Polská vláda se rozhodla okupovat tamní veřejnoprávní televizi a udělat si z ní hlásnou troubu. Má takovou převahu v parlamentu, že si to může i uzákonit. Vláda a poslanci jsou přece důležitější, než média, neb zvoleni občany; tak velí politický mozek a dodává: „Měla by nám patřit. Nebo alespoň sloužit.“ Žádnou mediokracii nelze připustit. Jsme tu přece my, rozkročeni nad všemi. Zákonodárci, ministři, prezidenti.

Rád bych v této souvislosti připomněl slova Karla Havlíčka Borovského: „Znamenitý muž národa anglického pravil: ´Raději žádný sněm než žádnou svobodu tisku; raději oželím odpovědnost ministrů Habeas-Corpus-actu, povolování daní, nežli svobodu tisku, neboť touto všechna dotčená práva opět si získají´. Pravdivost jeho slov, skutkem osvědčená v dějinách novějších století, zakládá se hlavně na tom, že bez osvěty a probuzenosti duševní není národ schopen uhájiti svobodu svou a právní zákonitou vládu proti libovolnosti zpanštělých samozištníků, kteří vždy o to usilují, brzy chytře a pokrytsky, brzy zas násilně, aby zneužívati mohli statků a osob spolutvorův svých, od Boha rovně oprávněných.“

Politici vědí, že majetnictví médií jim značně ušetří práci. Lépe se pak oblbuje lid. Smutné ovšem je, když občanstvo samo volá po tom, aby média ztratila svobodu a tím jeho manipulování a ohlupování politiky bylo snazší. Přečtěte si kupříkladu diskusi k polskému autoritářskému mediálnímu záboru na serveru Novinky.cz. Tam většina diskutujících volá po něčem podobném i u nás. Nepřijímám už intelektuálská nadřazená tvrzení, že internetové diskuse jsou pouze jakousi menšinovou špínou. Reprezentativní průzkumy veřejného mínění a vnímání obecné veřejné nálady upozorňují na to, že to asi nebude jen páchnoucí proužek pěny, ale spíše ona příslovečná špička ledovce. Možná jenom vyhraněnější, otevřenější a zřetelnější, ovšem s hlubokým a rozsáhlým ponorem do vod celé společnosti. Vodstva temného, ale existujícího.

Zbožštění voleb jako záruky demokracie je pomíjivý argument. V roce 1932 získala v Německu NSDAP 37, 3 % hlasů. Spolu s ultrakonzervativci získala velký vliv na veřejný prostor. Ve federálních volbách v březnu 1933 měla už přes 43 %. A v listopadu téhož roku 92, 2 %. Inu, jak by ne, když jiných partají už nebylo. 14. července 1933 byl přijat „Zákon proti vytváření nových stran“. Naše zkušenost z let 1946 a 1948 je velmi podobná. Jen tak na okraj: kromě jiného je rasantní úspěch Adolfa Hitlera v březnových volbách vysvětlován skutečností, že vláda získala rozhodující vliv ve státním rozhlase.

Čímž samozřejmě nechci srovnávat rok 1933 se současností a Kaczynského Polsko s Hitlerovým Německem. To by bylo hnusné a nefér. Nicméně nikdy nesmíme zapomínat na varování před faktem, že bere-li někdo všechno, může se z toho pomátnout. Znáte přece to Johna Dalberg-Actona: „Všechna moc korumpuje, absolutní moc korumpuje absolutně.“ Snadno se zapomíná na demokratické zásady, mohu-li vládnout po svém a pravidla natahovat na svoje kopyto.

Uvidíme, jak se polská strana Právo a spravedlnost vyrovná se zahlcením mocí. Zda skončí kdesi u autoritářského režimu (v Polsku ne bez tradice) či nakonec překročí sama sebe a nestane se šíleným králem Ubu, jehož předobrazem byl mimochodem hrdina frašky Poláci.

Velmi nebezpečné je, že učiní-li tak jeden, většinou ten druhý už se toho nevyvaruje. Pocit křivdy zůstane a po případném opačném výsledku příštích voleb mohou dnes poražení, pak vítězové, nynější status quo zachovat. Vymění televizní šéfy podobným způsobem a pojede se dál „močálem temným kolem holých skal“. Ku prospěchu volebních lídrů, ke škodě země a občanů. O svobodě nemluvme.

Ovšem nechme Poláky, ať si řeší svoje starosti. Naším problémem je, že bychom mohli za určitých okolností kráčet podobnou cestou a dostat se do podobných dilemat. Zarputilá snaha o získání vlivu na veřejnoprávní média je zřetelná. Jsou kostmi v krku jak Miloše Zemana, tak Andreje Babiše. Postátnit je a udělat z nich hlásnou troubu establishmentu je vábení velmi sladké. Mocenské uskupení Hrad-ANO, které se v současné době zřetelně rýsuje, by se – pokud by se mu podařilo rozhodující vliv na veřejnoprávní prostor získat -- stalo neporazitelné. Část médií vlastnit soukromě, část mocensky, to je vskutku neprůstřelné. A byť by mohl někdo i tvrdit, že se to všechno událo „bona fide“, lze mu namítnout, kam vede cesta, lemovaná samými dobrými úmysly. Navíc, jak výše řečeno, značná část „obyčejného lidu“ by nakonec podobnému uspořádání tleskala. Nemusela by platit poplatky a všechno by bylo jasné. Hlavně by nedocházelo ke kritice pana prezidenta, jehož „jsme si zvolili vlastníma rukama a vlastní hlavou“. A žádní novináři nám jej nemají co zlehčovat.

Pokud se někomu zdá podobný scénář poněkud nadnesený, až šílený, inu, jeho věc. Polsko je za rohem. A nemyslím, že zdejší sklon k autoritářskému režimu by byl o mnoho slabší než tam. Všechny řeči o demokratických zdejších tradicích jsou doopravdy jenom řeči. Jak rychle se všechno změnilo v pomnichovské „druhé republice“; jak lehce poválečná „třetí republika“ nakročila k diktatuře… Že by tu v těch časech „všeobecně rozšířená a zakořeněná tradice demokratismu českého lidu“ kladla nějaký výrazný odpor, to se rozhodně nedá říci.