A jmenuje se Martin Bursík. Pražané třeste se, z politiky uprchlý nebezpečný zločinec je zpátky! A s ním přichází zelený teror! Jde po vašem autě! Toto nejsou bombastické citáty z bulváru, ale ze seriózního týdeníku Echo24 z konce července.

Bursíkův zločin spočívá v tom, že vidí – stejně jako třeba vývojáři VW a dalších firem, německých, amerických i čínských – budoucnost v masové elektromobilitě. A kde jinde začít v zemi ekologicky sto let za opicema, než v hlavním městě?

Pachatel sucha odhalen!
Tentýž zločinec má dokonce, sděluje nám ve své stati v žánru udání ekobijec Daniel Kaiser, i osobní podíl na katastrofálním suchu v zemi. Ještě jako ministr životního prostředí po orkánu Kiryll zničil Šumavu, a to svou „ideologií bezzásahovosti“ (rozuměj naplněním smyslu všech národních parků na světě, podle autora udání jsou to tedy všechny parky ideologické a teroristické).

Zcela vysušené první zóny Šumavy, kde prý rostou místo stromů už jen keře, vykazuje až 50stupňová tropická horka! A teď pozor: „Právě proudy ohřátého vzduchu, které tu stoupají do výšin, vynášejí vysoko kůrovce, aby se odsud mohli roznést po české krajině!“ A je to, pachatel kalamity i následného sucha odhalen, milý Watsone. Tento cimrmanovský objev 200 až 300 kilometrového akčního rádia šumavského kůrovce, má – i kdyby to byla pravda a tento český olympijský rekord platil - jednu vadu: vylhaný předpoklad masově namnoženého kůrovce na startu. Nic takového neexistuje. Bezzásahové zóny kolem slatí a podél hraničního hřebene obou národních parků, jsou snad jediným místem v zemi, kde je kůrovce ve srovnání s Beskydami, Jeseníky, Oderskými vrchy, Vysočinou či podhůřím Šumavy, zanedbatelné množství.

V bezzásahových hraničních partiích Šumavy mezi 11 000 a 13 500 m. n. m., je pod uschlým horním patrem lesa, včetně přeživších osamělých mohykánů, zakladatelů nové generace, tedy tam, kde člověk neléčil les motorovou pilou a nechával ji ať předvede, co umí, všude tam je pod uschlým patrem a někde už i vedle něho zeleno. Tak jako v Boubínském či Žofínském pralese.

Zajděte si někdy, milý Danieli, do okolí Luzenského potoka, projděte si to údolí až k prameništi, prohlédněte si svahy obou Mokrůvek, Špičníku, Blatného vrchu, Medvědí hory, Židovského lesa, Prášilského či Plešného jezera. Projděte se kolem Ztracené, Černohorské, Biskupské, Cikánské slatě, vylezte si bavorskou stranou – logičtější českou to bohužel pořád nejde – na kamenný Luzný až k českým hranicím. A nepředpojatě se kolem sebe rozhlédněte!

Že by pouhé pšouknutí?
Byl jsem tam v zimě, na jaře i v letošních prvních tropických vedrech, pod nohama mi přestalo křupat sucho a radoval jsem se z vánku (každých 100 metrů výše bylo o stupeň chladněji, věřte nevěřte, vedro bylo dole, ne tady). A kupodivu mne žádný Mefistofeles neunášel horkým vzduchem (podle klasika Goetha pšouknutím) spolu s kůrovci vzhůru, jako se to zřejmě stalo Vám při Vašem nočním fantazírování u stolu.

Dynamika přirozené obnovy v bezzásahových zónách Šumavy prostě překonala i nejoptimističtější prognózy přírodovědců. Ti v posledních letech monitorovali 4 až 5 tisíc nových stromků na hektar, což je víc (a zdarma), než nařizuje umělá obnova; navíc stromků podle různosti stanovišť a různosti osvitu výškově i tvarově nestejnorodých, nikoli seřazených v osmistupech jako v Bráně borců na Strahově.

Ať se Vám to líbí nebo ne, příroda si tu prostě, puštěná ze řetězu, dělá, co chce (tak jako ostatně i jinde v republice, kde naopak stávkuje kalamitami proti našim nepoučitelným smrkovým plantážím). Od břízy zakrslé a borovice blatky až po obrovské množství nalétlých jeřábů, místy javorů, olší a buků až po novou, odolnější generaci rozptýlených vysokohorských smrků.

Když už jste, milý Danieli, netknutý vědeckými studiemi a výzkumy celých týmů, monitorujících dění na Šumavě pětadvacet let (namátkou, práce profesorky Šantrůčkové, profesorů či docentů Kindlemana, Marka, Kopáčka, Vrby, Svobody, Hrušky, Ruseka, Matějky a desítek dalších, o profesoru Fantovi nemluvě), pohněte konečně kostrou a jděte se tam k čertu někdy podívat. Pěšky, nikoli vojenským vrtulníkem jako Miloš Zeman, který, když se pak s plukovníkem Zbytkem u Plešného jezera namísto avizované pustiny ocitl uprostřed moře čerstvě nalétlé zeleně, típl o ni v 1. zóně vztekle cigáro a odešel do hospody (byl jsem u toho).

Šumava vítězná
Snad po takové naučné tůře přestanete psát nesmysly, hrubé nepravdy a lživé urážky o lidech mnohem vzdělanějších v oboru než Vy (jako právě Martin Bursík). Z člověka, který u vědomí padajících výrobních nákladů bojoval proti absurdnímu navýšení dotací solárníkům včetně ČEZu, udělat viníka celého tunelu (mimochodem: proč se asi nestal v Německu, přestože tam mají mnohonásobně víc fotovoltaiky než budeme kdy mít my?) - to už je opravdu majstrštyk demagogie.

A za něj Vám dopředu uděluji svou privátní měsíční cenu Pepy Goebbelse za srpen, protože pochybuji, že Vás sotva kdo překoná. Podívejte se ale na tu Šumavu! Jako se tam šel pěšky podívat geolog Václav Cílek a napsal o tom nedávno dvě nádherné statě do Veroniky a poté čtvrtletníku Šumava (Šumava vítězná). Přečtěte si je prosím, když už nemáte na to číst týmové vědecké studie naše i zahraniční. A když se zoufale dovoláváte jediného jakešovsky osamělého jedince, mezi jihočeskými přírodovědci a týmy opravdového kůlu v plotě. (Jako jím je ostatně i jiný Váš dávný guru a poslední zpochybňovač globálního oteplování na planetě, klimatolog samouk Václav Klaus).

Vaše úpornost, s níž se držíte dávno vyvrácených bludů, ať už o Šumavě, energetice nebo klimatu, mi připomíná onoho legendárního Japonce, co bojoval kdesi v džungli dál ztracenou 2. světovou válku a nevěděl, že je dávno prohraná.

Abych se ale vrátil k úvodu. Veškerý zločin Martina Bursíka spočívá v tom, že i v těch elektromobilech si vidí dál než na špičku nosu. A že myslí i v Praze na budoucnost, která, jak jste dosud nepostřehl, na západ od našich hranic začíná být přítomností.