vzpomínám, jak jsi říkal, že nejpitomější věta, jakou jsi kdy o historii slyšel, byla ta do úmoru se opakující v mých učebnicích dějepisu: „Kdyby nebylo Velké říjnové revoluce, nebylo by samostatného Československa.“ A pak si také pamatuji, jak jsi každý rok ten den vyvěšoval praporky. Pouze československé. Žádné sovětské ani rudé, dělnického hnutí. Vždy jen československé.

Byl jsi na ten den hrdý. Tvoje opovržení bolševikem se zmnohonásobilo, když z 28. října udělal Den znárodnění. Měli jsme spolu hodně sporů o pojetí vlastenectví. Shodli jsme se vlastně jenom na tom, že štábní kapitán Václav Morávek, podplukovník Josef Mašín a podplukovník Josef Balabán, tedy odbojová skupina Tři králové, byli hrdinové, že poprava Heydricha byla správná věc, a že tahle zem nepatří komunistům. A pak jsi mne ještě vychoval v tom, že tzv. odsun nebyl spravedlivý trest, ale ubohá msta málo sebevědomých.

Jinak, přiznávám, jsi mi s těmi praporky v oknech na 28. října připadal poněkud směšný, ba zkostnatělý. Já už, bohužel, vyrostl v zemi, která nebyla moje. Či naše. Zčásti patřila sovětskému velvyslanci a zčásti domovní důvěrnici.

Pak jsi umřel. Naštěstí ses nedočkal toho, že nás Velkorusové pod zástěrkou SSSR v roce 1968 zkolonizovali docela legálně. A neviděl jsi, jak moc bylo těch, kteří jim podlézavě poklonkovali. A, bohužel, i udavačsky.

Nevím, táto, jak by to v té době prošlo s Tvými praporky 28. října. Jestli by to nějaká domovní důvěrnice nebo důvěrník nešli nahlásit jako provokaci. Nebyla vlast. Byl Kreml.

Odtamtud potom přišla „perestrojka“. V jejím československém rámci obnovila strana, která si 4. článkem ústavy usurpovala absolutní moc v zemi, státní svátek. V tom roce 1988, kdy to učinili, jsem pochopil, že tvá praporková úzkostná „zkostnatělost“ vůči státnímu svátku nebyla až tak směšná. Báli se ho tak, že oslavu na Václavském náměstí udělali už ve čtvrtek 27. října. Dílem proto, že předpokládali, že by jim na ten podvod před víkendem nikdo nepřišel, a taky proto, že se potřebovali přihotovit na ty, kteří to myslí se svátkem své vlasti doopravdy a přijdou o den později, ve správné datum; jaksi neoficiálně. Ty rozehnali; jak v osmdesátém osmém, tak o rok později. Pendreky a vodními děly. Myslím, táto, že by Tě potěšil mokrý kus mého kabátu.

Pak ještě bys, milý táto, určitě vyvěsil svoje praporky na půl žerdi, když jsme se rozloučili se Slováky. Myslím, že bys tomu odmítal rozumět, ale chtěli a nakonec se ukázalo, že asi chtěli správně. Žádní Čechoslováci nikdy nebyli. Holt bys měl ten svátek poloviční. Ale nemyslím, že bys ho bral o to méně vážně.

Ale, proč Ti, táto, vlastně píši. Kvůli těm Tvým praporkům. Abych Ti řekl, že nevím, jak bys to s nimi letos pořídil. Věšel jsi je vždycky, nehledě na nic, navzdory všemu. Ale dnes nevím, nevím…

Když jsem byl malý, kdykoliv jsem otevřel nějaký Tvůj šuplík, našel jsem tam Masaryka. Obrázek, fotografii, pamětní peníz. (Pak, v mé pubertě, bylo to s ním jak s těmi praporky – prostě mě to Tvoje „Tatíčkování“ štvalo! Teď už Ti rozumím. A vzpomínám na našeho prezidenta po roce 1989.) Představ si, táto, že teď před Masarykovým portrétem sedává kdosi, kdo si z Tvého milovaného pražského Hradu udělal pevnost, kdo každého, který s ním nesouhlasí, označuje za nepřítele státu, rozvrací společnost na nenávistné skupiny, mstí se za hlouposti, kdo ze šaška, který za něj mluví, udělal málem viceprezidenta, kdo zostudil 17. listopad, kdo bezostyšně lže, a když mu soudně prokáží, že je lhář, odmítá to uznat, kdo Tvoji zemi, jejíž praporky sis věšel každý rok za okna, prodává za čert ví co a čert ví proč dílem Rusovi, dílem Číňanovi.

A, táto, jsou tu tací, kteří mu přikyvují. Došlo to tak daleko, že jakýsi Zaorálek sepsal poníženou supliku Číňanům, že budeme hodní a poslušní a ubozí, jenom ať se na nás nezlobí, a tu nedůstojnou ubrečenost podepsali nějací Sobotka, Štěch a Hamáček. Abys věděl: předseda vlády, senátu a sněmovny. Nejvyšší zástupci toho, čemu Ty jsi říkal tak milostně Vlast.

Ten z Hradu si nakonec zprivatizýroval i Tvůj milovaný, vážený a hýčkaný 28. říjen. Není to svátek mojí (a už vůbec ne Tvojí, až svatě vnímané) země. Stal se orgií osobní samolibosti, ješitnosti, jájínkovství. A tomu slavnostně přihlížejí lidé, kteří postupně přijímají úlohu nájemných domovních důvěrnic a důvěrníků. Aby si nezadali, říkají, že tam nepřišli kvůli králi Ubu, ale vzdát hold zemi, státnímu svátku, vlastně s Tvou duší oslavit Tvůj „praporkový den“. Nevěřím jim. Jsou jenom úslužnou stafáží a legitimizací egocentrismu. Úcta k státu? Jeho svátku? Pche. To bys tam nenašel ani v myší díře.

Táto, já už pomalu nevěřím, že z této země vzešli Morávek, Mašín a Balabán. A že tu kdysi vojáci v kryptě cyrilometodějského kostela řekli: „Češi se nevzdávají!“

Ba, nevzdávají se. Oni poníženě přilézají.

Kdysi jsi charakterizoval bezpáteřného člověka slovy: „Kdyby přišli Číňani, tak si nechá přeoperovat oči.“

Už se operuje.

Tvoje země s praporky v našich žižkovských oknech už zase začíná patřit ruskému vyslanci, k tomu navíc čínskému vyslanci, a znovu domovní důvěrnici a důvěrníkovi.

Táto, víš, že jsem nikdy nebyl příliš na nějaké mazlení a zdrobněliny. Až Tě to často zlobilo, asi i bolelo. Ale teď mě to nutí. Nevím s kým se poradit a pořád mám před očima ty Tvoje praporky v oknech, které bys asi dneska nevyvěsil, aby Tě ani omylem někdo nemohl podezírat, že máš cokoliv společného s ostudou na Hradě: Tatínku, nediv se, opravdu říkám to zdrobnělé Tatínku!, prosím Tě, co mám dělat, aby jednou, až budu tam, co jsi teď Ty, mi moje dcera a vnučka nemusely psát zoufalejší slova, než píši já Tobě… Jestli by vůbec takhle veřejně směly psát.