Čeho se bojí norští senioři a na čem jim záleží? V jedné z nejbohatších zemí světa je toho mnoho, na co peníze nestačí a na co se musí šetřit, ani není snaha leckdy zubožený a nedůstojný stav změnit ani nejsou vyhlídky, že tomu někdy bude jinak. Zkrátka ušetří, ať to stojí, co to stojí.


Totiž takhle ale: Ve velkém množství norských médií, jež denně sleduji, a od lidí v Norsku se dozvídám, že senioři mají bydlet doma tak dlouho, jak to jde. Dokud jste zdraví, tak je to v pořádku. Jste-li hospitalizovaní, tak vás nutí jet domů na víkendy, ačkoliv vaše zdraví vám to nedovoluje. Když ale ze zdravotních důvodů již nemůžete bydlet doma a potřebujete místo v pečovatelském domově, není vůbec jisté, jestli nějaké dostanete.

A když jste tam ubytovaní, zaměstnanci na vás nemají čas, pomůžou vám se osprchovat třeba jen jednou za dva tři týdny, či dostanete jíst staré, nechutné beztvaré jídlo bez nápadů a balené v centrální kuchyni stovky kilometry od pečovatelského domova a přepravováno tam a k tomu se musíte často dělit o pokoj s cizím člověkem anebo vás a vaši sestru, bratra či známou rozmístí do jiného pečovatelského domova ve snaze ušetřit.

Musí na vás přece šetřit, zato mají za statisíce lidí, jež přicházejí z celého světa, aby ve vaší zemi nic nedělali, mají na válčení v zemích, které vaší zemi nikdy nic neudělaly, mají na rozvojovou pomoc v zemích, kde se za celou dobu poskytování této pomoci nic nezlepšilo a kde se zřejmě nikdy nic nezlepší. Anebo 731 milionů nadace manželů Clintonových. A to samozřejmě není zdaleka konečný výčet paradoxů a kontrastů.

Ošetřovatelé jsou omezováni časově, kolik času smí trávit odváděním své práce. Pozorují, že senioři potřebují více pomoci, jenže politici a byrokraté jim nedovolují trávit u seniorů nezbytný čas. Musí se přece řídit stopkami. Říká se tomu „stopková společnost.“ Žije-li babička 30 km nahoře v údolí v řídce osídleném okrese, tak musí ošetřovatelé trávit čas dojížděním, aby jí pomáhali. A bude-li okres sloučen s jiným okresem s více obyvateli bude to stát stejně tolik dojíždět ty kilometry. Aby byly služby levnější se musí lidé přestěhovat proti své vůli.

Máte-li to štěstí, že rozumíte tomu, co vám ošetřovatelé říkají (což dnes není žádná samozřejmost). Mají mít patřičné vzdělání (což není samozřejmost, byly odhaleni i falešní ošetřovatelé) a umět norsky ústně i písemně, jenže staří lidé se zhoršeným sluchem, zapomnětliví či trpící demencí bývají zmatení v setkání s ošetřovateli-cizinci. Je to frustrující pro lidi, jež mají dožít za takových podmínek.

Norští penzisté mají téže obavy jako důchodci v jiných vyspělých zemích, kde již dlouho není příliš tradice toho, aby se alespoň částečně spoléhali na pomoc svých nejbližších: Mají strach z toho, že budou závislí, ne-li snad vydaní na pospas ostatním a že se jim stanou přítěží. Také nechtějí skončit v pečovatelském domě, pokud se jim tam tedy vůbec podaří získat místo. Jejich mínění o nich je často silně zabarveno záporným líčením těchto zařízení a jejich selhávající, či příliš nedůsledné péče prostřednictvím norských médií. Znepokojuje je rovněž to, že by tam byli obklopeni samými těžce nemocnými lidmi, byť sami na tom budou podstatně lépe. Senioři se bojí, krouží-li jejich myšlenky okolo vyhlídek na nedůstojný závěr života, vymkne-li se jim z ruky a již nejsou sami sebou. Jsou dokonce případy, kdy tělesně postižení mladí lidé musí žít v pečovatelských domovech spolu se seniory, jelikož pro ně nebylo vymyšleno jiné řešení.

Musíte-li v závislosti na místě, kde žijete, čekat zbytečně dlouho, neúměrně dlouho vůči úrovni své země, na sanitku, na místo v domově důchodců, či na operaci, aneb dokonce vzít si na ni úvěr nebo být vydán na pospas, že zorganizovanou sbírku vynese na ni dost peněz, tak to není zrovna něco, co byste čekali od země, které celý život notně odvádíte své daně, země, která prý je za Švédskem nejlepší zemí na světě pro stárnutí. Alespoň to tvrdí organizace Help Age International. Umístění vychází z 13 parametrů, mj. zdravotního stavu, ekonomie a práce. Index zahrnuje téměř 900 milionů lidí starších 60 let, čili zhruba 89 % seniorů v 91 zemích světa.

Podle údajů norské televize TV2 inspekce odhalují nedostatky v osmi z deseti domovů důchodců. Většinou se jedná jednak o užívání donucovacích prostředků vůči seniorům, jež nechtějí pomoc a přitom nejsou schopní se tomu ubránit, jednak o nedostatečně kompetentní pracovníky. Ti mají mnohdy velmi chabé znalosti o demenci. Také bývá výměna informací mezi ošetřovateli a lékaři špatná, což mívá za následek to, že trvá déle, než jim dojde, že se stav seniorů zhoršil. Dva ze tří ošetřovatelů mají za to, že se kvůli nedostatku zdrojů nezachází se seniory v norských pečovatelských domovech odpovědně a důstojně. Kromě péče a opatření seniorů, jejich stravování a podávání léků musí ošetřovatelé také uklízet, zatímco klidně v pokoji vedle leží umírající člověk. Kvůli vytíženosti se stává, že přijdete k svým příbuzným do pečovatelského domova na návštěvu a najdete jej ležícího v posteli plné stolice.

Pamatuji si slova předchozího premiéra Stoltenberga: Jedním tahem pera zajistím, že bude péče o seniory zářit. Tore Henning Larsen, předseda organizace Seniorsaken, tedy Záležitost seniorů, míní, že záruky politiků nemají žádnou hodnotu a nemají-li dost peněz, aby zajišťovali lidem právo chodit na záchod pokaždé, když to potřebují, tak ať se dostavovali, aby sami přikládali ruku k dílu, dokud nejsou uspokojovány základní potřeby jako pomoc při stravování a aby se dostávali na čerstvý vzduch a zbytečně mnoho seniorů je ukládáno k spánku příliš brzy večer a používají plenky a jsou jim podávány prášky na uklidnění, aniž toho je třeba. Takové jsou výsledky průzkumu mezi ošetřovateli.

Seniorům se za pobyt v pečovatelských domovech či v k tomu určeném bytě s péčí strhává takřka veškerý jejich důvod. To, co jim zbývá, se dá považovat za kapesné. Těmito penězi si platí stříhání, pedikúru, toaletní potřeby, oblečení a léky nad rámec toho, co platí stát. Stát by také měl financovat odměnu blízkým osobám, pečujícím o členy svých rodin. V neposlední řadě má ochránce práv seniorů dohlížet na jejich dodržování.

Stárnutí není pro zbabělce: Všichni chtějí žít dlouho, ale nikdo nechce stárnout. Aktivní, vydařený a šťastný podzim života je mnohdy neslučitelný s tím, kolik staré tělo vydrží a škodí více než pomáhá. Podle seniorů prostřednictvím třeba www.sykepleien.no, serveru organizace zdravotníků se úřady jen málo zajímají o život seniorů a do té míry, do jaké se zajímají, tak se jim moc nedaří. Vemte třeba podvýživu, jež je dlouhodobým problémem mezi seniory, aniž by se s tím něco dělalo. Podle plátku Magasinet, speciálního víkendového vydání deníku Dagbladet, je podíl podvyživených 45 % u těch, jež bydlí doma s docházející opatrovnickou službou, u seniorů v pečovatelských domovech jde dokonce o 60 %.

Podle šetření norského statistického úřadu je 11 000 potřebných seniorů, jež si přeje pomoc, jenže nikdo jim nic nenabídne i přes to, že vyřizování nutných každodenních záležitosti jim dělá velké potíže. Ve výsledku mnoho z těchto lidí zažívá samotu a izolaci.

Nedostatečně komunikovaným problémem mezi seniory jsou zároveň sebevraždy, pomýšlení či pokusy o ni. Počet dokonaných sebevražd mezi seniory v Norsku se pohybuje mezi 100 až 120 ročně.

Mnozí čerstvě operovaní jsou posláni domů v taxíku předčasně, navzdory ujištění lékařů, že nelze obhájit jejich navrácení, načež se čerstvě operovaným ani nenabídne výcvik, aby se mohli opět starat sami o sebe, vyjít schody do vlastní ložnice či sejít schody na záchod a do sprchy. Ve výsledku musí třeba trávit dny v křesle v obývacím pokoji a tam také přespávat.

Výsledky bývají tak absurdní, přestože mluvčí okresů, krajů, potažmo státu tvrdívají, že jim záleží a leží na srdci asistenční služba, jež se dá uhájit. Politici se často zkrášlují zářivými cíli v péči o seniory, aniž jim de facto skutečně pomáhají.