Čím více se blíží květen, tím bývá menší motivace a koncentrace. Žáci vypadávají během vyučování, mentálně ono slavení zanechává své stopy v podobě excesů či nepublikovatelných událostí a učitelé se setkávají s ospalými žáky, jež se špatně a nezdravě stravují a hodně popíjejí. Nezvládají se učit a současně slavit.

Nový školní rok znamená další mejdany. Podle deníku Aftenposten se již na druhém stupni základní škole, někdy od 7. do 10. třídy, platí sexem, či dělá u autobusů striptýz, aby se mohlo jezdit s kluky ve vyhlášených, nejlepších autobusech maturantů. Počet znásilnění také není bezvýznamný.

Po třinácti letech školní docházky by to prý také scházelo, kdyby neslavili. Jenže norští maturanti začínají čím dále dříve, a nechávají zcela jinou stopu než jejich předchůdci. Nejde o pár týdnů po zkouškovém období v květnu-červnu, kdepak, u mnohých z nich to vypukne již v 1. třídě na střední škole.

Ovšem již na základní škole začne hon za statusem, nátlak na sestavování partiček a sex a budování soudržnosti vylučující ty, jež se chtějí poctivě učit. Než vám dovolí, abyste se projeli autobusem nějaké skupiny, existuje řada jejich pravidel, koho vezmou s sebou, co se bude dít, však jsou speciální: Mládež totiž sama definuje pravidla ve svých autobusech, nočních klubech na kolech. Jste členem autobusu, nejen žákem určité třídy a školy a tyto autobusy se stávají autonomními zónami, odpojenými od běžné společnosti, uvádí norský list Dagbladet.

Přitom jsou asi jedinými na světě, co něco slaví ještě před tím, než mají co slavit. Slaví zahájení začátku konce běhu školní docházky. Slavit začínají v srpnu v roce, kdy začnou chodit na střední školu. Bezmála tři roky trvají přípravy, předehra, a je prubířským kamenem toho, zda vydrží jejich zdraví. A jakmile si obléknou zvláštní kombinézy s nápisy a přišitými znaky atd., tak se rozpoutá obrovský boj o to, kdo je největší fešák, zatímco rodiče se bojí říci ne a zošklivit se v očích svých ratolestí i v kruhu jejich přátel a známých.

Od toho, slavit ve spolek a zapojovat všechny záhy přechází v štěpení na seskupení a oslavování statusu. Jenom menšina přehání a plánuje vše do detailu, ovšem doplácí na to mnohem více maturantů, a to jak zdravím, tak společensky a ekonomicky. Někteří již v 9. či 10. třídě na základní škole vybírají střední školu a zaměření podle svých představ o oslavování maturity.

Elitní jev, kdy vám projde to, co by vám za jiných okolností neprošlo, definuje čím a na čem jste, přitom šikanuje ty, kteří se chtějí šprtat, znevažuje a haní je a všichni se od nich distancují. Přechodový rituál je imunní vůči kritice, která se opakuje rok co rok. Začíná čím dál dřív a utrácí se čím dál víc peněž.

Nátlak na kupování všeho možného vyvíjejí ti, kteří se na tom přiživují a zprostředkovávají sponzory, pořádají setkání a výlety, dodávají do autobusů elektroniku atd. Již na podzim obdrží místní výbory maturantů kalendáře s návrhy na akce, a tak komerční činitelé určují, jakou má toto tříleté období mít náplň.

Dnes má být hojnost všeho. Na to, aby měli na autobus na úrovni, „oblek“, profesionálně navržené logo, píseň od skladatele se šokujícím vulgárním textem atd., má se prodávat toaletní papír, čajové svíčky atd., ovšem rodiče přispívají mnohdy nemalými částkami. Na skupinu maturantů se v hlavním městě a okolí utrácí klidně i milion norských korun. Na menší město stačí takových 150-500 000 korun. Neustále třeba přes sociální sítě sledují, co dělají ostatní a konkurují ostatním skupinám v tom, kdo má více peněz, je více a vyniká více. Také se ukrajuje z něčeho, čeho by mělo být před zkouškami málo, tedy času.

Jiní vyzdvihují údajné pozitivum, že podílet se na financování provozu autobusu maturanty šlechtí, učí je to týmová spolupráce, plánovat a podílet se na dolaďování společného projektu a na zvyšování jeho hodnot bezplatně. Učí je to soudržnosti, praktické dovednosti a vést a motivovat druhé.

Říká se, že být rodičem je nejdůležitější a zároveň nejnáročnější prací na světě, přitom rodiče k této tradici chovají ambivalentní vztah, jelikož jednou sami byli také takoví. Rodiče jsou navzdory své údajně zvláštní odpovědnosti, již nesou za své ratolesti a poměry, za nichž vyrůstají, podivně nepřítomní, nevměšují se. Někteří rodiče mají dokonce strach, aby jejich děti nezaostávali a nestali se z nich lůzři a outsideři.

Ať už platí pravidlo „můj dům – moje pravidla a dokud platím účty já tak jsem to já, kdo rozhoduje“, žádný norský rodič nechce slyšet několikaměsíční stěžování si, bouchání dveřmi, bojkotování všeho. Místo toho bude i nadále sponzorovat úlety. Aby byl klid.

Mnoho jejich ratolestí si ale snaží extrémní utrácení zatajovat. Vždyť spotřebitelské úvěry a dluh na kreditních kartách aktivity spolufinancují. Někteří žáci odborných škol se ale snaží ušetřit tím, že sami dělají, co můžou. A hovoří přímočaře: Zkoušky se mohou opakovat, příznačné období oslav norských maturantů nikoliv.

A pak, po oslavě ukončené 13leté školní docházky mohou začít opakovat předměty. Neustálé prodlužování jak co do intenzity, tak co do délky má za následky vyčerpanou mládež plnou viny, depresí a zdravotních problémů způsobenými slavením, což jim zkazí maturitu a zkompromituje prospěch a známky, jež do té doby získali.

Maturanti vyvolávají u mladších žáků i dětí strach. Někteří se bojí do školy proto, že fyzicky nutí ty mladší žáky třeba vypít větší množství rybího tuku a polijí je vodou. Či strkají jejich hlavy do záchodových mís.

Nechávají rozum doma kvůli honu za publicitou? Zážitky „tradičního“ sexu na kruhových objezdech či přeběhnutí mostů nazí s odůvodněním, že se vyvolávají nebezpečné situace, obletělo minulé jaro celý svět. Postarala se to o pozornost zejména zahraničních médií. Tyto a podobné činnosti totiž bývají podmínkami pro získávání dalších bodů maturantů v podobě uzlů na šňůře svých čepic.

Loni na podzim informovala norská média o tom, jak norská mládež jezdí do Středozemí, aby se poprala a jeden druhému rozmlátili kosti. Místní hovoří o norské mládeži chovající se, jako kdyby jim oné ostrovy patřily. Příběhy o mladých lidech ze slušných rodin a poměrů, s nejlepšími možnými předpoklady toho, aby se stali spořádanými, jsou rok co rok zvláštnější. Podle policie (která zasahuje čím dále častěji) jsou prostřednictvím médií tradice středoškoláků továrnou na utrpení, sexuálních a drogové delikty, rušení veřejného pořádku a rozhazování odpadků. Prvek rivalizace mezi členy jednotlivých autobusů a násilí prý přináší prestiž, vyzdvihuje mužnost a napětí bojů, což v případě vítězství přináší intenzivní a kolektivní pocit zvládané situace... Tříbící se kultura cti vytvářející hierarchii.

Mládež nemusí být horší než dříve, jen se rámec a možnosti mění. Shakespeare napsal, že veškerá mládež je nebezpečím sobě samé a to uvedl, aniž tušil, co to takové norské řádění maturantů je.