OVM s Dzurindou Fischerem a britskou politoložkou REFLEXE

22. 03. 2018 | 01:42
Přečteno 4747 krát
REFLEXE čtenářských příspěvků pod tímto blogem

Vážení čtenáři,

Děkuji všem, že jste mi napsali váš názor nedělní otázky Václava Moravce. Nečekal jsem, že dostanu nějaký reprezentativní vzorek názorů, to, co jsem dostal, mi úplně stačilo. Neptal jsem se na první diskusní hodinu, která měla podle mého názoru slušnou standardní úroveň. Ptal jsem se na tu druhou, protože podle mne v krystalické podobě ukázala, v jakém dilematu se veřejnoprávní instituce ocitly. Nejenom u nás. Německé veřejnoprávní stanice, které disponují nepoměrně lepšími zdroji, než Česká televize, se taky periodicky stávají terčem kritiky. V čem to dilema spočívá? Samozřejmě jde o mé osobní hodnocení a budu rád, když ho dočtete do konce.

Britové po druhé světové válce vyvezli do Německa svůj model veřejnoprávních médií. Nejprve do britské okupační zóny, pak se to postupně rozšířilo do celého Německa (západního) . Ze strachu z goebbelsovské propagandistické mašinérie německý základní zákon zakazoval federální média, proto byla elektronická média spravována jednotlivými spolkovými zeměmi. V té době - na začátku padesátých let - to vesměs byly monopolní instituce. Jejich financování zajišťovaly koncesionářské poplatky. Důvody pro to byly podstatné. Kdyby média platila vláda, byla by příliš úzce vázaná k politické moci. Kdyby měla žít z reklamy, mohla by podléhat bohatým inzerentům.

Tak vznikl koncept veřejnoprávních médií, který jsme po roce 1989 převzali k nám. Platí-li provoz média každý, pak by se také každý měl ve vysílání toho média najít. To je v kostce princip veřejnoprávnosti. Musí se to týkat jak celkové skladby pořadů, tak zejména zpravodajství. Český vysílací zákon provozovatelům dokonce ukládá, aby při prezentaci názorů politických stran, hnutí a jednotlivých skupin veřejnosti, přihlížel k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě.

Jak přesněji zjišťovat reálné postavení v politickém životě než volbami? Když domyslíme do důsledků dikci zákona, pak vzhledem k tomu, že Strana přímé demokracie Tomia Okamury ve volbách získala dvojnásobek hlasů, než TOP 09 Miroslava Kalouska, měl by její hlas ve veřejnoprávních médiích zaznívat silněji než hlas TOPky. Děje se tak? Určitě ne.

Už jsme u toho dilema. Představme si, jak asi trpí imunolog, když mu maminka přeříkává filipiku proti očkování z nějakého ženského časopisu. On přece ví, že když se takových maminek najde víc, existuje reálné nebezpečí, že se vrátí nemoci, které byly díky plošnému očkování prakticky zlikvidovány.

Máme před sebou klasický konflikt mezi odborností a svobodným rozhodováním jedince.

Expert ví, že švýcarský systém referend může fungovat jenom v rámci švýcarské konkordační demokracie. Švýcarská vláda nepřijme zákon, který by předtím dokonale nevysvětlila obyvatelstvu, jinak jí hrozí, že jí ho občané referendem hodí na hlavu. To znamená, že švýcarský politický systém není adversální (tedy založený na sporu), ale konsensuální (založený na souhlasu). Ve Švýcarsku si občan v referendu nevyrovnává účty s vládou, ale odpovídá na položenou otázku. To je doslova zázrak, vzniklý dlouhým historickým vývojem, který je ještě míň přenosný než pověstný anglický trávník. Když v rozhádané Anglii zkusili referendum, ještě teď se diví.

Tomio Okamura bez uzardění říká do kamery, že chce prosadit odvolatelnost politiků, přičemž tady máme poměrný volební systém. Expert slzí, ale slzy obdivu to nejsou.

Co teď s tím? Okamura se dokonale naučil trik americké pravice, který mají v arzenálu i Václav Klaus a Miloš Zeman. Občan je bůh! Milý občane! Nenech si od nikoho namluvit, že někdo rozumí politice lépe než TY.

Tak vypadá základní figura populismu. Lid je moudrý, experti jsou prodejné děvy a hlásají své pravdy podle toho, kdo jim víc zaplatí. A je vymalováno.
Veřejnoprávní média vznikala v době po válce, kdy hrůzy války vyvolané hitlerovským Německem učinily z anglosaského demokratického modelu univerzálně sdílenou představu o správné organizaci společnosti. Nikomu vlastně nevadilo, že přes veškeré zaklínání pluralitou, alternativní společenské modely vlastně neexistovaly. Fašismus byl poražen, komunismus nepřítel, socialismus trochu podezřelým ornamentem na demokratickém kapitalismu.

Není divu, že veřejnoprávní média, která se teprve postupně emancipovala od závislosti na vládách, hlásala svobodu, demokracii a vládu práva jako nezpochybnitelné hodnoty. Představa, že by se do debat měli zvát komunisti, anarchisti nebo nacisti, byla naprosto nepřijatelná. Veřejný prostor byl prostorem sdílených demokratických hodnot. Hlásat nacistické hodnoty bylo mj. v Německu trestným činem. Rozpor se svobodou slova po nacistických zvěrstvech v tom nikdo neviděl.

Elektronická média si ve většině západních zemí udržela monopolní postavení prakticky až do poloviny osmdesátých let. Třeba v Německu z hlediska politického zpravodajství zůstala jejich dominantní role dodnes. Privátní média se věnují zábavě, na politiku víceméně kašlou. Když se u nás v roce 1989 změnil režim, veřejnoprávní média dostala konkurenci téměř okamžitě. Politická elita si nedělala hlavu s tím, jak se bude utvářet veřejné mínění v situaci, kdy infotainmentové zpravodajství komerční televize bude mít bezmála sedmdesátiprocentní sledovanost.

Veřejnoprávním médiím přitom zůstal úkol, který dostala do vínku už při svém vzniku ve Velké Británii: informovat, vzdělávat a bavit. Mladá generace redaktorů, která v nich pracuje, tomu rozumí tak, že se má starat o kultivaci hodnotového prostředí.

Mezi tím se podstatně proměnila politická atmosféra. Projekt evropské integrace, který přinesl neuvěřitelné požehnání evropským národům periodicky sužovaným válkami, začal narážet na meze svého úspěchu.

Po krizi z roku 2008 se zde naplno projevila propast mezi veřejností a experty. Centrum, které se snažilo současně prohlubovat integraci (euro) a rozšiřovat unii (migrace v rámci EU) začalo dělat chyby. Všechno zhoršila americká politika vývozu demokracie následovaná kolapsem středního východu a Libye. V řadě zemí to vedlo k politické diferenciaci. Abychom nemluvili jen o nás, podívejme se na úspěch Alternativy pro Německo, která se stala třetí nejsilnější stranou ve Spolkovém sněmu, nebo na úspěch Strany svobodných v Rakousku, kotlebovce na Slovensku a tak dál.

Veřejnoprávní média viděla svůj úkol v tom, že budou udržovat hodnotový vektor, který vedl k rozkvětu Evropské unie. Leč zradila je technologie. Stalo se něco nevídaného: krátce po digitalizaci televizního vysílání a plejádě specializovaných kanálů, které to umožnilo, vstoupil na scénu masový komunikační prostředek, který nepodléhá žádnému edičnímu dohledu. Navíc je záměrně naprogramován tak, aby vytvářel autonomní komunikační bubliny, mezi nimiž nedochází k výměně názorů. Nepřátelské poštěkávání není výměna názorů. Chybí odůvodněná argumentace.

Myslím, že příspěvky pod blogem ukázaly názorně, k čemu to vede. Těm, kteří s Václavem Moravcem sdílejí „evropské hodnoty“, se pořad líbil, ti, kteří v tom vidí opakování oficiálního newspeaku, se na pořad nevydrželi dívat do konce. Ti, kteří to vydrželi a mají kritický postoj, podle mě správně ukazovali na jednostrannost výběru hostů a tím i názorů. Úkolem veřejnoprávního média je přece předkládat rozdílné kvalifikované pohledy na události, aby si divák mohl svůj názor utvořit sám.

Německý Moravec se jmenuje Anne Will a je moderátorkou profilového nedělního debatního pořadu na prvním kanále německé veřejnoprávní televize ARD. Pořad je monotematický, ve studiu bývá šest hostů, někdy víc. Bývají to zástupci politických stran, novináři, akademici nebo experti. Kupříkladu ruský zásah v Sýrii komentoval generál Harald Kujat, který před časem zastával stejnou funkci v NATO, jakou dnes zastává generál Pavel. Je také nositelem nejvyššího amerického vojenského vyznamenání pro cizince. Přesto bylo jeho hodnocení role USA velmi kritické. Takové jsme na našich obrazovkách nikdy neslyšeli. Jeho partnerem byl bývalý americký velvyslanec ve Spolkové republice, který s jeho postoji polemizoval. Tak má vypadat veřejnoprávní debata, která umožňuje konfrontaci postojů, které v součtu zastává většina společnosti. Pak médium plní svoji veřejnoprávní roli.

Pořad Václava Moravce žádnou konfrontaci názorů nepředložil. Značky Šašek a Arnie vystihly zacílení pořadu precizně. Otázka je, jestli tento způsob péče o evropské hodnoty jim ve skutečnosti nekope hrob, protože je znevěrohodňuje. Veřejnoprávní média si nevystačí s tím, že se budou snažit kultivovat prostor „evropských hodnot“. Potlačovat nepříjemné názory pod záminkou, že by to znamenalo impotentní pluralismus „pět minut Hitler“, „pět minut Židi“, neobstojí. Je třeba se s takovými názory v debatě střetnout.

Když pořad Anne Will končí, běží na obrazovce seznam cirka sedmi desítek jmen, které se na jeho produkci podílely. Znamená to, že moderátorka má k dispozici dokonalé rešerše a pořad je kolektivním dílem: ona ho pouze moderuje. Jaké jsou náklady na takový pořad, si netroufám vůbec odhadnout.

U nás jsou Otázky Václava Moravce de facto autorským pořadem. Z jedné strany je to hodné obdivu, , protože to vyžaduje velké nasazení, na druhou stranu má sólový přístup své meze. Jistě je pořad nesrovnatelně levnější, než je tomu v Německu, jenže pak může stěží plnit veřejnoprávní funkci. Někteří přispěvatelé to také konstatovali. Vzhledem k tomu, jak se po volbách změnily politické poměry, si myslím, že by se Rada České televize měla zamyslet, jestli není na čase znovu promyslet, jak má publicistika ČT svou veřejnoprávní roli plnit. Na profesionalizaci centrálního diskusního pořadu se šetřit nevyplatí. Diskuse s kandidáty na prezidenta ukázala, že by to ČT zvládla.

Měli bychom si veřejnoprávních médií vážit. Jsou jedinou zárukou, že se neutopíme každý ve své vlastní facebookové bublině.

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy