„Šla Pravda světem a na chudý duchem se smála
pro blahoslavený navlíkla honosný šat
v zákoutí špinavým drzá Lež ve stínu stála
ta Pravdu pozvala k sobě přenocovat,“

zpívá Vladimír Vysockij (překlad Milan Dvořák).

Často zazní z úst zejména starokomunistů nebo neonacistů či neofašistů (ona je to všechno v podstatě jedna líheň), že jsme svědky předělávání dějin. Je třeba souhlasit, Dějiny se musejí předělat. Zejména ty pro širokou veřejnost. Historii v lidských hlavách a srdcích. Neboť občanstvo si v mnohém stále myslí, že dějinnou mohylou je ona hromada hnoje, páchnoucí mrtvolným odérem historického materialismu, slavjanofilství a panslavismu, kterou coby historii nakydala minulá desetiletí. Pomatenosti, zadřené v naší paměti a snad i v našich duších jako uhlí ve vráskách dlaní starého havíře.

A první kroky, vedoucí alespoň k základní hygieně moderních dějin, vyzdobených takovými zvratky, jako „nebýt Velké říjnové socialistické revoluce, nebylo by svobodného Československa“, už naznačily, že se ono „předělávání“ nesetká s přílišnou podporou veřejnosti. Máme svoje jisté. Takhle jsme se to učili. Tak nám to řekli a tak to je.

Ba nečekejme ani vstřícnost politiků. Těm více méně vyhovují „historické“ nehoráznosti, produkované minulým režimem. Máme je v hlavě ze školy, z mimoškolní výchovy, z bolševických „hromadně sdělovacích prostředků“, z Pionýra a SSM a od rodičů, kteří nám lhali, „abychom neměli ve škole problémy“ a nakonec i proto, že těm lžím sami uvěřili, aby měli svět a život jednodušší. Táhne se to s námi jako socialistickou pedagogikou a propagandou vytvarovaný hlen, který se tváří jako kdovíjaká historická památka.

Politici tyto lži či alespoň lživé interpretace potřebují pro svoji manipulaci s lidmi. A také pro své zejména zahraničně-politické čachry a jejich opodstatnění a zdůvodnění.

Která byla vlastně ta opravdová válka?

Teď právě přicházejí dny, které jsou doslova prolezlé manipulací s fakty. Příběh evropského i světového konce 2. světové války, našeho osvobození a licitování o zásluhy na Hitlerově porážce.

Mnozí tu žijí ve stereotypu, vytvořeném komunistickou historiografií. Podle něj jako by byla „druhá světová“ jen jakýmsi přívěskem Velké vlastenecké války. Poznámkou pod čarou slavné kroniky velkého Sovětského svazu, potažmo Ruska.

Ale tato největší válečná katastrofa v dějinách lidstva vskutku nezačala 22. června 1941 a neskončila 9. května 1945. Její počátek datujeme 1. zářím 1939 a konec podpisem kapitulace Japonska na palubě lodi USS Missouri 1. září 1945. Někteří nacházejí ještě i jiné datace, kupříkladu 2. červenec 1937, kdy Země vycházejícího slunce zaútočila na Říši středu a započala druhá japonsko-čínská válka.

Pojďme ale blíž k nám: v roce 1939 bylo Polsko napadeno Hitlerovým Německem a následně Stalinovým Sovětským svazem. Notoricky se omílá výmluva pro tuto sovětskou agresi: Moskva si potřebovala zabezpečit hranici proti Hitlerovi. Pokud je součástí ochrany hranice vyvraždění více než dvaceti tisíc příslušníků polské armády a inteligence výstřelem do týlu, deportace dalších na otrocké práce v gulagu a vydání německých komunistů ze sovětského exilu komunistožroutovi Hitlerovi, dostává toto „zabezpečení“ poněkud cynicky bizarní nádech. Zvlášť v souvislosti s obsazením Pobaltí a barbarsky nevyhlášenou válkou proti Finsku.

Proč notoricky nedůvěřivý a podezíravý Stalin tak tvrdošíjně věřil Hitlerovi, když mu snad někdo musel říci o germánské potřebě „východního prostoru“, o níž se psalo v Mein Kampf, to ovšem dějiny asi nikdy asi nevysvětlí.

Potíže komunistického odboje

Zatímco si dva diktátoři dělili starý kontinent, probíhala z hlediska historicky materialistického výkladu dějin jakási bezvýznamná šarvátka, v níž po krátké době stála Velká Británie zcela sama proti Německu.

My už jsme dávno byli v nacistickém chřtánu. Neměli bychom se tolik sebemrskat, jak často činíme: vlastenců se tu našlo poměrně dost. Odboj započal prakticky okamžitě v den okupace. Jestli jste starší a ve škole vám o něm nevyprávěli, pak: Politické ústředí, Obrana národa, Petiční výbor Věrni zůstaneme, Přípravný revoluční národní výbor, Rada tří, Zpravodajská brigáda, Sokolská revoluční rada atd. Odbojáři dostávali od nacistických bezpečnostních složek ránu za ranou. Krev zejména vojáků a inteligence tekla. Kupříkladu po příchodu Reinharda Heydricha až proudem.

I vůči zdejším komunistům zahájili nacisté persekuce. Nikoliv však pro jejich odbojovou činnost, ale jenom proto, že byli komunisti. Neměli se prostě s nácky rádi a ti si s nimi vyřizovali účty…

Kromě toho, že KSČ vydávala ilegální Rudé právo, komunistický odboj existovat nemohl; členové KSČ měli zakázáno být vlastenci a přikázáno si coby rudí Piláti neutrálně umývat ruce. Rozhodla Kominterna. Pro československé, potažmo české komunisty nebyla nejvyšším symbolem naše státní vlajka, ale ta rudá se srpem a kladivem, nezpívali naši hymnu, ale sovětskou a pak Internacionálu, nejsvětějším panoramatem nebyl onen s pražským Hradem, ale kremelská zeď. A Kreml byl s nacisty v paktu. Byli v něm tedy, chtěj, nechtěj, paradoxně i čeští, nacisty pronásledovaní komunisté. Počátek 2. světové války prokázal, že komunistická strana nebyla součástí své země, ale sovětskou filiálkou.

Pro spravedlnost nutno dodat, že se našlo dost komunistů, kteří do toho šli takříkajíc „na soukromo“, s rizikem nejen drakonických trestů od okupantů, ale i potrestání partajního. Cítili se víc vlastenci než komunisty. Klobouk dolů před nimi.

Paradoxně poválečné pojetí dějin učinilo prakticky z veškerého odboje komunistický. Jako by tu jiný nebyl. A když, tak bezvýznamný.

A přišla Operace Barbarossa

Pak Adolf Hitler napadl Sovětský svaz a od té doby se najednou začaly psát patetické dějiny. Nepříliš se zdůrazňovalo, že téhož roku vstoupily do války i Spojené státy. Výklad historie té doby se pohyboval pouze okolo jistě úctyhodného, ne však jediného boje, vzepjetí sovětského lidu. Často to na stránkách učebnic a ve výkladech událostí 2. světové války vypadalo tak, že zatímco vojáci Rudé armády museli překonávat ledové řeky a vrcholky hor a zachraňovali vdovy a sirotky, Američané dobývali pouze města s teplou vodou a koketovali s dobytými fašisticko- buržoasními paničkami. Navíc doopravdová válka se přece vedla jenom v Evropě, západní spojenci si užívali radovánek se žraloky v Tichém a Atlantickém oceánu, a zatímco rudoarmějci trpěli krutou žízní, měli zápaďáci vody nad hlavu. A to dokonce slané. Také nelze přehlížet, že sovětští ušlechtilí hrdinové museli těžko překonávat zákruty a záludnosti evropského terénu, zbabělí či alespoň pohodlní Američané se povalovali třeba na Šalamounových ostrovech, zrovna na tom Guadalcanalu. Takhle to působí až trapně, ale více méně tak nás učili dějepis, a obávám se, že to v myslích českých občanů zůstalo hluboko zakořeněno. Až na pár trampů, co si americké námořníky, plující ke Guadalcanalu, nenechali vzít.

Svérázný byl také výklad plánování a vzniku tzv. druhé fronty. Američané a Britové si s ní dle propagandistického výkladu historie dávali ze zákeřných důvodů hezky na čas. Ve skutečnosti je nepřesné mluvit o druhé frontě. Snad to platí jenom pro Evropu. Jinak front bylo. A na všech se bojovalo. Složitě se otevírá další.

Západní spojenci oddalovali otevření 2. fronty podle marxisticko-leninské historiografie, a myslím, že stále i podle mnoha z děl současné historiografie ruské, protože doufali, že Sověti se vyčerpají. To se ale sovětskému vojákovi stát nemůže, jde do boje v takovém stavu, že vyčerpat už není co. Také byli Sověti od počátku války pěkně vycvičeni v pořadových. Museli si totiž v boji umět předat pořadově pušku, protože ji vlastnil pouze každý třetí. Člověk v úžasu a s úctou stojí před tím, co i za tak mizerných podmínek rudoarmějci dokázali. Jak v jiném případě kdysi řekl, bohužel, zapomněl jsem který, válečník: „Všechno kromě hrdinství bylo v nepořádku.“

O katastrofálním stavu výzbroje a výstroje Rudé armády „minulé“ dějiny také příliš nemluvily. Mohl by padnout všetečný dotaz, proč tomu tak bylo, když Stalin geniálně dva roky dopředu předpovídal útok Německa a musel kvůli tomu „zajistit polskou hranici“? Proč něco neudělal s děsivým stavem armády za ony dva roky od chvíle, co Polsko zmasakroval? Nemluvě o čistkách ve velení Rudé armády, které bylo v letech 1937 – 1939 sebezničujícím způsobem vyvražděno. Možná, nebýt toho, nemuselo být později tolik padlých rudoarmějců…

Drobnosti(?), co v dějinách jaksi „nebyly“

I o komisařích a důstojnících KGB za frontovými vojáky při bitvách dějiny nemluvily. Učily nás, že „za námi Moskva, ustoupit není kam“. Nedodávaly ale, že „za námi také odjištěný revolver“, takže „kuda“ couvnout? Pravděpodobná smrt vpředu. Jistá smrt vzadu. Zdejší historie nemluvila ani o tom, o čem Alexander Solženicyn: o ešalonech, vezoucích vojáky na frontu, které se potkávaly se stejnými vlaky, plnými jiných vojáků. Ty vezli do gulagů. Trpět, často umřít.

Jenom o šeřících nad Prahou se psalo.

Jak už řečeno, zdejší dějiny velmi usilovně kritizovaly západní spojence za laxnost při organizaci „druhé fronty“. Skoro ovšem nezaznamenaly, kromě snad odborných publikací, skutečnost, že Sověti měli s Japonci domluvený pakt o neútočení. Z toho vyplývalo, že se Američané a Britové budou v tichomořských a atlantických vodách slunit sami. Bez sovětských spolubojovníků. Při svém povalování zadržovali mandžuskou japonskou armádu, která, kdyby Japonci svoji idylu se Stalinem porušili, nejspíš pochodovala až do Moskvy pořádkovým krokem.

Sověti vyhlásili Japonsku válku poté, až Američané svrhli Little Boy na Hirošimu. Jistě, Sovětský svaz neměl kapacitu na to, aby bojoval i na své východní hranici, proč ale ruská (a naše) propaganda dělala takové divadlo okolo každého dne zdržení před otevřením „druhé fronty“?

Měli bychom si také připomenout některé mise sovětských vojáků v Evropě. Například, jak postáli před Varšavou a sledovali likvidaci varšavského povstání nacistickými jednotkami. Nedovolili Američanům a Britům, aby přistávali za sovětskými liniemi a eventuálně ze sovětských zásob čerpali pohonné hmoty, aby mohli varšavským povstalcům shazovat zbraně a potraviny.

Mnohé triky se naučili Sověti též u Prahy. Pražské povstání jim nebylo po chuti. Potřebovali Prahu osvobodit demonstrativně. Jak známo, komunisté v povstaleckých orgánech zakázali spolupracovat s vlasovci, a tím o dost rozšířili krvavou řeku v našem hlavním městě. Ale co nějací padlí navíc, když šlo o zájem Sovětského svazu, že?! Jenomže povstalci nakonec stejně přijali kapitulační listiny od generála Toussainta před příchodem Rudé armády. Dne 8. května 1945 v 16.00 hod.

A tehdy došlo v Praze ke klasickému divadelnímu „štronzu“. Všichni ztuhli na svých místech a čekali. Onoho 8. května odpoledne se všechno zastavilo a muselo ve strnutí vyčkat, až vypučí šeříky a dojede Rudá armáda. Teprve 9. května Rusové dočistili Prahu od zbytků německých vojsk (to nelze popřít) a dovolili nám skončit válku. Mezičas byl ovšem dozajista užitečný. Naučili jsme se v něm základní fakta: odboj byl výhradně komunistický, osvobodila nás a válku tudíž vyhrála Rudá armáda v čele se Stalinem (toho později v podobě pomníku naházeli do Vltavy, ale podstata zůstala), vůdci povstání (a samozřejmě i nekomunističtí odbojáři) to musejí po válce odskákat (i na životech), protože tu všechnu sovětskou a komunistickou vítěznou slávu málem zkazili. A pak taky někteří už tehdy možná pochopili, že kdybychom případně zlobili, čeká nás bratrská pomoc. Čehož jsme se nakonec dočkali. Se stejným lhaním jako tehdy. A jako z ruské strany dnes. Stačí vzpomenout nedávného „dokumentárního“ filmu ruské televize o 21. srpnu 1968.

A není toho konec

Hezká kapitola z československých, českých dějin je také ta o náletech. Ty západní, vedené na české zbrojovky, které intenzivně zásobovaly německé ozbrojené síly v jejich posledním boji proti spojencům, byly samozřejmě podlé, ba hnusné. Chtěly nám zdevastovat naše továrny. Hlas lidu říká, že už bylo v Jaltě rozhodnuto, kam budeme po válce patřit, a proto byl zničen základ socialistického průmyslu. Marně historici už roky vysvětlují, že „jaltský mýtus“ je nesmysl, že toto jednání nás nikam nepřisoudilo, že na Jaltě o nás vůbec nebyla řeč, když už tak o Polácích a jejich hranicích… Lid ví své. A co ví lid, je svaté. Byť by to bylo lejno.

Ještě „náletová“ drobnost: zapomíná se na skutečnost, že BBC varovalo občany Plzně: pozor, nálety budou! I s daty. To museli mít imperialističtí vraždící piloti radost!

Na druhou stranu: kamsi do hlubin paměti zapadlo bombardování Mladé Boleslavi, Mělníka i mnoha dalších vesnic, tratí a silnic v první den míru. To nařídili sovětští maršálové jenom proto, že Němci se nezastavili na povel a chtěli do zajetí k Američanům. Zahynuly při něm stovky lidí. I to byla obětina na oltář sovětské slávy. Co si může český občánek přát víc, než být podříznutým teletem u nohou sovětského boha?! A o co je oběť vznešenější, když už se slaví mír!

Stejně tak bylo samozřejmostí, že o občasných excesech amerických vojáků po osvobození se psalo jako o život. O ruských násilnostech bylo informovat „nedoporučeno“. Má to jasnou logiku: holka, znásilněná Američanem, je zprzněná, zůstanou v ní geny zlého kapitalismu a musíme si na ni dávat veřejně až do smrti pozor! Dívka, jíž oplodnil, dozajista dobrovolně, švarný rudoarmějec, je plná semene pokroku. Tu nechme v klidu volně růst a kvést! Přinese naší vlasti a našemu lidu jenom plody štěstí, míru a socialismu!

Je třeba předělávat dějiny; a dá to ještě práci

Ba, musejí se předělávat dějiny. Nesmí se dozajista zapomenout na utrpení nejen sovětských vojáků, ale všeho tamního lidu. Ani nelze „svatou válku“ bagatelizovat. Onen meč, posázený diamanty, který předal Winston Churchill obráncům Stalingradu, byl oprávněným holdem. Právě tak jako šeříky, které padaly na sovětské tanky při příjezdu do Prahy. Ne už tolik za Prahu, ale za tu cestu před tím. Plnou utrpení a krve.

Ale mnohé, co je v našich duších zadřeno jako uhlí v dlaních havířů, všechny ty lži, polopravdy, překroucená fakta interpretace, nedořečenosti, zamlčení musí konečně zmizet z kolektivního vědomí a podvědomí. Aby už ta bývalá historie konečně odtáhla na smetiště dějin, jak její představitelé tak rádi říkali.

A to přesto, že tomu tolik odpovědných a vysoko, až nejvýše postavených snaží bránit a přidržet se alespoň v něčem onoho „sovětského“ či ruského výkladu. Asi proto, že jsou v kremelském žoldu či vykonávají roli „užitečných idiotů“.

Přepsat dějiny bude nutné i kvůli nim. Jinak by v kolektivním vědomí přežívalo a nakonec se uplatnilo ono Leninovo: „Užiteční idioti se poperou, aby nám dodali i provaz, na kterém je poté pověsíme.“ Ti naši ruští agenti a užiteční idioti by na konci onoho ruského provazu nakonec mohli zhoupnout nás všechny.

Vladimír Vysockij:

„Často je k mání vodky jen půl litru na tři
a ani nevíš s kým dneska přenocuješ
někdo tě vysvlíkne řeknou ti že ti to patří
a dřív než se naděješ nosí tvé kalhoty Lež“