Nesmírně mě potěšil názor literárního historika Pavla Kosatíka na funkci českého prezidenta v rozhovoru, který poskytl „Parlamentním listům“ (ZDE).

Na otázku: „Jak vnímáte v Česku oblíbené volání po nových elitách a již máte promyšlené, kdo by mohl být dalším prezidentem České republiky“?, odpovídá: „Já jsem sebe vývojem v posledních letech došel k takovému trošku radikálnějšímu názoru, že vlastně není jisté, jestli tahle země úřad prezidenta vůbec potřebuje a jestli nám spíš neplete hlavy. Tedy jestli bychom si s prezidentem neměli dát na jedno, dvě období preventivní pauzičku a trochu víc místo toho sami sebe pozorovat a přemýšlet o tom. Někdy mě lekají představy lidí, kdo všechno by tím prezidentem měl být, často právě ty nejvíc idealisticky míněné. Kdysi se říkalo, že do Masaryka si lidi promítali vlastnosti, které předtím viděli v císaři Franzu Josefovi. Je zajímavé, že ta vize „někoho nádherného tam nahoře, nejlepšího z nás“ u nás přežívá víc než v Rakousku, kde k tomu měli mít teoreticky mnohem víc habsburských důvodů. Ale oni si svou hlavu státu od svých nesplnitelných přání osvobodili. Heinz Fischer je normální fajn chlap, od kterého podle mě nikdo nečeká, že mu zachrání smysl jeho života. Kdežto my si z toho úřadu vyrábíme jakýsi nekonečný zdroj frustrace, je to pro nás další z mnoha záminek, jak chtít od druhého, co bychom měli chtít sami od sebe“.

Jsem moc rád, že nejsem jediný, kdo po zrušení této zcela zbytečné instituce veřejně volá. Stávající funkce prezidenta by si mezi sebou rozdělili další nejvyšší ústavní činitelé ČR tak, jak to naše Ústava předepisuje a bylo by „vymalováno“. Vláda ČR by přesídlila na Pražský hrad, kam historicky patří a „Strakovku“ by obsadila „Pražská vláda“ se svým úřednictvem a nemusela by platit drahý nájem ve „Škodově paláci“. Jsem si hluboce jist, že pro takto ušetřené peníze by se jistě našlo bohulibější uplatnění.