Jednou jsem se v čínské restauraci v Praze začala bavit se servírkou. Byla z provincie Zhejiang, bylo jí 28 let, ale neměla přítele.

Zeptala jsem se jí, jestli by chodila s Čechem. Usmála se a ukázala na CD přehrávač, který stál vedle Boha hojnosti na poličce nad barem. « Slyšíš, co tady hrajeme za muziku? » Konverzace na chvíli ustala, abych si mohla poslechnout kýčovitý hongkongský popsong, který hrál v pozadí.

« Jo, slyším, » řekla jsem. « Co to ale má co dělat s přítelem? » Slečna ze Zhejiangu s pěkným kulatým obličejem se usmála znovu a řekla, « Čeští chlapi by se takové muzice smáli. Proto nemůžu chodit s Čechem. »

Možná by někteří z vás řekli, « Určitě by se mohla naučit poslouchat i českou muziku. Proč by měla poslouchat jen jeden styl a nebýt zvědavá na další? » Ve skutečnosti je první generace čínských imigrantů v České republice k české kultuře poměrně lhostejná. Dívají se na čínskou satelitní televizi, poslouchají čínskou muziku a snaží se znovuvytvořit ve svých domech a restauracích čínské prostředí.

Skutečně chybí čínským imigrantům zvědavost naučit se něco o české kultuře? Já si to nemyslím. Pravda je taková, že naučit se něco o nové kultuře vyžaduje čas a úsilí. Většina imigrantů tvrdě pracuje v restauracích a prostě nemá čas nebo příležitost na takové učení se.

Mluvila jsem s mnoha čínskými servírkami v Praze. Skoro všechny pracují 12 hodin denně, 6 dní v týdnu tak, aby mohli poslat domů co nejvíce peněz nebo splatit dluh, který si udělali kvůli tomu, aby mohli odejít do ciziny.

Osmnáctiletý šéfkuchař jedné čínské restaurace se mě jednou ptal, kde se může naučit česky. Řekla jsem mu o lekcích češtiny zdarma organizovaných jednou neziskovkou. Zakroutil hlavou. Jeho pracovní doba je příliš dlouhá a jako šéfkuchař nepotřebuje češtinu. Proto by mu jeho patron nedovolil se kurzu zúčastnit.

V roce 2005 natočil čínský režisér Jia Zhangke film « Svět » umístěný do prostředí tématického parku na předměstí Pekingu, kde jsou vystaveny repliky známých světových památek, jako jsou pyramidy, Big Ben nebo dokonce i World Trade Center. Běžní Číňané nemají prostředky k tomu, aby cestovali do ciziny, proto přicházejí do parku a fotí se s památkami. Děvčata z chudých vnitrozemských provincií se převlékají do cizokrajných oděvů a tancují pro návštěvníky exotické tance.

« Pro mnoho lidí je jejich svět velmi malý. Nemají takovou pohyblivost, aby mohli náležet do většího světa, » řekl v jednom rozhovoru ředitel. I když se někdo přestěhoval do ciziny, ve skutečnosti bude potřebovat mnohem více času k tomu, aby zde skutečně « přistál ». Možná, že český zákazník může vypálit pár cédéček se svou oblíbenou hudbou a přinést je do své oblíbené čínské restaurace.

Cultural Mobility
Once at a Chinese restaurant in Prague I started a conversation with a waitress from the Zhejiang Province of China. She was 28 years old, quite pretty, but had no boyfriend. I asked her whether she would date a Czech man. She smiled, pointed at an old CD player next to the statue of the God of Wealth on a shelf above the bar, and asked me, “Do you hear the music we are playing here?” The conversation stopped for a moment, for me to listen to the kitschy Hong Kong pop song playing in the background. “Ok, I heard it,” I said, “But what does that have to do with a boyfriend?” The Zhejiang lady with a pretty round face smiled again, and said, “Czech men would laugh at such music. That’s why I cannot have a Czech boyfriend.”
Maybe some of you would say, “But surely she could learn about Czech music? Why would she only listen to one type of music and have no curiosity to explore others?” Indeed in the Czech Republic, first-generation Chinese immigrants seem to be quite indifferent towards the Czech culture. They watch Chinese satellite TV, listen to Chinese music, and try to recreate a Chinese environment in their homes and in the restaurants they manage.
Do these Chinese migrants really lack curiosity about the Czech culture? I don’t think so. The reality is that learning about a new culture takes time and investment, and most immigrants working in restaurants simply have no time nor opportunity for such learning. I have spoken to many Chinese waitresses in Prague. Almost all of them have to work 12 hours a day, 6 days a week, in order to send money to their families, or to pay off the debt they made in order to immigrate. An 18-year-old chef in a Chinese restaurant once asked me where he could learn Czech. I gave him information on free Czech classes run by a NGO. He shook his head: his work hours are too long, and as a chef he doesn’t need the language therefore his boss will not allow him to take classes.
In 2005, a Chinese director Jia Zhangke made a film “The World”, set in a theme park in the suburb of Beijing, where small replicas of major world monuments, like the Pyramids, the Big Ben, and even the World Trade Center, are on display. Ordinary Chinese people, who have no financial means to travel abroad, come to the park and take photos with these monuments. Girls from a poor inland province dress up in international costumes to perform exotic dances for the visitors. “For many people, their world is very small, they have no mobility to belong to a bigger world,” says the director in one interview. Even when one has moved overseas, it will still take a long time to truly arrive. Perhaps a Czech customer can burn a few music CDs of his favourite Czech music to bring to his favourite Chinese restaurant.

**************************************************

Srdečně Vás zveme na veřejnou debatu, kterou organizujeme v Českém centru Praha (Rytířská 31) ve čtvrtek 20. listopadu v 18h00.

Debata se bude týkat lidí z Bosny a Hercegoviny v České republice a zejména proměn současné situace vůči devadesátým letům.

K účasti na debatě byli osloveni paní Dana Němcová, pan Aldin Popaja, paní Jasenka Medenčević, paní Jelena Silajdžić, pan Filipa Tesař, pan Jaroslav Otčenášek a pan Sulejman Vlašić z ambasády Bosny a Hercegoviny v České republice.

Odkaz na portálu Evropské město: veřejná debata "Bosňané ve městě"