Spoluautor Václav Žák
Zahraniční politika je vždy silným tématem, zejména u malé země, jejíž osudy jsou často spojeny s vnějším prostředím. Prezident reprezentuje zemi navenek, může být ale „neodpovědný“ prezident také tvůrcem zahraniční politiky?


Je jasné, že za zahraniční politiku odpovídá vláda, zároveň prvorepubliková ústavní tradice, ovlivněná podílem Masaryka a Beneše na vzniku Československa a posléze řízení jeho zahraniční politiky fakticky prezidentovi významnou roli dávala. Po roce 1989 tvář Československa v zahraničí představoval Václav Havel, přičemž nesoulad vládní a prezidentovy zahraniční politiky se projevoval částečně v otázce odsunu-vyhnání sudetských Němců, v postojích k tzv. humanitárnímu bombardování v Kosovu a zřejmě nejsilněji v podpisu tzv. dopisu osmi (hlav států) vyjadřující podporu Bushovy invaze do Iráku v roce 2003.

Václav Klaus rozpory mezi vládní a „prezidentovou“ politikou ještě zesílil svým otevřeně negativním vztahem k procesu evropské integrace. V rozporu s politikou české i irské vlády na návštěvě v Irsku porušoval mezinárodní Vídeňskou úmluvou, jež zakazuje vystupovat proti smlouvě, u níž probíhá proces ratifikace, pokud daný stát smlouvu podepsal (což učinil M. Topolánek). Václav Klaus také „obohatil“ interpretace prezidentových aktivit, rozlišováním, kde vystupuje jako prezident a kde jako soukromá osoba „občan Klaus“. Takže občan Klaus „občansky“ vystupoval v Irsku nebo pomáhal zpochybňovat politiku australské vlády na pozvání australských uhlobaronů. Miloš Zeman na něj aktivně navázal jako host na konferenci pořádané šéfem ruských železnic Jakuninem, přítelem prezidenta Putina, na ostrově Rhodos, návštěvou vlivné izraelské lobbistické skupiny AIPAC v USA, kde také údajně vystupoval jako občan. Tato dvojjediná role vycházející z institucionálního i z občanského principu vytváří prostor pro zneužívání funkcí, protože institucionální přístup ponechává prezidentovi prostor činit pouze to, co zákon umožňuje, přičemž občanský princip by mu umožnil činit vše, co zákon nezakazuje. Proto je v civilizovaným zemích prezident prezidentem 24hodin denně 365 dní v roce a pobírá za to jeden plat. Prezidenti, kteří se nechají zvát lobbistickými skupinami, z těchto pravidel vybočují.

Zahraniční politika je úzce propojena s politikou vnitřní, odráží její konflikty a mnohdy je její směřování spíše dovnitř než navenek. Hledání vnějšího nepřítele patřilo vždy k účinným nástrojům zajištění mocenských pozic doma, slavné „vrtěti psem“ odkazuje na možnost odvedení pozornosti od vážných domácích problémům k problémům vnějším. Celkově emocionální souvislosti, nejistoty, strach, pocit nebezpečí a zároveň těžko uchopitelná složitost většiny mezinárodních problémů, dává prostor pro populistický styl (zjednodušený a emocionální).

Miloš Zeman se ukázal jako mistr v této disciplíně. Dokázal využít i současný mediální prostor, v němž složitá mezinárodní situace je interpretována často v zjednodušené až propagandistické podobě jako souboj „dobra“ a „zla“, aniž by se vysvětlovaly geopolitické i regionální mocenské a strategické zájmy jednotlivých aktérů. Zemanovy nejrůznější návrhy ovšem nejsou v zásadě namířeny na řešení složité situace, protože jim nepředchází žádná koordinace s vládou, profesionální příprava, diplomatické sondy hledající širší podporu v rámci spojeneckých závazků. Jde spíše o vyvolání krátkodobé mediální pozornosti, odvedení pozornosti od vážných vnitřních problémů, posilování mobilizačních prvků politiky, kde je pouze jinak nastavena charakteristika „dobra“ a „zla“. Negativní dopad na postavení České republiky je zřejmý, protože její zahraniční politika je vnímána jako nejasná, negativistická a nekonstruktivní.

(Připomeňme, že v tomto textu nejde o rozbor prezidentových politických názorů. Jde o analýzu způsobu vládnutí, mechanismů rozhodování a dopadů jeho kroků na (ne)konsolidaci demokracie, na mocenské uspořádání České republiky a tím i na podobu současného režimu. V pěti dnech nabízíme pět stručných zastavení.)
Širší verze byla publikována v časopise Listy 1/2016
Pokračování zítra