečku Chán Šajchún v provincii Idlib před rokem, který zabil přes sto lidí a v jehož důsledku nejméně čtyři stovky dalších lidí utrpěly vážné zdravotní problémy. Již 21. srpna 2013 na území východní Ghúty dopadly rakety naplněné 350 litry sarinu. Podle některých zdrojů tehdy zemřelo více než tisíc lidí, většinou civilistů, další tři tisíce utrpěly zranění. Podle syrsko–americké lékařské společnosti (SAMS) došlo od roku 2015 na syrském území k desítkám chemických útoků, zejména s použitím chloru. Jen sérií útoků zakázanými chemickými zbraněmi syrský režim opakovaně závažně porušil mezinárodní právo i rezoluce Rady bezpečnosti OSN.

Zločiny posledních týdnů navíc byly páchány v jedné z tzv. „deeskalačních zón“ zřízených podle dohod, které uzavřely Rusko, Sýrie, Turecko a Írán v květnu minulého roku v kazašské Astaně. Nedosti na tom: 24. února Rada bezpečnosti OSN jednomyslně schválila rezoluci požadující okamžité příměří v Sýrii. Tuto rezoluci nakonec podpořilo i Rusko. Totéž Rusko, které od té doby nadále intenzivně bombardovalo cíle ve východní Ghútě i jinde v Sýrii. Jeden plivanec do tváře civilizovanému světu za druhým, mnohem vážnější a hrozivější než útok nervovým plynem na bývalého agenta a jeho dceru. Putinovské Rusko tím dává jasně na srozuměnou, že ho v páchání válečných zločinů a podpoře zločinných režimů nyní ani v budoucnu nic nezastaví, a že má poněkud jiné představy o budoucím světovém řádu, než zakládající dokumenty OSN, které se jednoznačně přihlásily k respektu k lidským právům, v důstojnosti a hodnotě lidské osobnosti. Západ dělal osudovou chybu, když po léta nechával událostem v Sýrii volný průchod nebo dokonce cudně odvracel tvář od těchto zločinů: Není pochyb, že v budoucím světovém (ne)řádu, jehož obrysy v současnosti črtají strůjci obludného státního terorismu v Sýrii, se nikdo kdekoli na světě nebude cítit bezpečněji a svobodněji.

Bohužel se potvrzuje dávno známá, avšak v poslední době povážlivě zapomínaná pravda, že politika „appeasementu“ a ústupků vůči gangsterským a zločinným režimům se nevyplácí a vposled vede k jen k další eskalaci konfliktů, které stejně jednou budou muset být řešeny za použití vojenské síly a za mnohem vyšší cenu. Z tohoto hlediska je rozhodnutí USA a dalších zemí o razantnějším zásahu proti syrskému režimu, k němuž se patrně schyluje, principiálně správné. Jeho zásadní chybou ovšem je, že pokud k němu dojde, přijde zoufale pozdě a ve velmi nebezpečné konstelaci. USA a jeho spojenci musí řešit situaci, která se podobá kvadratuře kruhu: Další nečinnost se jeví jako neospravedlnitelná, jakýkoli zásah, který nebude pouhým teatrálním bouchnutím rukou do stolu, resp. raketami na nějakou leteckou základnu v Sýrii, však – zejména vzhledem k vojenské přítomnosti Ruska – hrozí velmi nebezpečným vyhrocením konfliktu. Snad od dob Karibské krize jsme nikdy nestáli tak blízko možnosti přímé vojenské konfrontace mezi oběma velmocemi, do níž snadno mohou být vtaženy i další země NATO. Nemluvě o tom, že raketové útoky mohou vést k dalším obětem na civilním obyvatelstvu a samy o sobě rovnováhu sil na zemi nezvrátí, a tedy ani nezastaví vražednou mašinerii syrského režimu a jeho spojenců.

Zbývá jen doufat, že kromě siláckých Trumpových slov a střel s plochou dráhou letu mají v Pentagonu a Bílém domě v záloze nějakou dlouhodobější a promyšlenou vojensko-politickou strategii, jak napomoci k řešení bezvýchodné situace v této těžce zkoušené zemi. Lehkovážné tweety Donalda Trumpa o „krásných, nových a chytrých raketách“ zatím příliš důvěry nevzbuzují. Současná situace v Sýrii každopádně vyjevuje slepou uličku, do níž dospěl svět, který rezignoval na budování nějakého funkčního systému mezinárodního práva. Současný svět připomíná jakýsi globální Divoký západ, kde na řadě míst – byť v tomto případě jde o Blízký východ – beztrestně a bez zábran řádí nejrůznější klany a gangy. Do této situace nyní přichází Donald Trump jako šerif, který namísto koltů tasí Tomahawky, aby zde zjednal pořádek. Jenže novodobým šerifům se nechce příliš s kůží na trh, a hlavně nemají dost trpělivosti a obratnosti, aby po případné divoké přestřelce dokázali nastolit ve městě zákonné a stabilní poměry. Doufejme tedy, že přestřelka, která nás možná čeká v následujících dnech, neučiní náš globální Divoký západ - ani Blízký východ - ještě divočejším.