Revoluci jsme zvládli, ale draze jsme za to zaplatili

06. 07. 2019 | 13:09
Přečteno 5761 krát
Jaroslav Bican a Václav Žák se ve společném rozhovoru u příležitosti 30. výročí listopadové revoluce vracejí k tomu, jak probíhal přechod k parlamentní demokracii a tržnímu hospodářství. Zastavují se u právní kontinuity s minulým režimem, rozdělení federace, ekonomické transformace i rozpadu Občanského fóra.

Letos si připomínáme 30 let od sametové revoluce a změny režimu. Jaké pocity ve vás v souvislosti s tímto výročím převažují? Pokud jejich cílem byl přechod k parlamentní demokracii a tržnímu hospodářství, do jaké míry po 30 letech hodnotíte jako úspěšné?

Ad1) první pocit je radost, že se stal zázrak. Nečekal jsem, že bude možné ukončit studenou válku bez války horké a tak jsem nedoufal, že se změny režimu dočkám.

Ad2) radost poněkud kalí, když si uvědomím, kolik “okének příležitosti” jsme propásli.

Současný stav nelze přímo vztáhnout k rozhodnutím učiněným na počátku. Během těch 30 let jsme volili kudy dál na spoustě křižovatek. Jenom na některých byl výběr plně předurčen cestou, po které jsme se na ně dostali.

Kdybych měl říct za sebe, jestli jsem si představoval, že po 30 letech budeme v dnešní situaci, tak musím říct, že ani náhodou. Opravdu jsem si nedovedl představit, že ve Spojených státech bude vládnout prezident jako je Donald Trump.

Československo nebylo jedinou zemí světa, která přecházela po nějaké formě autoritativního režimu k tržní ekonomice a politické demokracii. Během let se nashromáždila řada zkušeností, například na základě analýz Latinské Ameriky, Španělska a Portugalska, že teoreticky bylo možné položit základy státu lépe. Zároveň si uvědomuji, že společenské procesy se neřídí z akademické pracovny, ale odehrávají se v politickém zápase, v němž je třeba o správnosti zvolených řešení přesvědčit veřejnost.

Platí pro nás postřeh Alexandera de Tocqueville, že revoluce sice rozmetá starou společnost, ale tu novou buduje z cihel té staré, až dříve či později dojde k obnově starých stereotypů. Kdo by čekal, že zase bude třeba mít “správný názor”.

Takže střídavě oblačno. Díky geografickému postavení a dějinám jsme měli mimořádnou příležitost manévr zvládnout téměř bez ztráty květinky. Manévr jsme zvládli, ale zaplatili jsme draze. Lidé, které stáhla pod vodu exekuční chobotnice, by mohli vyprávět.

Jeden z lídrů Občanského fóra Jan Urban v nedávném rozhovoru pro deník Právo uvedl, že my disidenti jsme zkazili, co jsme mohli. Máte stejnou zkušenost? Zkazilo se, co se dalo?

Je dobré být vůči sobě kritický, ale to je přehnané tvrzení. Disidenti významně ovlivňovali vývoj událostí řekněme dva roky. Po volbách 1992 naprostá většina z nich z politického života zmizela. Připisovat jim rozhodující vliv na tom, co se dělo v dalších letech, opravdu nejde. Nastavit mantinely pro další vývoj se jim podařit nemohlo.

Jaké základní předpoklady by musely být splněny, aby se přechod k parlamentní demokracii a tržnímu hospodářství vydařil a bylo možné ho ohodnotit pozitivně?

Politická teorie mluví o pěti arénách, které jsou zapotřebí pro fungující a konsolidovanou demokracii – občanská společnost, z ní vyrůstající – politická společnost, – fungující ekonomika, – kvalifikovaná byrokracie, – smysl pro konstitucionalismus tzn. právní stát. A co je asi nejdůležitější, všechny tyto arény musí kotvit v tradici, jinak mohou fungovat proti svému určení.

Neměli jsme k dispozici ani jednu z arén potřebnou ke konsolidované demokracii. Občanská společnost sice částečně fungovala v organizacích napojených na Národní frontu. Politická společnost byla umrtvená. Ekonomicky jsme byli subdodavatelem Sovětského svazu, politicky jeho gubernií. Pokus o reformu v roce 1968 ztroskotal. Tak jsme v roce 1989 vstupovali do světové soutěže s nekonkurenceschopným hospodářstvím. V byrokracii sice byli i velmi dobří úředníci, ale byrokracie nebyla zvyklá rozhodovat, protože vesměs plnila příkazy po stranické linii.

Snad nejpalčivější deficit se týkal porozumění právnímu státu. Přes noc jsme se tak ocitli v režimu, jehož pravidlům jsme nerozuměli. A tak jsme mechanicky vyměnili marxistické za neoliberální fráze. Kupodivu to šlo lehce. Ale přes všechny přešlapy bych vývoj v každém případě hodnotil pozitivně.

Jan Urban ve zmíněném rozhovoru, říká: Ivan Dejmal, Viki Vavroušek v jednu chvíli přišli s klíčovou otázkou: chceme okupovat existující mocenskou strukturu nebo ji chceme zbořit? Rozhodli jsme se jí okupovat, jenže když vyhodíte 50 parašutistů na 50 kopců území neovládnete, jenom přijdete o 50 chlapů, to se stalo nám vidíte to stejně?

Příměr je to hezký, ale nedává smysl. Mocenské centrum komunistického režimu byl Ústřední výbor Komunistické strany Československa. Ten přestal vykonávat moc během několika týdnů. V tomto smyslu tady byla skutečná revoluce. Fungování oněch arén, o kterých jsem se zmínil, řídí instituce. Instituce je něco jako semafor. Omezuje možnost volby a tím do společnosti vnáší řád. Je to soubor pravidel, která řídí určitý segment svobodné demokratické společnosti s tržním hospodářstvím.

Ty instituce jsme neměli. Když přestalo fungovat reálné mocenské centrum, začala se moc stěhovat do institucí, které předtím fungovaly jako převodní páky, tedy do vlády a parlamentu. Chod státu se přece zastavit nemohl. Minulý režim fungoval na principu nomenklatury, tj. přístup k řídicím funkcím ve specializovaných profesích měli vesměs pouze členové strany. Na sklonku režimu bylo ve straně jeden a půl milionu lidí.

Jak se měla zbořit stávající struktura? Měli jsme vyvézt komunisty na Sibiř? Anarchista se pozná podle toho, že chce začít s čistým stolem. Bohužel, není to možné. Nebo jsme měli propustit všechny učitele, lékaře, policisty, soudce, prokurátory, vedení podniků, obecní samosprávy a tak dál a dosadit do nich nekomunisty?

Do jaké míry měl nový režim dodržovat právní kontinuitu s předchozím režimem jaké změny se měli urgentně provést? A jaké se naopak provádět neměly?

Nevím, jestli si uvědomujete, do jaké míry přijímáte revoluční optiku Ivana Dejmala. Bez právní kontinuity přece moderní stát nemůže fungovat! Co byste rušil? Zrušíte křestní a oddací listy, zrušíte doklady o vzdělání, zrušíte platnost řidičských průkazů, dekrety na byty, pracovní smlouvy? vyhodíte do povětří archivy? Právní diskontinuita je přece revoluční slogan, který nemá obsah.

První zákon, který byl přijat 28. října 1918 vyhlásil samostatnost a stanovil, že Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti; byl recepční zákon, který přijal platnost všech rakouských zákonů na našem území.

My jsme odstřihnutí od minulosti viděli v tom, že se pokusíme co nejlépe napravit křivdy způsobené minulým režimem a přijetím Listiny základních práv a svobod ukončíme režim, který masivně porušoval lidská práva. Nechtěli jsme, aby při odstraňování křivd vznikaly nové. Myslím, že v tomto ohledu bylo Československo ojedinělé.

Jaký dopad na další vývoj federace existenci společného státu by mohlo mít, kdyby se změnila ústavní konstrukce, která měla Slovákům zajistit, že nebudou přehlasováni ve sněmovně národů? Daniel Kaiser ve své knize prezident Václav Havel 1999-2003 píše, že historie Československa mohla vypadat jinak, kdyby Václav Havel během prvních šesti měsíců vnutil politické reprezentaci ústavu, která by to odstranila. Souhlasíte? Dalo by se zabránit rozdělení Československa?

To je iluze. Havel i Vavroušek si to nejspíš mysleli. Ve skutečnosti tato možnost neexistovala. Slováci považovali zákaz majorizace za hlavní výdobytek federalizace a jakékoliv omezení jeho zákazu by považovali za útok na autonomii Slovenska. Kdyby se česká strana vážně pokusila zákaz majorizace odstranit nebo omezit, vedlo by to k propuknutí československého konfliktu mnohem dřív. To je jeden z omylů Josefa Vavrouška, který byl dobrý systémový analytik, ale politickou citlivost národnostních témat silně podceňoval – ostatně jako většina českých politiků.

Občas se říká, že Češi Slováci si rozpad společného státu nepřáli a kdyby se o něm hlasovalo v referendu, vyjádřili by se pro jeho zachování. Co si o tom myslíte? Podařilo by se pak udržet Československo pohromadě? Byla by v situace jiná, kdyby vedení Občanského fóra slovenskou otázku nepodcenilo?

Otázka by si vyžadovala samostatný rozhovor. Stručně bych řekl, že Československo bylo ojedinělou dvoučlennou federací, s ústavně zakotveným právem republik z federace vystoupit. Stát držela pohromadě moc Komunistické strany Československa. Václav Havel na manifestaci v Bratislavě vzkázal, že je třeba vytvořit autentickou federaci. Do polistopadové společnosti vstupovaly všechny slovenské strany s programem odpovědnosti za Slovensko. Odpovědnost za stát předpokládá, že máte v rukou nástroje na jeho řízení. Ve federaci všechny nástroje v rukou nemáte, protože moc je sdílená. Znamená to, že mezi republikami a federální tchyní, jak o ní mluvil Vladimír Mečiar, existovalo trvalé napětí. Havlův vzkaz Slováci pochopili jako program rozvolnění federace. Jenže když padla moc KSČ, zmizelo centrum schopné rozhodovat spory. V ústavě taková instituce nebyla. Slovenská strana měla historickou zkušenost, že se bere vážně jenom v době krize, jinak hraje druhé housle. Mj. proto pokus o posílení centra ztroskotal a novou federální ústavu se nepodařilo přijmout.

Referendum bylo “zásluhou” ODA koncipováno tak, že trestalo tu republiku, která by pro vystoupení z federace hlasovala. Ta by z federace odešla tak říkajíc nahá. Bez mezinárodněprávního uznání, bez členství v mezinárodních organizacích, bez jediného velvyslanectví. Předseda ODA Kalvoda říkal “hodíme ohlávku referenda na splašeného slovenského koníka”. Nejdůležitější ovšem bylo, že i kdyby referendum dopadlo jakkoliv, nezměnilo by to touhu slovenských politiků vzít osud do vlastních rukou. Stále by požadovali takové kompetence, které by s existencí společného státu byly neslučitelné – například samostatnou měnu. Neustále obviňování Prahy z federální arogance (často oprávněné) by otravovalo politickou atmosféru v obou zemích.

Nesmíme zapomenout, že jakmile se Lotyšsko, Litva a Estonsko osamostatnily, nebyl na Slovensku politik, který by dokázal obhájit federaci a vyhrát volby.

Jak zpětně hodnotíte proces rozdělení Československa, na kterém se dohodli předseda české vlády Václav Klaus předseda slovenské vlády Vladimír Mečiar?

Myslím si, že to patří mezi státnické počiny obou politiků. Klaus zcela změnil přístup. Místo snahy potrestat Slovensko za separatismus prosadil politiku férového rozdělení obou zemí. Když si promítneme zpětně, co slovenská reprezentace požadovala, tj. mezinárodněprávní subjektivitu při zachování společného státu, což ovšem byl kulatý čtverec, bylo velkorysé rozdělení na základě územního a národnostního principu a vytvoření měnové unie, kterou Václav Klaus nabídl, tím nejvstřícnějším, co bylo možné z českého stanoviska udělat. Protože se při rozdělování státu nepoužívala národnostní demagogie, a naštěstí v československých dějinách netekla krev, podařilo se rozdělením důvěru mezi oběma národy posílit. To nelze hodnotit jinak než pozitivně.

Za jakých podmínek mohla ekonomická transformace proběhnout úspěšněji?

Na takovou otázku se nedá jednoduše odpovědět. Nejlepší by bylo, kdyby tady nikdy nevládli komunisti. Jenže to štěstí jsme neměli.

Ne nadarmo se mluví o politické ekonomii tzn. že ptáme-li se na ekonomické otázky, musíme se současně ptát na politické předpoklady pro jejich uskutečnění. Československo nebylo pustý ostrov. Světová banka, která provozovala se střídavými úspěchy pomoc rozvojovým zemím, koncem roku 1989 přišla s jakýmsi desaterem, co se má dělat se státy v potížích, kam patřily i východoevropské země. Protože se na tom dohodly washingtonské instituce: Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Ministerstvo financí USA, začalo se tomu říkat Washingtonský konsensus. Byla to jakási transformační kuchařka. Vzhledem k tomu, že do transformace vstupovaly nejrůznější státy, bylo to jakési menu, ze kterého si transformující země vybíraly. Ovšem kdo si půjčil, musel se smířit s tím, že se jeho transformační strategie nemohla významně odlišovat od konsensu.

Především bylo třeba rychle odstranit blokace podnikání v právním systému, zrovnoprávnit formy vlastnictví, a spoustu dalších opatření například zřídit komerční banky a připravit transformační scénáře.

Nebyl k dispozici instituční rámec nutný pro fungování volného trhu například neexistovaly banky neexistoval kapitálový trh, neexistoval dozor nad bankami, ani nad kapitálovým trhem a bezpočet dalších institucí, které zajišťují férovost transakcí v rámci ekonomiky. Podle paragrafu trestního zákona o porušování povinností při správě cizího majetku, se za komunistů soudili pěstouni, kteří okradli svěřeného sirotka. Že se podle stejného paragrafu mají soudit manažeři, kteří rozkrádají svěřené podniky, nikoho nenapadlo. Mnoho lidí bylo přesvědčeno, že když z ústavy vypadl majetek v socialistickém vlastnictví, zmizela záměrně i možnost jeho ochrany a majetkové přečiny se nedají trestat. Jenže v trestním zákoně zůstaly klasické paragrafy ochrany majetku. Policie, prokuratura a soudy je však léta nepoužívaly a vlády se je nesnažil přimět, že by s tím měly začít. Vynucování práva přestalo existovat.

Platí pravidlo: Pokud je ve státě obtížné získat spolehlivé informace o partnerech s nimiž uzavírám smlouvu, a pokud při jejím porušení stát v rozumném čase nezjedná nápravu, v takové zemi se nevyplatí smlouvy dodržovat, ale porušovat. Pokud se to stane, začnou se ekonomice dít věci. Je možné vykrádat banky, neplatit dluhy, podvádět na daních atd. Prostě Svoboda s velkým S. Rázem se ocitneme ve Spojených státech v letech okolo 1860, ve zlatých časech vzniku velkých majetků, nebo v poválečné Itálii či Japonsku, kde se o “rozjezd ekonomiky” staraly mafie.

Po cestě se objevovaly další otázky. Jednou ze základních byly restituce. Dagmar Burešová, tehdy ministryně spravedlnosti a Pavel Rychetský, tehdy generální prokurátor České republiky, připravovali zákon o mimosoudních rehabilitacích. Bylo evidentní, že nespravedlivé rozsudky komunistických soudů v padesátých letech nelze napravovat kus po kuse novým soudním rozhodnutím. Rozsudky měly obvykle dvě nebo tři části. V první byl trest za nějaký majetkový trestný čin například zatajení obilí, ve druhé konfiskace majetku, a ve třetí odsouzení za jiný např. násilný trestný čin. Zákon mohl zrušit majetkové trestné činy, ale měl ponechat konfiskace v platnosti? Pak by demokratický režim vlastně potvrdil zvůli komunistického režimu! Tak se ocitla na stole otázka restitucí. Vracení majetku jako princip alespoň částečného napravení křivd spáchaných komunistickým režimem od počátku podporovali zakladatelé ODA.

Byla okolo toho velká diskuze. Ekonomové kolem Klause se jim bránili jako čert kříži. “Komunistický režim byl něco jako zemětřesení, proti němuž nebyl nikdo pojištěn” argumentoval Dušan Tříska. Viděli v nich komplikaci privatizace, která nebude moci začít od čistého stolu. Bránili, ale neubránili. Tlak na právní zakotvení restitucí byl tak masivní, že je parlament uzákonil.

Co tím chci říct? Na tak rychlý pád komunistických režimů nebyl nikdo připraven. Ani Západ, ani my. Když se režim zhroutil, nebylo možné rozdělit ekonomickou a politickou transformaci, takže se obě musely řešit současně. Jak ukazuje příklad restitucí, tlak veřejného mínění dokázal prosadit manévr, který nikdo nezamýšlel. Stojí za to se pokusit chronologicky popsat, jak na sebe navazovaly události, z nichž nakonec vyplynul průběh transformace. Kdybych to měl shrnout, tak finální podobu cesty, kterou vytýčilo washingtonské desatero určilo veřejné mínění. To ovšem zase ovlivňovaly marketingové kampaně a nálada odčinění normalizace (v ČR) a naplnění národních tužeb (v SR).

Kvůli kontextu musím uvést několik důležitých poznámek. Na rozdíl od Československa a východního Německa byly v Polsku a v Maďarsku debaty o hospodářských reformách stabilní součástí veřejného života. V těchto zemích proto existovala vůči „reformám“ skepse: žádná z nich nedokázala otřást zaběhanými poměry. Přední ekonomové těch zemí byli přesvědčeni, že jedině radikální reforma, která bude měnit vlastnictví, dokáže s ekonomikami pohnout. Důraz na rychlost změn byla také standardní součástí rad předních západních ekonomů. Struktury nesmí mít čas je odsabotovat. Dušan Tříska to opět to popsal výstižným bonmotem: “přes propast se neskáče dvěma skoky“.

Protože v Polsku režim kolaboval dřív než u nás, polští ekonomové Janusz Lewandowski a Jan Szombard, kteří spolupracovali se Solidaritou, publikovali koncepci reformy obsahující rozdání majetku obyvatelům už v roce 1988.

Náčrt základních transformačních kroků přivezli do Československa ekonom Jan Švejnar a konzultační firma PlanEcon a v únoru 1990 s ním na zámku v Kolodějích seznámili federální vládu.

Vojtěch Sedláček, který byl administrativním šéfem Občanského fóra, vzpomíná, že experti tehdy upozorňovali na důležitost právního rámce. Pokud připustíte, aby se procesu chopily mafie, poběží vše rychle, ale ani po dvou generacích se těch struktur nezbavíte.

Této schůze se účastnili i Klausovi spolupracovníci Tomáš Ježek a Dušan Tříska, kteří si v polední pauze vyšli do parku, kde se rozhodli, že koncept rozdání majetku prostřednictvím kuponů pojmou tvořivým způsobem. Udělají z něj praktickou školu kapitalismu. Ze státních podniků se stanou akciovky a lid si akcie koupi za kupony, které mu stát za levný peníz nabídne. Naučí se přitom, jak funguje burza. Když pak rodiny budou v televizi sledovat burzovní zprávy a pečovat o svoje akciové portfolio, stanou se střední třídou, která bude zodpovědně zacházet s majetkem. Tím pádem přestanou tesknit po socialismu a stanou se z nich voliči pravice. Připomenu, že v té době byla v módě idea Margaret Thatcherové, která prosazovala stakeholder society tzn. společnost jednotlivců, kteří mají motivaci ji rozvíjet, protože v ní mají investovány svoje zájmy. Klaus kupony zprvu odmítal – vždyť je nevymyslel!, ale pak pochopil, jakou politickou kartu dostává do ruky.

Rozhodnutí o “české kuponovce” mělo dalekosáhlé důsledky, protože ovlivnilo ochotu západních investorů vstupovat do českých podniků. V roce 1990 probíhala příprava na reformu a vedl se zápas o scénář podle kterého poběží. Existovaly dva. Jeden připravovala skupina kolem Václava Klause na Federálním ministerstvu financí, druhý skupina ekonomů okolo české vlády. Ministr průmyslu Jan Vrba se svým týmem a americkými poradci, postupoval v intencích českého scénáře, ale víceméně autonomně. Byl náměstkem už před listopadem 1989, který měl za úkol připravit českou perestrojku. Měl proto k dispozici analýzy relativní zaostalosti velkých českých podniků a jeho hlavním cílem bylo použít privatizaci k tomu, aby se jejich konkurenceschopnost obnovila. Ukázkou jeho přístupu byl vstup koncernu Volkswagen do Škody Mladá Boleslav. Smlouva byla podepsána už v dubnu 1991. Dodnes jde o jednu z nejúspěšnějších privatizací v celé východní Evropě.

Vrba věděl, že bez záruk daných vládou do nejistého postkomunistického prostředí zahraniční investoři nevstoupí. Např. podmínkou pro vstup Volkswagenu bylo vyčlenění majetku ze Škody Mladá Boleslav, o který Volkswagen neměl zájem, převzetí odpovědnosti za odstranění ekologické zátěže, časově limitovaná ochrana trhu, aby si investor mohl spočítat rizika, a dohoda o časově omezených daňových úlevách. Za to se investor zavázal, kolik bude investovat, kolik bude mít zaměstnanců, kolik vozů bude vyrábět, a jak bude postupně navyšovat podíl z 30% akcií na začátku až do 88%. Poznamenám, že z prodeje posledních 12% akcií pak stát zaplatil všechny náklady, které s privatizací převzal. Mimořádně důležité bylo, že se Škoda ocitla v rodině nadnárodního koncernu, který jí byl schopen zajistit finance, trhy, servisní síť, modernizovat výrobu a zavést systém řízení kvality. Vrba počítal s tím, že Škodovka automaticky zajistí modernizaci i subdodavatelů, protože jakmile bankám předvedou, že mají zajištěný odbyt, dostanou úvěr. Jeho strategie tedy byla privatizace velkých podniků vyrábějících finální produkt jeden po druhém prostřednictvím společného podniku se zahraničním investorem. Měl vytipováno 30 podniků, které by se tímto způsobem daly privatizovat. Kdyby se jeho koncept prosadil, žili bychom dnes v jiné zemi. V červnu 1992, kdy Občanské hnutí prohrálo volby, dělilo podobnou smlouvu jako se Škodovku, tentokrát o vstupu Mercedesu do Tatry Kopřivnice, od podpisu několik týdnů. Klaus ji nechal okamžitě spadnout pod stůl. Neměl rád německé kapitány průmyslu. Dělali si legraci, z jeho názorů na fungování tržní ekonomiky. Když se Jiří Dienstbier ptal šéfa Siemense von Pierera, jaký na něj udělal Klaus dojem, usmál se: “učil nás Adama Smithe.”

Proč se ty podmínky nepodařilo naplnit? Stačí to odbýt tím, že se prosadily politické síly, které měly ohledně fungování ekonomiky jinou představu nechtěly se zabývat nastavením pravidel a právním rámcem?

Odpověď je poměrně jednoduchá: právo může obtížně předbíhat skutečnost. I když se základní zákony jako zákon o akciových společnostech nebo společnostech s ručením omezeným opisovaly z němčiny, nikdo je neuměl interpretovat. Stejně jako trestní zákon. Zkušenost s tržní ekonomikou měla úzká vrstva pracovníků zahraničního obchodu, vesměs členů strany víceméně kooperujících se Státní bezpečností. Veřejnost znala jenom “černý trh”, kde kvetl švindl a rozhodovaly známosti. Fungování tržní ekonomiky je přitom založené na znalosti podnikatelské minulosti subjektů, aby bylo možné ocenit, jestli jejich investiční záměry jsou realizovatelné a jestli mají dostat úvěr. Jenže podnikatelskou minulost nikdo neměl. Co logicky následovalo? Úvěry dostávali známí nebo ti, co nechtěli půjčku zadarmo.

V srpnu 1990 na pravidelné schůzi Koordinačního centra OF federální premiér Čalfa upozornil, že občané začínají být netrpěliví, protože si nic neděje. Tomáš Ježek prohlásil, že jeho ministerstvo privatizace má připravenou malou privatizaci a může se téměř okamžitě začít. Tak začaly dražby, při kterých se na původ peněz nikdo nedíval. Marně jsme s Janem Sokolem na zasedání Koordinační rady OF požadovali, aby kupující předkládali doklad o původu peněz, který by posléze finanční úřady byly schopné kontrolovat. Vzbudili jsme všeobecné pohoršení. Proč chceme brzdit privatizaci?

Fakta se dají stěží odbýt. V porevoluční atmosféře převládala netrpělivost a spěch. Šlo o rychlost. Ekonomům spolupracujícím s Klausem na Vrbově přístupu hlavně vadilo, že by se privatizace táhla léta. Jan Stráský mi říkal “Vrbů je málo”. Spor se ovšem neodehrával ekonomickými argumenty, ale politickou mobilizací. Centrálním politickým tématem bylo “vyrovnání s minulostí” čti lustrace. Spor o lustrační zákon polarizoval veřejnost. Občanské hnutí, které sdílelo názor Františka Šamalíka, že Listopad osvobodil i komunisty, dostalo nálepku ochránce starých struktur. protože o privatizačních projektech rozhodovala vláda, byl Vrba neustále terčem kritiky, že rozdává podniky svým kamarádům. Jenže kde brát manažery, kteří měli zkušenosti, ale nebyli v KSČ?

Rychlost procesu změny vlastnictví se veřejnosti prodávala jako zábrana možné recidivě komunismu. Excitovanou atmosféru plnou spěchu a očekávání dobře charakterizoval absolvent VUML, pozdější místopředseda ODS Petr Čermák, který říkal svému sousedovi v poslanecké lavici signatáři Charty a evangelickému faráři Zdeňkovi Bártovi ”vole, tady se rozdávají majetky na dalších 1000 let”. Když uvážíme, že se nemalá část privatizace realizovala prostřednictvím privatizačních projektů, které mohli podávat zaměstnanci privatizovaných firem, znamená to, že spočívala na tzv. Insider trading, tedy obchodování s vnitřní informaci, což by bylo na Západě trestné. A to ještě není nic proti tomu, co se začalo dít po kuponové privatizaci. Kuponovka měla další politicky neocenitelnou výhodu. Pod pravicovými hesly o rychlém budování kapitalismu se nikdo nedíval, kdo se těmi kapitalisty stává.

Čím to je, že stále neexistuje jednoznačný konsensus na tom, že se kuponová privatizace nepovedla? Pořád přežívá mýtus o tom, že jiná cesta nebyla možná? Nebo máte pocit, že se to pomalu mění?

Důvod je nejspíš v tom, že málokdo rozumí tomu, co se zde v devadesátých letech dělo. Lidé si nedovedou představit, že divoká devadesátá léta nebyla omylem, ale strategií.

V diskuzích ekonomů, kteří prosazovali rozdání majetku jako transformační krok měla změna vlastnictví garantovat nevratnost reformy. Ještě důležitější argument však spočíval v politické úvaze: aby se udržela podpora veřejnosti pro reformy, nemohl se převládajícím vlastníkem majetku ve státě stát zahraniční kapitál. Poláci se snažili zamezit tomu, aby se novými vlastníky stali příslušníci staré nomenklatury.

Rozdání majetku mělo mít i sociální roli. Z transformace má mít užitek každý občan, protože se na tvorbě národního majetku podílel. Trvalo na tom i pět laureátů Nobelových cen, kteří napsali knížku Reforma ve východní Evropě, variantu washingtonského konsensu pro východoevropské země. Je třeba zdůraznit, že si zároveň byli vědomi, že rozptýlené vlastnictví nepřinese do zaostalých podniků kapitál, ani nevznikne vlastník, který by byl schopen vykonávat vlastnickou funkci tedy dohlížet na management, postarat se o trhy a přinést investice. Aby se podniky nevymkly zpod kontroly, vymýšleli zejména v Polsku vynalézavé mechanismy, jak prostřednictvím fondů působících v 15 odvětvích hospodářství vlastnickou funkci uměle vytvořit.

Československý přístup byl jiný. Cílem bylo vládu z privatizace vyvázat a nechat rozhodovat trh podle principu “za úspěchy může vláda za neúspěchy trh”. Bylo neuvěřitelné, jak dlouho to veřejnost snášela. Jak mohl trh rozhodovat, když aktéři neměli žádné spolehlivé informace? Tím se trápilo jenom pár ekonomů okolo české vlády, na které nikdo nebral zřetel. I když jsme po kuponové privatizaci měli zcela transparentní neanonymní vlastnictví, protože všechny akcie byly položky na počítači vázané na držitele investičních kupónů, v rámci dalších prodejů akcií se tato informace záměrně rozmazala. Prostě se zhaslo. Náměstek ministra financí, který měl na starosti dozor nad kapitálovým trhem, na banketech vyprávěl, že jeho úkolem je nechat vyrůst české Rotschildy. Velké majetky přece vždycky vznikaly krádeží, bylo heslem dne.

Kuponová privatizace zároveň znemožnila další privatizace typu Škoda Mladá Boleslav. Např. Mercedes stál o vstup do Tatry Kopřivnice, ale jenom za podmínky, že ji bude moci získat celou. Protože Václav Klaus chtěl mít v seznamu privatizovaných podniků známé značky, autoři kuponové privatizace přesvědčili ředitele Tatry, ať se do ní přihlásí, že si pak s podnikem bude moci dělat, co chce.

Na poslední chvíli, bez veřejné diskuze, se součástí privatizace staly investiční fondy. Argument, že se valné hromady nemohou konat na fotbalových stadionech, nakonec zabral. Na rozdíl od Polska, kde byly od počátku podrobeny přísné regulaci, byl regulační rámec natolik děravý, že se fondy staly hlavním nástrojem “pirátizace” československé transformace. Tomáš Ježek, český ministr privatizace, si vždycky stěžoval, že federální zákon nenařídil přísné oddělení majetku akcionářů od majetku fondu. Jenže takový zákon mohl předložit jenom Václav Klaus. A ten o to nestál.

Případ Mostecké uhelné ukazuje názorně, jaké důsledky mělo pseudovlastnictví, které Klausova pseudoprivatizace umožnila. Noví manažeři dolu dosazení na základě výsledků kuponové privatizace použili finanční prostředky podniku na skupování jeho akcií. Když jich měli víc než stát, “přemluvili” vládu, aby jim “za hubičku” svůj podíl prodala. Když to vláda udělala, stali se z nich vlastníci dolu a obratem své podíly prodali za miliardy. “Drobná potíž” spočívá v tom, že oni jako manažeři byli v roli šafářů – měli se starat o to, aby jejich pánovi to jest akcionářům vzešlým z kuponové privatizace rozmnožili majetek. Oni mu sice nic neukradli, protože peníze, které použili na nákup akcií, po prodeji dolu zase do firmy vrátili, ale ty miliardy, které vydělali, nepatřily jim, leč těm akcionářům, kteří z nich ovšem neuviděli ani korunu. Za to ve Švýcarsku vyfasovali nepodmíněné tresty. U nás, i když zákon by jejich potrestání umožňoval, se jim nestalo nic. Takhle vypadal “český zázrak” jak se z chudého Honzy mohl stát miliardář. Obávám se, že právě relativní složitost těchto podvodných transakcí dovoluje obhajovat kuponovou privatizaci, proto že podstatná část veřejnosti pořád neví, jak akciové společnosti vlastně fungují.

Když chybějí semafory mohou se v ekonomice dít zázraky. Podobný “zázrak” bylo i OKD. Jenže takových případů byl bezpočet. Socialistické podniky byly bohaté, měly spoustu majetku třeba rekreační zařízení a tak dál. Kupónová privatizace do podniků nedosadila vlastníky, ale šafáře, kteří v žádném případě nemohli obnovit jejich konkurenceschopnost, za to z nich mohli vyloupnout zlatá zrnka a prodat je. Říkalo se tomu džusování.

A tak několik let republikou tekla zlatá řeka. Podniky, které měla privatizace postavit na nohy, se staly kořistí, z níž se financoval vznik nových majetků. Opět to po letech výstižně shrnul Dušan Tříska. Poznamenal něco v tom smyslu že kupónová privatizace není asi nejlepší způsob, jak zvednout zaostalé hospodářství, ale že je nejrychlejším způsobem, jak ho zlikvidovat. Pokud věříte – jako Dušan Tříska – že nová ekonomika má vzlétnout z popela jako pták Fénix, můžete s tím být spokojeni.

Zlatým hřebem bylo finále. Vzhledem k tomu, že se za půjčky během privatizace vesměs ručilo akciemi podniků, a ty půjčky nikdo nesplácel, akcie propadly ve prospěch bank. Miliardy nesplatitelných úvěrů ohrožovaly existenci bank, protože neměly dostatečné rezervy. Hrozící kolaps bankovního sektoru se Zemanova vláda rozhodla řešit privatizací. Jenže zahraniční banky byly ochotné do našich vstoupit jenom za podmínky, že jejich portfolio bude zdravé. Co teď? Špatné úvěry garantované akciemi se ocitly ve státní Konsolidační agentuře. Ano, to není sen. Špatně zprivatizované podniky se opět ocitly v rukách státu. Jak tehdy poznamenal přední institucionální ekonom Lubomír Mlčoch ”privatizace skončila, privatizace může začít”.

Konsolidační agentura nedobytné pohledávky prodávala se slevou až 90%. To byly hody! Podnikatel, který nadělal 50 miliard dluhů, si je mohl za 5 miliard koupit. Uznejte, to je lepší než pohádka o zlaté rybce. Tak vznikl v České republice základ vlastnické struktury

Předposlední poznámka: v okamžiku, kdy Volkswagen vstoupil do Škodovky projevily německé koncerny obrovský zájem o československé podniky. Carl Hahn, který velel Volkswagenu, viděl ve Škodovce odrazový můstek pro sovětský trh. Mercedes se na Tatru díval podobně. Když Klaus neměl zájem, “okénko příležitosti” se zavřelo. Při pohledu na Škodu a Tatru je názorně vidět, jaké to mělo důsledky.

Poslední poznámka: o to víc bychom si měli cenit podnikatelů, kteří dokázali vytvořit firmy s miliardovým obratem, aniž by se na těchto podvodech podíleli.

Jak mohlo Občanské fórum přispět ke vzniku standardního systému politických stran u nás? Podařilo se mu v tomto smyslu obstát nebo mohlo svou úlohu naplnit lépe? Jiří Suk ve své knize Labyrintem revoluce popisuje, jak bylo Občanské fórum zmítáno vnitřním pnutím a spory mezi radou OF krajskými OF a politickými stranami Dalo se něco udělat pro zmírnění konfliktu uvnitř Občanského fóra předejít tak jeho rozštěpení, respektive zániku?

Myslím, že se rozštěpení zabránit nedalo. Zdeněk Jičínský popisuje, že se na jednání Občanského fóra s Václavem Havlem o volebním systému diskutovalo i zkrácení volebního období na 2 roky. Jičínský říká, že hlavním důrazem Občanského fóra bylo zajistit, že se nebude volit většinovým systémem, který požadoval Václav Havel, ale poměrným. Václav Havel tehdy nechtěl být prezidentem celé 4 roky. Jak popisuje Petr Pithart, když v diskusi padl návrh, že by volební období mohlo být jenom dvouleté, Havel projevil nelíčenou radost. Na námitku Zdeňka Jičínského, že zkrátit volební období lze kdykoliv, zatímco prodloužit ho nelze, Havel neslyšel. Jičínský se nechtěl přít. Výsledkem schůzky bylo, že volební systém bude poměrný na zkrácené volební období.

Bylo to podobné i v letech 1918 i 1945, kdy také prozatímní parlamenty fungovaly dva roky. OF plánovalo, že se během těch dvou let přijme nová ústava a uvnitř Občanského fóra vykrystalizují politické strany, které se potom utkají v regulérních volbách. Zbytečné dodávat, že byla naprosto naivní, protože celé zkrácené volební období se proměnilo v ostrou předvolební kampaň.

Dva roky se v konfliktech tříbily fronty. Václav Klaus se nejprve pokusil Občanské fórum přetvořit na svoji vlastní politickou stranu. To se mu podařilo jenom zčásti. Výsledkem byl rozpad OF na dvě části: ODS a zbytek. Do něho patřily Občanské hnutí a další zárodečné politické strany, které ve volbách 1990 kandidovaly pod deštníkem OF.

Jaroslav Suk píše “nejvýznamnější politický subjekt, jehož úloha nemohla s volbami skončit (a všichni jeho předáci si ji uvědomovali) neměl před sebou žádnou strukturální programovou vizi, a přitom jeho poslání parlamentními volbami v jistém smyslu teprve začínalo! Opravdu Občanské fórum v polovině roku 1990 takovou vizi nemělo? Byla to chyba? Skutečně jeho poslání v té době teprve začínalo?

Jak by ji mohlo mít? OF bylo zákonitě slepenec. Vždyť bylo pro všechny. Vzniklo přes noc na odporu proti KSČ a stranictví jako takovému. Lidé, kteří spolu kandidovali na kandidátkách, se vůbec neznali. Poprvé se setkali, až když se z nich stali poslanci. Taky to bylo vidět. Klub Občanského fóra v České národní radě měl 126 členů z dvou set. Stěží si vzpomenu na případ, kdy o něčem hlasovalo a výsledek nebyl 50 na 50. Na jeden si ale vzpomínám. Každý poslanec tehdy k služebnímu pasu dostal zelenou kartičku, která ho osvobozovala od celní prohlídky. Myslím, že to byla Daniela Kolářová, která se ozvala a navrhla, ať se kartiček vzdáme a předvedeme, že demokratičtí poslanci nechtějí mít výsady. Dopadlo to dost tragicky. Tady to padesát na padesát opravdu nebylo. Ale začalo být jasné, že cesta, která nás čeká, jednoduchá nebude.

V jistém smyslu byly ty dva roky od června 1990 tím nejhezčím volebním obdobím, protože ještě neexistovaly partaje a ještě nevznikly lobbistické skupiny. Postupně, jak do zastupitelských sborů přicházely vládní předlohy někteří poslanci si v určitých oborech získali autoritu díky své odbornosti. Ti pak dokázali prosazovat změny vládních předloh. Bohužel se z toho vyvinula tradice poslanecké lidové tvořivosti, ale tehdy to vedlo k postupné krystalizaci ideologických postojů.

O to se zasloužili především poslanci z ODA, kteří chtěli z Občanského fóra vyčlenit klasickou kádrovou stranu vedenou elitou z Parlamentu. Proto založili Meziparlamentní klub demokratické pravice, což vedlo k rozštěpení klubu občanského Fóra jak ve federálním shromáždění, tak v České národní radě. Hlavním impulsem k tomu byla volba orgánů obou poslaneckých sborů. Protože OF trvalo na tom, že se vedoucí místa jak ve federálu, tak v radě budou přidělovat na základě principu poměrného zastoupení podle výsledků voleb, znamenalo to, že poslanci zvolení za Občanské fórum museli hlasovat pro komunisty v čele výborů i na pozici místopředsedů obou zastupitelských sborů. Vedlo to k vzbouření na vsi, zvlášť když se ukázalo, že předsedové výborů jsou zhusta pražští disidenti nebo jejich známí. Nakonec náladu využil Václav Klaus a Meziparlamentní klub demokratické pravice přetáhl do ODS. V ODA zůstali lidé, kteří chtěli být čistými konzervativci, ale spíš nesnášeli Klausovu aroganci. Rozštěpení poslaneckých klubů Občanského fóra proběhlo během prvního půl roku po volbách. Ve zbytku volebního období se skutečně vytvářely nové strany, z nichž některé měly propracované volební programy. Například na ekonomickém programu Občanského hnutí spolupracovali Jan Vrba, Jan Švejnar, Jan Tauber a další. Další části programu jsme redigovali s Josefem Vavrouškem, podílela se na nich spousta lidí. Jediná nevýhoda byla, že je nikdo nečetl včetně vedení OH. Ale ve volební kampani 1992 už skutečně existovala řada politických stran, které měly svoje vize o dalším vývoji. Takže se v jistém smyslu dá říci, že Občanské fórum jako inkubátor splnilo svůj účel.

Vyšlo v Listech 3/2019

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy