Nejprve federální soudkyně Victoria Robertsová, pak generální prokurátor státu Washington Bob Ferguson a nakonec soudce James Robart zkomplikovali fungování protiimigračního dekretu Donalda Trumpa.

Trump řekl, že je to směšné.

Na proslulé diskusi serveru Novinky.cz se objevila řada názorů na rozhodnutí amerických soudů. A také návodů, co by se s nimi mělo udělat. Například: „Trump by měl tu sluníčkářku a obhájkyni islámských teroristů okamžitě nechat zavřít do basy za sabotáž a vlastizradu!“ (jméno a domicil autora neuvádím, je tu pouze coby typ, hojně se v různých obměnách vyskytující)

Miloš Zeman opovrhuje soudními rozsudky. Andrej Babiš parlamentem. To zatím dali veřejně najevo. Myslím, že niterně pohrdají vším kromě sebe samých.

V USA řekl soudce Ferguson: „ Ústava zvítězila. Nikdo není nad zákonem, dokonce ani prezident." Uvidíme. Nepřehlížejme, prosím, že ve Spojených státech, jediné velmoci, dosud až mysticky zaručující demokracii, minulý prezident končil svoji vládu vydáváním dekretů, a ten nastupující ji tak začíná.

Zdá se, že značná část občanů (nejen u nás, jak je vidět ze situace ve Spojených státech a leckde jinde) by nejspíš nejraději zametla s parlamenty i soudy, včetně toho Ústavního. Nač Ústavní soud, nejdůležitější a nejpádnější, nejhlavnější soud jsme přece my, lid! To všechno ostatní je veteš, která zdržuje. Nejlepší zřízení by bylo, kdyby si Lid zvolil přímo Vůdce, který by vykonával své pravomoci dekrety a co nejčastěji na základě referend. Všechno by šlo ráz na ráz. Roztříštěná spravedlnost by se sjednotila: činnost prokurátora, obhájce i soudce by mohl vykonávat jediný člověk. Možná by nebylo od věci, kdyby přibral i funkci kata. Tohoto čtyřhlavého činitele by samozřejmě určil lidem vyvolený Hospodář.

Konečně bychom se zbavili zaostalých stupidních pouček, jako že „Všechnu moc ve státě vykonává lid prostřednictvím svých zvolených zástupců.“ Stejně tak by na smetišti dějin skončily i zásady typu: „Demokracie je postavena na třech sloupech: moci zákonodárné, moci výkonné a moci soudní.“ K čemu parlamenty? K čemu vlády? K čemu soudy? Všechno pěkně sjednotit do jedněch pevných a silných paží. Byl by konečně pořádek a ušetřilo by se.

Kdyby někdo příliš zlobil, dostal by Vůdce výsadu vyhodit ho vlastníma rukama z vrtulníku. Vyšším stupněm trestu by bylo předat viníka lidu, který by jej roztrhal na náměstí. Co taky se sabotérem a vlastizrádcem?! Pro posilnění by se podávaly párky s hořčicí. Chléb a hry jakési.

Vskutku zatím nepodezírám pány Zemana, Trumpa či Orbána, že by měli ambice přímo hitlerovské či stalinské. Autokratické však ano. A atmosféra v euroamerické zóně houstne. Putinovský způsob vládnutí je silně nakažlivý nejen pro politiky, ale i pro občany. Pro ty snad i více. Nemohou sami v sobě zvládnout složitost světa, který jim protéká mezi bezmocnými prsty a skrze nechápající mozková ganglia, a potřebují někoho, kdo by jim věci zjednodušil. Nejsnadnější cesta je najít nepřátele: muslimy, fašistické Ukrajince, pražskou kavárnu…, a pak lidem říci, jací že jsou pašáci, že svět se bez nich ani jednou neotočí, ba ani kolem sluníčka neoběhne. (Nebo že by Slunce utíkalo kolem Země? Uvidíme, jak Velkomožný pán a jeho lid rozhodnou!) Dokonce Pán Bůh se bez lidového hlasu neupšoukne. Pokud lidumilnému Vůdci veřejnost dá neomezenou vládu, bude se s ní dobrotivě radit a naslouchat jí. Všechno bude jejím jménem a v jejím zájmu. Jinak to přece ani nejde.

Problém není ani tak v Putinovi, Trumpovi, Zemanovi, Orbánovi, Kaczynském, jako v tom, že po takových současné obecenstvo touží. Mohou si mudrlanti hlavy ulámat, když budou pátrat po tom, proč tomu tak je a kde se stala chyba. Než na to přijdou, někdo jim šlápne na krk a chytré hlavy budou k ničemu. Není potřeba moudrých mozků, pouze chtějí-li sloužit. K čemu vzpurné profesory? Nač rebelující umělce? A nepřizpůsobivé filozofy? To už je vůbec fuj! Stát budeme řídit jako podnik. Časem přijde někdo, kdo navrhne, že by to šlo taky jako věznici. A veřejné mínění tento nápad podpoří, protože bude mít pocit, že v takovém zařízení bude hrát roli kápa.

Jistě se od diskutérů dočkám ohlasů, že jsem blb. Kavárníci, nad sociální sítě naivně povýšení, mě utěší, že to nic neznamená, neboť internetové názory jsou pouze „špinavá pěna“. Obávám se, že se zatraceně mýlí; protože komunikuji s obecně „lidem“ prostřednictvím jednotlivých lidí i jinde, konkrétně a „z očí do očí“, myslím, že je to čím dál tím víc převažující „veřejné mínění“. Mínění, které touží vládnout a současně být ovládáno.

Dlouho jsme žili v omylu, že román George Orwella 1984 je varováním před Sovětským svazem. Jistě, že v době kdy vyšel, byly systémy poraženého Hitlera a triumfujícího Stalina rozhodujícími modely knihy. Ovšem Orwell viděl dál. Dohlédl, domnívám se, skrze „newspeak“ až k „alternativním faktům“. Používá je Trump. Putin. Zeman. A veřejné mínění jim věří a řídí se jimi. Přesně v rytmu Orwellových slov: „Vzhlédl k té obrovské tváři. Čtyřicet let mu trvalo, než pochopil, jaký úsměv se skrývá pod černým knírem. Jaké kruté a zbytečné nedorozumění. Jak sveřepě a tvrdohlavě prchal před laskavou náručí! Dvě slzy, nasáklé ginem, mu stékaly ke kořeni nosu. Ale to bylo v pořádku, všechno bylo v pořádku, boj skončil. Zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého bratra.“

Ale takhle těžce, složitě a sebemučivě to prožívají jenom poněkud vyšinutí potížisté. Jinak je to s tou láskou snadné. Vždyť jde současně i o sebelásku. Jak by lid Velkého bratra nemiloval, když si ho sám přivolal a stvořil.