Ať žije Česká proočkovaná republika!
(Poznámky k diskurzu, který probudil jeden TV pořad)

Předem prohlašuji, že mám v moderní západoevropskou medicínu plnou důvěru. Uznávám její nepopiratelné úspěchy, oceňuji, že se očkováním podařilo vymýtit některé nebezpečné nemoci. A byl bych první, kdo by protestoval, kdyby mi ve veřejnoprávní TV doporučovali namísto těchto nemocí úplně vymýtit samotné očkování.
Stejně tak ovšem nemám sebemenší důvod apriorně nedůvěřovat metodám alternativním. Třeba jen proto, že mi to doporučuje nějaký spolek, jehož ctihodní zakladatelé si ne dost pozorně prostudovali mýtus o Sisyfovi. Nemám zkrátka důvod nedůvěřovat terapiím, jež sázejí místo na chemii na obnovu přirozených imunitních procesů, na celostní medicínu, léčící příčiny a ne následky, jak se o to léta snaží například tradiční metody čínské medicíny. A chci mít v našich médiích (zejména těch veřejnoprávních) stejnou šanci být svobodně informován o obou terapeutických směrech. Jenže to se právě u nás moc nedaří.
A právě tuto informační disproporci se nedávno snažil na specifickém problému plošného očkování alespoň trochu dorovnat pořad NEDEJ SE PLUS (7. června, ČT 2.). Dorovnával informační vakuum o jistém podvodu jisté americké instituce a o přiznání tohoto podvodu jedním poctivým vědcem (tím pořad nejen nešířil, jak tvrdí jeho kritici, nýbrž spíše zamezil lidové mýtotvorbě spikleneckých teorií). Reportáž vycházela z faktu, že u našich vyspělejších západních sousedů očkování zdaleka není, vzhledem k možným rizikům, tak plošně povinné jako u nás (zatímco na východ od nás je trend opačný). Legitimní tedy byla otázka: když je oficiálně očkování tak bezpečné, proč tedy ten samý stát, který pod sankcemi nařídí očkovací mix i miminům – odmítá zároveň převzít právní zodpovědnost, např. automatické vyplacení odškodného v případech, když ty „výjimečné“ vedlejší účinky přece jen nastanou?
Namísto věcné diskuse a zargumentovaných odpovědí na předložené otázky sklidil však pořad z oficiálních míst přímo ničivé tsunami urážek. Vedl v tom Zdravotnický deník („NESMYSLY, PITOMINY A BLUDY“, „ANTIVAXX BULVÁR“), který šířil i alarmistické nepravdy (pořad prý hlásal: „AMERICKÉ ÚŘADY TAJÍ DŮKAZY O ZLOČINNOSTI OČKOVÁNÍ“ a „VŠECHNO KRYJE BARACK OBAMA“, který chce vše „ZAMÉST POD KOBEREC!“ - proboha čím? Tím, že udělil vědci imunitu, aby mohl svobodně a beze strachu promluvit před Kongresem?). Asi jsme každý viděli jiný pořad. Například o Baracku Obamovi říkal komentář pravý opak. A v pořadu nezněly názory proti očkování jako takovému, ale proti jeho nesmyslné míře a možným rizikům synergického (tzv. koktejlového) efektu.
Styděl jsem se při četbě těch ohlasů např. za váženého kolegu, molekulárního genetika, který převzal bulvární dikci Zdravotnického deníku, a bez jediného argumentu přirovnal NEDEJ SE PLUS k „popíračům přítomnosti Armstronga a Aldrina na Měsíci“. A je to! Příznivci očkování se ve fanatickém vymýtačství ďábla odlišného názoru dokonce snížili k hrubě nepravdivým, bulvárním titulkům typu: „OČKOVÁNÍ ZABÍJÍ, TVRDÍ ZASTÁNKYNĚ UFONŮ“ (nic takového samozřejmě v pořadu nezaznělo, ufoni straší jen v hlavě paní redaktorky, zato nezpochybnitelné zůstává, že profesorka Strunecká si v pořadu dovolila vědecky korektně upozornit na na zmíněná rizika synergického očkovacího efektu, nic víc, nic míň. Pořad nepropagoval plošné odmítání očkování, nýbrž odmítání plošného očkování. Což věru není totéž...
Kontroverzní NEDEJ SE PLUS plnilo to, co investigativní veřejnoprávní publicistika dělat má. Nahlédlo problém z neotřelé strany, poskytlo k dotváření vlastního názoru divákovi informace, které jim mainstreamová média dlužila. Hlasatelé jediného správného názoru vyhrožují stížnostmi, možná dojde i na soudy. Na webu se však rozproudila čilá debata, jaká měla být už dávno na veřejnoprávní ČT. Pro mě jako pro kritika médií, vědce a pacienta zůstává nepřijatelné, aby byla jedna metoda apriori dehonestována jako pavědecká (přesto, že je jinde po staletí uznávaná jako vědecká) a druhá jako jediná vědecká. A už vůbec je nepřípustné, aby se pravda ve vědě prosazovala mocenskými výhrůžkami, stížnostmi, sankcemi, soudy. A aby na názorové protivníky samozvaní „lovci šarlatánů“ pořádali hony jak na čarodějnice. Když sine ira et studio, analyzuji slovník obou stran sporu (o němž si neodvažuji říci, na čí straně je pravda), tak na jedné straně – v NEDEJ SE PLUS (prof. Strunecká, dr. Gandalovičová) – šlo o diskurz neútočný, kooperativní a protivníka nedegradující: argumentace k věci, ad rem. Zatímco u „lovců šarlatánů“ převažuje diskurs kompetitivní, argumentace ad hominem. A to v povědomém stylu: KDO JE VÁCLAV HAVEL?, dnes: KDO JE LUDMILA STRUNECKÁ? Už se těším, jak po mém článku bude následovat nějaké to: KDO JE VLADIMÍR JUST?.
(Psáno pro Zdravotnický deník, kráceno).