Banální tvrzení, že náš premiér v minulém režimu působil jako agent Státní bezpečnosti pod krycím jménem Bureš, už se dnes nikdo ze seriózních komentátorů neodváží rozporovat (snad kromě Babiše samotného, ale toho už za seriózního může označit leda tak nebožtík Tonda Blaník).

Proč se v tom pořád hrabat?
Proč také toto tvrzení, nezpochybnitelně podepřené bratislavskými archivními listinnými dokumenty, vůbec vyvracet? Takové trapné, anachronické „kádrování“? Kde ti lidé žijí? Vždyť přece daleko působivější – ať už v Pleslově divokém agitpropu MF Dnes, Ištvánových-Orbánových-Lékových Lidovkách či bulvárně udavačském Expresu - je jiný protiargument: prosím vás, koho to dnes, třicet let po pádu komunismu, ještě zajímá? To nemáte jiné, aktuálnější problémy k řešení?

Takto pravidelně argumentuje i kdysi brilantní, dnes do pavučiny Agrofertu beznadějně myšlenkově lapený Jiří Hanák: místo aby si konečně přiznal životní omyl – přechod z relativně nezávislého Práva do budoucích závodních novin Agrofertu - dál pokračuje ve svých sofistikovaných obhajobách sama sebe i svého „pana Andreje“. Když už se dostane k opatrné kritice v rámci mírného pokroku v mezích zákona, vždy si ji sám vyvrátí ve stylu „a máme tady někoho lepšího?“ (Ostatně podobně vyznívá i opatrná, daleko ovšem primitivnější kritika dalšího pravidelného spolupracovníka LN, ekobijce Ondřeje Neffa).

A když už Hanák – tak jako celý okolní svět – nemůže zpochybnit statisícové demonstrace proti svému chlebodárci a zemskému škůdci, alespoň si na adresu demonstrantů disciplinovaně odplivne hned dvojí lží: že jsou namířeny proti „ministryni, která dosud nic špatného neudělala“ a „na obranu proti tomu, co vláda neučinila a učinit nechce“. Jinými slovy – jsou úplně, ale úplně zbytečné, v podtextu: pitomé.

No fuj, pane Jiří! Je trapné sledovat takto milimetr po milimetru Váš myšlenkový sesuv, sesuv nejbystřejšího polistopadového politického fejetonisty od veřejné služby k veřejné posluze. A to našeho fejetonistu vůbec neomlouvá, že snad s výjimkou Petra Zídka všichni ostatní jeho kolegové a kolegyně v LN – od šéfkomentátorů až po vedoucí rubrik - mu pořád ještě (stylisticky, slovesně, myšlenkově i vtipem) nasahají ani po kotníky.

Estébáctví jako stav mysli
A i kdyby to s tím Babišovým estébáctvím, pokračuje naše agrofertí logika, byla nakrásně pravda pravdoucí, většina veřejnosti svým hlasem u volebních uren už mu přece opakovaně tu prkotinu odpustila (nebyla-li paradoxně pro některé nostalgiky dalším důvodem k jeho zvolení). Pokusím se v tomto a příštím článku dokázat, že všechny tyto argumenty vycházejí z falešného vstupního předpokladu a tudíž i závěry z nich vyvozené nemohou být než liché.

První chybný předpoklad je samotný minulý čas. Estébáctví není totiž jen nějaká stará, dávno uzavřená kapitola našich dějin, estébáctví – a vidíme to u Babiše denně v přímém přenosu - je stav mysli. A to včetně zpotvořeného jazyka a málem oligofrenní slovní zásoby (Babiš je po této stránce mentálně na úrovni Miloše Jakeše, jen mu to nikdo z okolí neřekl). Označí-li mě audit za zloděje, říká toto myšlení, je to, soudruzi, útok nikoli proti mně, ale – útok na vás! Je to „útok na Českou republiku“, „české národní zájmy“ a „za destabilizaci České republiky“. Babiš by si to mohl ještě pamatovat: přesně takto mluvili jeho ideoví vůdci, vlastizrádci Biľak, Kapek, Hoffmann, Lorenz.

Šmejd jako model politiky
Estébáctví je i v přítomnosti existující, vypracovaný způsob myšlení a konání, který nejenže rezignuje na etický rozměr čehokoliv (politiky, byznysu, médií, kultury, vztahu ke krajině – vždy bez ohledu na následky), ale dokonce toto popření má jako hlavní a jediný program. A zdůvodní jím jakoukoli lež, masku, přetvářku, zapojí do svých mafiánských sítí i vlastní rodinu, své nejbližší – a pak je před vyšetřovateli nechá unést třeba až na severní pól.

Jako nejvyšší státní úředník chce řídit vlastní vyšetřování. Do té doby náš nenažraný multimilionář dál skupuje média i pozemky, bezostyšně „odklání“ dotace určené malým soukromým zemědělcům a ekologicky hospodařícím farmám a ty, co dosud nezlikvidovalo jeho megalomanské hamounství, uměle přivádí ke krachu a jejich majitele k sebevraždě. Hrozí-li mu stíhání, bezostyšně vyměňuje ministry a má zálusk na nejvyššího státního zástupce. (V tom se mimochodem Hanák, Zvěřina, Plesl a další plivači na demonstrace hluboce mýlí: právě to, že jsou, dosud mentálním estébákům bránilo jejich jasně naplánovaným změnám v justici ve prospěch jejich ohroženého druha Bureše).

O co mu vlastně jde? Pořád o totéž: vymrskat ze státu, z občanů i z půdy co se dá, bez ohledu na budoucnost: po nás potopa. Vybrakovat státní rezervy, koupit si po vzoru šmejdů zejména starší voliče penězi (důchody, slevy na dopravu), předtím ukradené sociálním službám.

Zejména starší, sociálně potřební, méně vzdělaní a méně zkušení voliči bývají jak známo vděčnými objekty nejhorších šmejdů všeho druhu. A vrchní šmejd Babiš jen tento princip nyní povýšil na státní politiku. Princip je až k pláči jednoduchý: nejprve si koupí jejich hlasy, a pak se na ně odvolává.

(Pokračování příště)