Babiš o korupci
Psáno pro ČRo6
Někdy je třeba kousnout i do kyselého jablka. Komentovat výroky Andreje Babiše o korupci takovým jablkem nepochybně je. Nejen veřejnost, ale i někteří novináři se spokojují s odsudky„komunista“, agent StB, který nemá právo vyjadřovat se k morálním otázkám, jako je korupce. Jenže takové odsudky svědčí pouze o neznalosti procesů, které u nás po dvacet let probíhaly. Musíme se pokusit odlišit podnikání Andreje Babiše od toho, co bylo tak říkajíc standardem – čímž si u některých posluchačů nepochybně vykoleduji podezření, že jsem na Babišově výplatnici. Co se dá dělat. Nejsou všechna jablka sladká.
Andrej Babiš si v nedávné době několikrát pustil pusu na špacír. Nevybočil tím příliš z folklóru, který si lze přečíst na spoustě internetových serverů. Rozdíl je v tom, že diferencoval. Netvrdil, že všichni jsou stejně zkorumpovaní. Řádový nárůst částek pohybujících se v korupci (hovořil o 3 řádech, tedy o tisícinásobku), spojoval s nástupem vlády Mirka Topolánka a nové generace „zařizovačů“.
Jeho veřejná vystoupení vyvolala poměrně ostré negativní komentáře některých novinářů – především Jiřího Leschtiny z HN a Martina Komárka z MfD. Prý se jedná o babské tlachy. To je zajímavé. Leschtina ani Komárek v devadesátých letech rozhodně neprosluli ani elementárním pochopením, co se okolo nich děje. Éru „divokého Východu“, jak ji případně pojmenoval Dušan Tříska, kdy operace fondů s podniky, bank s fondy a podniky a používání úvěrů by vedly v USA k dlouholetým trestům pro všechny zúčastněné, buď bagatelizovali nebo, jako Leschtina, dokonce oslavovali články o síle a excelenci ODS.
Dalo by se čekat, že novináři s touto minulostí se budou k otázkám, jimž evidentně nerozumějí, vyjadřovat s jistou zdrženlivostí. Ale to bychom čekali moc.
V kostce řečeno, tržní ekonomika funguje dobře teprve tehdy, jsou-li v ní dobře definovaná vlastnická práva. Klaus ale nevytvořil vlastníky, leč šafáře. Jenže jestliže se šafář stará o pánův majetek tak, že se z něho stane miliardář a pánovi zůstanou oči pro pláč, něco asi není v pořádku, že, milý Watsone. Tím šafářem byli správci fondů či bankéři, pánem držitelé kuponových knížek. Výroba „národních kapitalistů“, což byl pilíř Klausovy strategie, který odmítal přímé zahraniční investice, protože byly politicky nepopulární, se nemohla odehrávat podle standardních praktik snášejících denní světlo. K ovládnutí podniků se používaly peníze z bankovních úvěrů garantovaných majetkem podniků, které dotyční hodlali ovládnout, nebo podřízené podniky vysávali finančními operacemi, jimiž z nich doslova dojili hotovost, atd., scénářů bylo mnoho*. Úvěry se vesměs nesplácely, až narostly do astronomických rozměrů, které ohrožovaly samotnou existenci bank poskytujících úvěry vesměs pod politickým tlakem.
Co se stalo pak, je cudně zamlčovanou fází transformace: úvěry se vyvedly na státní Konsolidační agenturu. Co se tím stalo? Zestátnily se špatně zprivatizované podniky. Opakuji: zestátnily. Konsolidační agentura pak špatné úvěry prodávala – často těm, kteří je udělali. Měli pochopitelně největší zájem si koupit. Řekněte, když uděláte 50 miliard dluhů, které si pak koupíte za 5 miliard, není to báječné? A kdo zaplatí zbytek, tedy 45 miliard? No přece daňoví poplatníci! Nebyli byste vděční politické reprezentaci, která vám to umožní?
Babiš je ve světle „standardního“ postupu výroby českých miliardářů bílou vránou. On nepodnikal za úvěry, které nesplácel. Půjčoval si ve švýcarských bankách a úvěry platil. Proti „normálnímu“ českému velkopodnikateli je to tedy přímo vzor ctnosti. Znamená to však, že se sám pohyboval mimo korupční mechanismy? Pochybuji.
Aby byl konkurenceschopný, potřeboval být levnější než zahraniční konkurence. A tak si také našel cestu k politikům, kteří mu byli schopní pomoci v jeho záměrech, tedy snížit ceny vstupů. Ale teď pozor: Babiš vybudoval během let chemicko-zemědělsko-potravinářský komplex, který má roční obrat 100 mld Kč. Patří do něho podniky, z nichž by řada transformaci nepřežila, což by mělo patřičné důsledky pro zaměstnanost a HDP České republiky. Jednou se o tom bude psát jako o Baťovi. Nezačali jsme se západem soutěžit v rovných podmínkách. Jistá daň za zaostalost byla nutná. To je třeba mít neustále na paměti. Není proto divu, že někteří politici považovali za správné Babišovi pomoci.
Položme si hypotetickou otázku: kdyby podobný podnikatel v nějaké jiné zemi koupil politikovi byt za cirka 5 milionů, byla by to korupce? Nepochybně byla. Ale byla by to korupce srovnatelná rozkradením podstatné části českého průmyslu, se zdražením čističky odpadních vod o 3 miliardy a převedení půl miliardy do stranické pokladny nejmenované politické strany, s gigantickými úplatky ve vojenských zakázkách, s dojením rozpočtu v projektu Internet do škol, v inkasování stamilionů za stavební zakázky v dopravě a bezpočtu dalších případů? Nepochybně nebyla.
A zde jsme u jádra problému. Babišovi se zajídá nenasytnost dnešní korupce, která už má africké parametry. Ale sám je na tom jako dav okolo Ježíše, kterému Ježíš řekl: „kdo jsi bez viny, hoď po ní kamenem.“ Ježíš tím myslel cizoložnou ženu, kterou dav chtěl ukamenovat. Proto se Babiš zdráhá postoupit nad řeči, které se skutečně vedou v každé hospodě, kde se scházejí informovaní lidé. Proč? O řadě lidí nemůže říct, jak jsou namočení v korupci. Tím pádem jsou jeho aktivity typu „Občanského fóra proti korupci“ k pousmání.
Přes to všechno si myslím, že jeho vystoupení je třeba ocenit. Babiš nevede hospodské řeči. Takový odsudek nediskvalifikuje Babiše, ale jeho autora. Stejně jako snaha o jeho diskvalifikaci poukazem na komunistickou minulost a zapletení s StB. Kdo znal v roce 1989 fungování reálné kapitalistické ekonomiky? Jenom pracovníci podniků zahraničního obchodu, kteří operovali na trzích s „tvrdými“ měnami. Sem však nebylo možné se dostat bez členství v KSČ. Zájem StB byl všudypřítomný – každý musel psát zprávy o jednáních a předávat je StB. Lidé z pézetek měli kontakty, znalosti, nebyli diletanty. Místo toho, aby se je nový režim snažil angažovat při budování nových poměrů, udělal pravý opak. Otevřel tím prostor pro diletanty a pro korupci, která narostla do rozměrů, kdy ohrožuje fungování politického systému. Novináři, kteří vznik divokého kapitalismu svými články pokrývali, by se zato spíš měli omluvit a snažit se, aby se nad Babišovými informacemi nezavřela voda. Bohužel, jak ukazuje Leschtinův a Komárkův případ, nálepkují dál. Naštěstí je jejich vliv podstatně menší, než byl před 15 lety.
Někdy je třeba kousnout i do kyselého jablka. Komentovat výroky Andreje Babiše o korupci takovým jablkem nepochybně je. Nejen veřejnost, ale i někteří novináři se spokojují s odsudky„komunista“, agent StB, který nemá právo vyjadřovat se k morálním otázkám, jako je korupce. Jenže takové odsudky svědčí pouze o neznalosti procesů, které u nás po dvacet let probíhaly. Musíme se pokusit odlišit podnikání Andreje Babiše od toho, co bylo tak říkajíc standardem – čímž si u některých posluchačů nepochybně vykoleduji podezření, že jsem na Babišově výplatnici. Co se dá dělat. Nejsou všechna jablka sladká.
Andrej Babiš si v nedávné době několikrát pustil pusu na špacír. Nevybočil tím příliš z folklóru, který si lze přečíst na spoustě internetových serverů. Rozdíl je v tom, že diferencoval. Netvrdil, že všichni jsou stejně zkorumpovaní. Řádový nárůst částek pohybujících se v korupci (hovořil o 3 řádech, tedy o tisícinásobku), spojoval s nástupem vlády Mirka Topolánka a nové generace „zařizovačů“.
Jeho veřejná vystoupení vyvolala poměrně ostré negativní komentáře některých novinářů – především Jiřího Leschtiny z HN a Martina Komárka z MfD. Prý se jedná o babské tlachy. To je zajímavé. Leschtina ani Komárek v devadesátých letech rozhodně neprosluli ani elementárním pochopením, co se okolo nich děje. Éru „divokého Východu“, jak ji případně pojmenoval Dušan Tříska, kdy operace fondů s podniky, bank s fondy a podniky a používání úvěrů by vedly v USA k dlouholetým trestům pro všechny zúčastněné, buď bagatelizovali nebo, jako Leschtina, dokonce oslavovali články o síle a excelenci ODS.
Dalo by se čekat, že novináři s touto minulostí se budou k otázkám, jimž evidentně nerozumějí, vyjadřovat s jistou zdrženlivostí. Ale to bychom čekali moc.
V kostce řečeno, tržní ekonomika funguje dobře teprve tehdy, jsou-li v ní dobře definovaná vlastnická práva. Klaus ale nevytvořil vlastníky, leč šafáře. Jenže jestliže se šafář stará o pánův majetek tak, že se z něho stane miliardář a pánovi zůstanou oči pro pláč, něco asi není v pořádku, že, milý Watsone. Tím šafářem byli správci fondů či bankéři, pánem držitelé kuponových knížek. Výroba „národních kapitalistů“, což byl pilíř Klausovy strategie, který odmítal přímé zahraniční investice, protože byly politicky nepopulární, se nemohla odehrávat podle standardních praktik snášejících denní světlo. K ovládnutí podniků se používaly peníze z bankovních úvěrů garantovaných majetkem podniků, které dotyční hodlali ovládnout, nebo podřízené podniky vysávali finančními operacemi, jimiž z nich doslova dojili hotovost, atd., scénářů bylo mnoho*. Úvěry se vesměs nesplácely, až narostly do astronomických rozměrů, které ohrožovaly samotnou existenci bank poskytujících úvěry vesměs pod politickým tlakem.
Co se stalo pak, je cudně zamlčovanou fází transformace: úvěry se vyvedly na státní Konsolidační agenturu. Co se tím stalo? Zestátnily se špatně zprivatizované podniky. Opakuji: zestátnily. Konsolidační agentura pak špatné úvěry prodávala – často těm, kteří je udělali. Měli pochopitelně největší zájem si koupit. Řekněte, když uděláte 50 miliard dluhů, které si pak koupíte za 5 miliard, není to báječné? A kdo zaplatí zbytek, tedy 45 miliard? No přece daňoví poplatníci! Nebyli byste vděční politické reprezentaci, která vám to umožní?
Babiš je ve světle „standardního“ postupu výroby českých miliardářů bílou vránou. On nepodnikal za úvěry, které nesplácel. Půjčoval si ve švýcarských bankách a úvěry platil. Proti „normálnímu“ českému velkopodnikateli je to tedy přímo vzor ctnosti. Znamená to však, že se sám pohyboval mimo korupční mechanismy? Pochybuji.
Aby byl konkurenceschopný, potřeboval být levnější než zahraniční konkurence. A tak si také našel cestu k politikům, kteří mu byli schopní pomoci v jeho záměrech, tedy snížit ceny vstupů. Ale teď pozor: Babiš vybudoval během let chemicko-zemědělsko-potravinářský komplex, který má roční obrat 100 mld Kč. Patří do něho podniky, z nichž by řada transformaci nepřežila, což by mělo patřičné důsledky pro zaměstnanost a HDP České republiky. Jednou se o tom bude psát jako o Baťovi. Nezačali jsme se západem soutěžit v rovných podmínkách. Jistá daň za zaostalost byla nutná. To je třeba mít neustále na paměti. Není proto divu, že někteří politici považovali za správné Babišovi pomoci.
Položme si hypotetickou otázku: kdyby podobný podnikatel v nějaké jiné zemi koupil politikovi byt za cirka 5 milionů, byla by to korupce? Nepochybně byla. Ale byla by to korupce srovnatelná rozkradením podstatné části českého průmyslu, se zdražením čističky odpadních vod o 3 miliardy a převedení půl miliardy do stranické pokladny nejmenované politické strany, s gigantickými úplatky ve vojenských zakázkách, s dojením rozpočtu v projektu Internet do škol, v inkasování stamilionů za stavební zakázky v dopravě a bezpočtu dalších případů? Nepochybně nebyla.
A zde jsme u jádra problému. Babišovi se zajídá nenasytnost dnešní korupce, která už má africké parametry. Ale sám je na tom jako dav okolo Ježíše, kterému Ježíš řekl: „kdo jsi bez viny, hoď po ní kamenem.“ Ježíš tím myslel cizoložnou ženu, kterou dav chtěl ukamenovat. Proto se Babiš zdráhá postoupit nad řeči, které se skutečně vedou v každé hospodě, kde se scházejí informovaní lidé. Proč? O řadě lidí nemůže říct, jak jsou namočení v korupci. Tím pádem jsou jeho aktivity typu „Občanského fóra proti korupci“ k pousmání.
Přes to všechno si myslím, že jeho vystoupení je třeba ocenit. Babiš nevede hospodské řeči. Takový odsudek nediskvalifikuje Babiše, ale jeho autora. Stejně jako snaha o jeho diskvalifikaci poukazem na komunistickou minulost a zapletení s StB. Kdo znal v roce 1989 fungování reálné kapitalistické ekonomiky? Jenom pracovníci podniků zahraničního obchodu, kteří operovali na trzích s „tvrdými“ měnami. Sem však nebylo možné se dostat bez členství v KSČ. Zájem StB byl všudypřítomný – každý musel psát zprávy o jednáních a předávat je StB. Lidé z pézetek měli kontakty, znalosti, nebyli diletanty. Místo toho, aby se je nový režim snažil angažovat při budování nových poměrů, udělal pravý opak. Otevřel tím prostor pro diletanty a pro korupci, která narostla do rozměrů, kdy ohrožuje fungování politického systému. Novináři, kteří vznik divokého kapitalismu svými články pokrývali, by se zato spíš měli omluvit a snažit se, aby se nad Babišovými informacemi nezavřela voda. Bohužel, jak ukazuje Leschtinův a Komárkův případ, nálepkují dál. Naštěstí je jejich vliv podstatně menší, než byl před 15 lety.