Moje babička říkávala: „Oheň je neštěstí. Ale uhasíš jej. Horší je voda, té se neubráníš.“ Myslela tím povodně. Což jsme si teď několikrát za sebou vyzkoušeli. Nyní to ale vypadá, že voda může být ještě větší potvora. Když nepřijde ani velká ani malá. Nepřiteče. Nenaprší. Nenasněží. Když pomalu mizí z hlubokých podzemních zásobáren a nikudy se do nich nevrací.

Klima se mění a člověk má na tom významný, ba možná rozhodující podíl. Václav Klaus může zvedat obočí, až mu lícní výplně popraskají, může i demonstrovat svoji politickou zásadovou konzervativnost a vyslat ke svatému Petru všelidovou petici s žádostí o nebeské referendum. Nic s tím suchem nenadělá.

Naše poloha, jíž jsme se mnohokrát honosili, tváříce se coby srdce i pupek Evropy, ba světa, je najednou nevýhodná. Všechna voda od nás teče pryč. Asi se budeme muset spolehnout na sousedy, se kterými se periodicky zpupně sváříme a dáváme jim najevo, že víme všechno lépe. S odcházející vodou to bude trochu jiné. Přijít ke křížku se tomu říká.

A taky bude třeba změnit mnohé naše činnosti. Třeba zemědělství. Andrej Babiš by měl přestat vést knoflíkovou válku o elektronické kasy a pozvat Miroslava Kalouska na brigádu při zásadní přeměně svého agrárního velkopanství. A to i za cenu poklesu příjmů. Sotva jim pomůže Jan Veleba. Jeho zkušenosti z JZD, postavené na oficiálním heslu „poručíme větru dešti“ a soukromém úsloví: „Co potřebujeme, ukradneme v družstvu…“ nejsou pro podobně kritické časy právě kvalifikací. Bohužel takových, zasažených kolchoznickou infekcí, kteří se hanebně podepsali na stavu krajiny (a to i mnozí zemědělští „podnikatelé“ po roce 1989), od scelování až po meliorace a nevhodné osevy, ba orbě po svahu a ne napříč, zůstává tu ještě mnoho. I vyznamenání dostávají, jako Toman.

Šťastné nejspíš nebude ani zarputilé využívání fosilních paliv. Všelijaké prolamování těžeb jeví se v této souvislosti jako pošetilé. A ti, kdo to podporují, pomalu se staví do role škůdců. Je ale pravda, že třeba Miloš Zeman vodu nepije, tak co mu je po ní, že? V této souvislosti: zoufalé tlupy, bloudící Prahou, by místo skandování „Ať žije Zeman!“ měly začít volat „Ať žije voda!“ Dříve či později se dosavadní výkřiky, ať už vůči Hradu souhlasné či nesouhlasné, budou dít sípavým hlasem, aby později zhasly docela, a protivníci budou se plížit k nejbližší kanalizaci, doufajíce v kapku.

Vody je nám více třeba než Zemana. I než kohokoliv jiného. A za pár let to bude ještě zřetelnější.

Taky by bylo hezké, kdyby propagandisté, vyučení školou rudoprávnických kojzarovských úderných nálepek jako „zaprodanci a ztroskotanci“, šli za těmi, kterým pohrdlivě říkali „ekoteroristé“ a „šílení environmentalisté“, omluvili se jim a začali s nimi jako rovný s rovným pracovat. A asi neměl by se tvářit každý prezident, který se tu vylíhl, že rozumí v přírodě všemu, od klimatu po kůrovce.

I k uprchlíkům bychom měli být hodnější, mohou nás leccos naučit, mají v tomto ohledu jistou kvalifikaci; v zemích odkud přicházejí, se s vodou zachází v dramatických situacích dozajista úsporněji.

Jinak, bratři a sestry, zatopí nás sucho. A až přestane téct voda, začne téct krev.