Část politiků v posledních týdnech vystupuje proti inovativním prvkům ve vzdělávání i proti větší angažovanosti studentů a jejich zájmu o veřejné dění. Co je příčinou těchto útoků a čeho se tito politici bojí?

Video s dvanáctiletou školačkou, která při nedávné stávce studentů vystoupila na Národní třídě, obkroužilo po sociálních sítích velkou část republiky. Reakce na něj byly různé. Překvapivé pro mě byly ty na jedné z facebookových skupin určených pro diskuzi mezi pedagogy o současném vzdělávání. Část pedagogů se v komentářích podivovala nad tím, jak mohou děti ve 12 letech něco vědět o ústavě, když se ústavní právo probírá až v osmé nebo deváté třídě. “Kdopak to holčičce tak pěkně vysvětlil?” ptala se jedna z diskutujících. V navazující diskuzi pedagogové řešili, zda se ve škole mají či nemají věnovat politice. Včera se o vystoupení školačky, jak jinak než s despektem a ironií, zmínil v rozhovoru pro MF DNES i prezident Zeman.

Nebrblat, ale hledat řešení
Týden po studentské stávce jsme se vzdělávacím konceptem Škola Můj Projekt pořádali ve Skautském institutu v Praze přednášku na téma Škola a hodnoty. Zúčastnili se jí pedagogové, studenti pedagogiky i dobrovolníci pracující s dětmi. Diskuze tu byla mnohem pestřejší. Většinová shoda byla na tom, že školy s hodnotami pracovat mají. Učitelé s nimi totiž pracují svým osobním příkladem vlastně už v okamžiku, kdy vstoupí do třídy. Důležité ale je, aby bylo to, jak a s jakými hodnotami škola pracuje a k jakým se hlásí, transparentně popsané. Na mnoha školách je to stále prázdná oblast, ke které se přes řadu dalších povinností a rozsáhlého obsahu učiva nikdo moc nedostane (přestože jsou osobnostní a sociální výchova i interpersonální a intrapersonální klíčové kompetence součástí rámcových vzdělávacích programů, které se mají obtisknout do výuky každé školy). Několik možných návodů, jak k problematice hodnot ve školách přistupovat, nabízíme v rámci konceptu Škola Můj Projekt a účastníkům jsme je představili. „Děje se tak třeba prostřednictvím projektů, které si připravují samy děti. Mají při nich možnost zlepšovat věci kolem sebe, které se jim nelíbí. Chceme tím žákům umožnit, aby zažili pocit, že když s něčím nesouhlasí, můžou s tím něco dělat. Nebrblat, ale hledat řešení,“ řekla během večera autorka konceptu Andrea Vedralová.

Co plést a co neplést do škol?
Mají se učitelé ve školách veřejnému dění, včetně toho politického, vůbec věnovat? Mají vést žáky k tomu, aby se o něj zajímali a uměli si na něj udělat svůj názor a ten v případě potřeby veřejně sdělit? Diskuze o těchto otázkách se odehrává ve chvíli, kdy na půdě Poslanecké sněmovny, v jejím školském výboru, současně probíhá okopávání inovativních postupů a metod, které vedou žáky k samostatnosti a kritickému myšlení na úkor drilu a biflování. Naposledy tak členové školského výboru několik hodin jednali o Hejného metodě při výuce matematiky, kterou tu část přizvaných matematiků podrobila ostré kritice (zajímavě na to reagoval v LN Oldřich Botlík). Několik dní poté prohlásila členka výboru, poslankyně ODS Zuzana Majerová Zahradníková v rozhovoru pro Novinky.cz, že mediální výchova ve školách bude jen jinou formou politického školení, při které bude dětem předkládána jediná správná ideologie. „Nechme tuto výchovu v rukou rodiny a nepleťme politiku znovu do školy. Vždyť i kvůli tomu jsem v roce ’89 těch Několik vět podepisovala…” uvedla poslankyně Zahradníková.

Poslankyně se v rozhovoru zároveň tvrdě opřela do vedení dětí k rozvoji kompetencí - vést děti ke kompetencím „komunikativní, personální, občanské a pracovní“ označila za nebetyčnou hloupost.

Aby rohlík chutnal všem
V posledních týdnech narůstá nespokojenost části veřejnosti se současnou politickou scénou a do vyjádření nesouhlasu se ve stále větším počtu začínají zapojovat i mladí lidé. Je tedy velmi zajímavé - a hodné veřejné pozornosti - že v tu samou chvíli se z řad některých politiků ozývají hlasy volající po řadě věcí. Třeba po tom, aby se na školách upustilo od čehokoli, co povede k tomu, aby žáci více samostatně přemýšleli, aby se zajímali o veřejné dění, analyzovali politiku i to, jak se kdo z politiků prezentuje v médiích a jak jsou která média komu z politiků nakloněna. Další hlasy ženou žáky do dílen a na školní dvorek, nebo připomínají, že takové vědy jako třeba matematika, je třeba učit především fakticky přímo od tabule.

Nechci tím říci, že vše inovativní ve školách je dobré a vše ostatní špatné. Řada zmíněných prvků podporujících podrobnější čtení zpráv z médií nebo zájem o dění kolem sebe může mít (a na řadě míst už má) své místo i v běžné škole. A je to jen dobře.

Otázkou související s výše uvedeným je, čeho se část některých politiků tolik obává? Že by samostatně přemýšlejících a vystupujících studentů, které není tak snadné opít populistickým rohlíkem (příp. koblihou) a jednoduše je získat na svou stranu pár výkřiky a lacinými sliby? Ještě překvapivější - a smutnější - je, že část pedagogů hraje tuto hru s nimi.