Naše země, podobně jako mnoho dalších postkomunistických zemích, je v situaci, která se v politologii obvykle označuje jako systémová (či politická) korupce. To je vážná situace, z níž se obtížně dostává a leckterá cesta vede spíše do pekla.

Do pekla je cesta krátká; může vyústit v nastolení silného autoritářského vůdce (model Putin), ve vnitřní konflikt oligarchů (model Ukrajina) či přímo ve zhroucený stát. Pokud ale do pekla nechceme, pak je cesta složitá a zahrnuje v sobě posilování nezávislých kontrolních mechanismů a institucí (oversight institutions) a vytváření prostoru pro nezávislé (bez politických vlivů) vyšetřování korupce a organizovaného zločinu, s nímž je v případě systémové korupce politika úzce spjata.

Když nastoupila současná vláda, zdálo se, že se podaří omezit prostor pro korupci, a to navzdory tlakům z opozice a někdy i přímo z vlastních řad. Výsledky ale nakonec nejsou příliš povzbudivé, vezmeme-li v úvahu různě zdeformované či přímo zamítnuté zákony, jež měly posílit nezávislé kontrolní mechanismy (od služebního zákona až po senátní zamítnutí ústavního zákona o rozšíření pravomocí NKÚ). Prozatím hráli hlavní úlohu poslanci a senátoři, ovšem nyní jsme svědky prvního útoku proti protikorupčním opatřením, jež vychází přímo z vládních řad. To je opravdu vážný posun, jenž navazuje na „nejlepší“ tradice posledních cca patnácti let boje o „policii“, tradice, jež je spjata se jmény jako Šlouf, Gross či Langer. Vždy, kdy se zdálo, že by mohly efektivně působit určité vyšetřovací složky, tak se prostě rozpustily, reorganizovaly (z doby relativně nedávné se tak podařilo zlikvidovat Finanční policii, která byla velmi úspěšná při vyhledávání výnosů z trestní činnosti).

Navrhovaná koncepce reorganizace (tak jak je představována v médiích) je z odborného hlediska hodně zvláštní a zdá se, že odráží spíše naštvání politiků, že se nedostávají k patřičným informacím (tady je zajímavý i postoj části opozice, jež zjevně s potěšením sleduje likvidaci útvaru, jemuž nemohou zapomenout případ Nagyová). Síla útvarů tohoto typu spočívá ve vzájemné důvěře a souhře jeho členů, v důvěře, že nikdo nic „nevykecá“ a nikdo nikoho „nepodrazí“. To se Šlachtovi podařilo vybudovat (na rozdíl od jiných vyšetřovacích institucí a situaci v policii obecně). Dosáhnout efektivního řízení navrhovaného „molocha“ je dosti nereálné, dostat se přes „molocha“ k informacím je naopak dosti reálné. Argumenty pana ministra, že si zažádal o odbornou analýzu, zda to neovlivní probíhající vyšetřování, jsou docela komické. Docela by mne metodika takovéto analýzy zajímala (i kdo, případně za kolik ji vypracoval). To si někdo vyžádal pro pana ministra informace o těchto probíhajících kauzách? I o těch, které se dotýkají případů souvisejících s útvary, jež budou součástí nové instituce? Analýza, jak se dalo očekávat, došla k závěru, že žádné negativní dopady nebudou. Odchod elitních policistů nebude tedy mít žádné dopady? Nebo budou vlastně pozitivní, protože vyšetřování bude rychle ukončeno? A jak rychle (jestli někdy) se podaří dosáhnout plné funkčnosti zreorganizovaného týmu?

Členové vlády se vzájemně obviňují ze snahy politizovat práci policie. To je nesporně pravda. Politické dopady to jistě má a bude mít. Umožňuje to panu Babišovi, u nějž skutečný či možný střet zájmů a velmi nevábná kauza Čapího hnízda negativně působí na jeho image, znovu zvednout vlajku protikorupčního boje (a posílit tak babišovsko-zemanovskou koalici). Ostatně i pan prezident se k tomu bude vyjadřovat. Panu ministru Chovancovi to dává šanci dále budovat mocenskou základnu svého superministerstva (díky „zpackaném“ zákonu o státní službě se „nezávislost“ státní správy dostala pod jeho kontrolu), přičemž dodnes není příliš jasná jeho aktivita při povolebním pokusu o vnitrostranický puč (ostatně jasné není ani jeho studium na Fakultě právnické v Plzni). A byť se to zdá paradoxní a sám premiér to zřejmě tak nevnímá, tak celý návrh na reorganizaci policie fakticky zeslabuje postavení premiéra, kterému se doposud dařilo poměrně dobře vzdorovat nepřátelskému prostředí, které ho obklopuje. Vnitrostranický puč ustál, protože se mohl opřít o širší (i mimostranickou) veřejnost, jež mu důvěřovala. Dokázal si získat důvěru části veřejnosti i díky profesionálnímu a nepolarizujícímu vystupování. Ale vzpomeňme si, kdysi jeden pan Čistý se snažil zabránit očistě vrchního státního zastupitelství v Praze. To byl vlastně počátek konce jeho politické kariéry a jeho strana se dodnes pokouší o resuscitaci. Chovancova snaha o tuto reorganizaci (a nevěřím, že by to nebyla jeho vlastní iniciativa) může sociální demokracii dostat do obdobné situace. Ale hlavně, naděje, že deformovaná politika se alespoň trochu narovná a snad i malinko posílí důvěru občanů v politický systém, se rozplývá.