Spoluautor Václav Žák
Slib prezidenta republiky:
„Slibuji věrnost České republice.
Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony.
Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“


Slib daný Ústavou je zcela jednoznačný. Ústava ale také uvádí, že Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný. Prezident je také chráněn výraznou imunitou – nelze ho zadržet, ani trestně stíhat ani stíhat pro přestupek či jiný správní delikt. Ústavní žalobu je možné podat jen v případě velezrady či hrubého porušení Ústavy či ústavního pořádku. Žalobu podává Senát (nutný souhlas 3/5 přítomných senátorů) se souhlasem Poslanecké sněmovny (nutný souhlas 3/5 všech poslanců) k Ústavnímu soudu, který může rozhodnout, že prezident ztrácí úřad a způsobilost jej znovu nabýt. Odvolání je tak v praxi skoro nemožné.

Položme si otázku, zda je možné z toho vyvozovat, že si prezident může dělat „co chce“. Odpověď zní, nikoli. Skutečnost, že mu nehrozí „trest“, neznamená absolutní libovůli v jeho rozhodování. Naopak, v parlamentním systému by prezident měl být především garantem ústavnosti a právního státu. Podívejme se nyní na některé jeho postoje a jednání z hlediska dodržování ústavních principů a zákonů.

Začněme pozitivní zprávou. Jestliže jsme v postkomunistických státech svědky velmi výrazné snahy eliminovat roli Ústavního soudu, je nutné říci, že Miloš Zeman plněním svých ústavních práv a povinností zajistil plnohodnotné fungování této instituce. To ho významně odlišuje od prezidenta Václava Klause, kde nejen otevřená kritika stanovisek Ústavního soudu, ale zejména prodlevy při návrzích na jmenování či návrhy na jmenování osob, jež neměly šanci Senátem projít, výrazně negativně ovlivňovaly činnost Ústavního soudu, jenž ztrácel kapacitu řešit svou agendu.

Dalším terčem útoku v mnoha postkomunistických zemích je ombudsman. Podle paragrafu 2 zákona č. 349/1999 Sb., je Veřejný ochránce práv volen Poslaneckou sněmovnou z kandidátů, z nichž dva navrhuje prezident a dva Senát. Nechuť našich prezidentů vůči této významné instituci hájící důstojnost a práva člověka proti možné aroganci státní mašinérie se v případě Václava Klause projevila návrhem na osoby fakticky nezvolitelné. Miloš Zeman se rozhodl pokračovat v tradici. Navrhl pouze jedno jméno, přestože ze zákona vyplývá povinnost předložit jména dvě. Pokud by stejně postupoval Senát a navíc jeho návrh byl shodný, Poslanecká sněmovna bych pak mohla rozhodovat pouze ano-ne. Ústavní konstrukce oddělující návrh od volby sleduje nejen vyvažování mocí, ale také otevírá prostor představit kandidáta veřejnosti, diskutovat agendu spojenou s úřadem apod.

Ještě větší problém je možné vidět v souvislost se (ne)jmenováním profesorů. Tradice prezidentských jmenování symbolicky vyjadřuje úctu státu ke vzdělání, protože přežití tohoto národa byla vždy spojováno se vzděláním; největší ohrožení národa bylo doprovázeno likvidací akademického prostředí. Navíc jmenování profesorů, ale i generálů a soudců, hlavou státu má jejich funkce odpolitizovat – vyjadřuje se tím, že to jsou to generálové České republiky, nikoli vlády té které stranické koalice. Samozřejmě to předpokládá prezidenta, který se snaží reprezentovat celek, jak ostatně vyjadřuje ve svém slibu.

Jmenování není tedy jen „právem“, ale je především povinností prezidenta, která vyplývá ze zákona a ústavy. Přijmout prezidentský mandát s tím, že některé povinnosti prostě vykonávat nebudu, je v rozporu s prezidentským slibem. Přitom složení slibu s výhradou by znamenalo, že by se prezidentem nikdy nestal. Prezident při jmenování působí spíše jako notář, který dává potvrzení, že vše proběhlo podle zákona. Možnost nejmenovat by přicházela v úvahu pouze v případě, že existuje silné podezření, že řízení neproběhlo tak, jak mělo. Prezident to pak ale musí odůvodnit podle stávajících zákonů. Nikdy ale zatím prezident nebyl schopen prokázat jakékoli pochybení z hlediska vysokoškolského zákona, ani porušení vnitřních procesů a procedur daných univerzit a nezpochybnil žádné zákonné požadavky na jejich jmenování. Nejmenováním se tak dopustil vážného zásahu nejen do práv jednotlivých osob, ale i do akademických práv univerzit.
Z hlediska právního státu s možnými dalekosáhlými důsledky pro bezpečnost státu je pak neochota odvolat pana kancléře Mynáře, jenž má z titulu své funkce přístup k nejzávažnějším a nejtajnějším informacím a přitom nezískal bezpečnostní prověrku. Připomeňme jen, že samu žádost o prověrku pan Mynář podal s velkým zpožděním v prosinci 2013, prověrku nezískal a po vyčerpání všech opravných prostředků vyplývajících ze správního řádu, se nyní obrátil na soud, což nemá odkladný účinek. Prezident by měl situaci neprodleně řešit. Prezident často zdůrazňuje ohrožení související s migrační vlnou. Situace, kdy hlava státu ignoruje základní zákonem nastavené bezpečnostní principy, a zpochybňuje jejich relevanci, vyvolává otazníky vždy, v případě zvýšených bezpečnostních rizik jde již o vyslovený hazard. Není těžké si představit, s jakou ochotou asi spojenci chtějí sdílet s ČR citlivé informace, když vidí takové přehlížení základních bezpečnostních zásad.

(Připomeňme, že v tomto textu nejde o rozbor prezidentových politických názorů. Jde o analýzu způsobu vládnutí, mechanismů rozhodování a dopadů jeho kroků na (ne)konsolidaci demokracie, na mocenské uspořádání České republiky a tím i na podobu současného režimu. V pěti dnech nabízíme pět stručných zastavení.)
Širší verze byla publikována v časopise Listy 1/2016
Pokračování zítra