Něco zvráceného vězí v základech jedné severské země. Když jdou spát, mají strach, že než se probudí, tak jim bude oznámeno, že další z přátel udělali totéž. Mohli snad udělat něco jinak?

Máte-li na to neustále myslet, sžírá vás to zevnitř. Říkáte si, že je to fikce, něco, co vídáte ve filmech. Ale ne. Děje se to a je to nakažlivý trend, jenž se šíří. Rodiče tolikrát nepoznají vlastní děti, natolik jsou odlišné jejich komentáře a snímky, které vkládají na internet jako předzvěsti toho, že mají v úmyslu si sahat na život.

Rodiny nestíhají ani pohřbít své blízké, než se to zase stane příště. Ještě nemají a nejspíše nikdy ani nebudou mít odpovědi, po nich se pídili. Proč se zabili? Mnoho rodičů nevnímá svých dětí, přehlíží je, nechápou.

Na některých školách vyučují děti a mládež zvládat život, je-li těžký a plný úzkosti. Zatímco úřady míní, že mají situaci více pod kontrolou a že uskutečňují užitečná opatření na to, aby byly dostupnější a mohly pomáhat dětem a mládeži lépe, tak ty to vidí mnohdy jinak.

Práh, jež musíte překonat, než požádáte o pomoc policii, okresní zdravotní službu, krizové týmy, zdravotní službu ve škole, či psychiatrické oddělení polikliniky pro děti a mládež, prý není o nic nižší, než bývával a žádný z těchto úřadů není v přímém spojení s mladými a přítomné skrze jejich vlastní kanály a skupiny jako např. na Instagramu či Snapchatu. Spolupráce jednotlivých orgánů také tolikrát nefunguje nebo neexistuje vůbec.

Navzdory pravidelným rozhovorům, vyhodnocování a mapování mladých pacientů psychiatrie jakožto uživatelů internetu, sociálních médií, profilů, hashtagů, sledovatelů a výměny zpráv o ubližování sobě samým, depresích a pomýšlení na sebevraždu se mnohdy nepřijde na to, že na internetu žili/žijí jiný a daleko chmurnější život. Že by se mladí domlouvali na společné ukončení svých životů? Hodně mladých Norů si je sebou velice nejistých, zoufale se snaží někam patřit a sociální média tvoří podstatnou část jejich životů, a to podstatně více, než si myslí rodiče. Jsou to světy, sítě a subkultury pod obrovským skupinovým nátlakem.

Zvykají si na pomýšlení na sebevraždu natolik, že se to stává normálním, posouvají se hranice, čímž jsou sváděni k tomu ji nakonec dokonat. Mnozí Norové mají historii s fyzickým ubližováním na sobě samých a pak se chlubí třeba tím, kolik stehů museli nechat šít poté, co se pořezali. Čím více strhujícím způsobem vylíčí, jak se mají, tím větší vzbudí pozornost a tím větší počet lajků dostanou. Vzájemně si hodnotí své těžkosti. Vnímají se navzájem, na rozdíl od nevšímavosti, liknavosti a laxnosti rodičů a příbuzných.

Děti a mládež mají na sebe nebezpečný vliv a jsou kolikrát největšími nepříteli sobě samým. Jednotlivci jsou vyobcováni z okruhu přátel třeba proto, že porušili pravidlo a bavili se o obsahu v internetových skupinách s dospělými, jež by jim mohli potenciálně pomoci.

Vzpomínkové akce, kam měly přístup jen děti a mládež, se staly dalším zdrojem obav, že by i kvůli nim mohlo dojít k dalším sebevraždám. Reakce mladých se vymkly kontrole dospělých. Někteří mladí si nechali potetovat symbol na těle jako památku po sebevraždách.

Různá společenská tabu, strach o pověst obce, samota i veliké vzdálenosti jsou jakousi všudypřítomnou překážkou, jako trvalá mlha nad norskou společností, když se z různých důvodů neobtěžujete navazovat kontakt či se k přátelům nedostanete nebo vaše obec nemá na provoz domu mládeže.

Kdyby obce jen měly na děti etnických Norů zlomek toho, co utrácejí za migranty. Pokud jde o migranty, neexistují žádné hranice ohledně toho, kolik se může utrácet, prostředky se vždy najdou jakoby zázrakem. Ti jsou na rozdíl od těch, jež žili a žijí v zemi o spoustu pokolení déle, bráni vážně a vyslyšeni pokaždé a za všech okolností.

Sebevraždy jsou celkově 5. nejčastější příčinou úmrtí v Norsku a jednou z nejčastějších příčin úmrtí mezi mladými lidmi. Ročně si sáhne na život v průměru 550 lidí, mezi nimi sto až sto dvacet seniorů, což je každoročně ustálené číslo. A podle norského ústavu pro zdraví se o sebevraždu neúspěšně pokouší asi desetkrát tolik osob. Riziko u mužů je třikrát větší než u žen, přitom je stejně tolik žen, jako mužů, jež se dovolává na tísňovou linku. Ve výsledku se skoncovat se životem mužům podaří častěji proto, že sahají k drastičtějším metodám.

Proč je to tak těžké promluvit o tom, když sebevraždy spáchají senioři? U mnoha jejich úmrtí není veřejně známa příčina, hlásí deník Verdens Gang. Závažné nedostatky nejsou napravovány: pitvy se mnohdy neprovádějí, byť by měly, příčiny jsou přehlíženy. V některých případech o skutečných příčinách vědí pozůstali, ovšem s ohledy třeba na vnoučata se snaží je zastírat, aby je ušetřili. Někteří vysvětlují tabuizaci tím, že již dožili své životy, a tak to až tolik nevadí. Nejeden senior se považuje za bezcenného a lidé kolem nich dobře chápou, že už nechcete žít. Je to neuvěřitelně bolestné.

Problém se seniory, jež si sahají na život, již zašel tak daleko, že v Oslu jako preventivní opatření zavedli tzv. smlouvy/ujednání proti sebevraždám seniorů, jež se musí podepsat, že se zavazují k tomu, že v daných časových obdobích nebudou sobě ubližovat ani páchat sebevraždy. Místo toho, aby naplňovali péči o seniory reálným obsahem si zjevně někdo myslí, že smlouva/ujednání dá životu smysl.

Jedním z problémů zdaleka nejen Norska je nevidění druhých a neuznávání jejich citů. Druzí je neposlouchají, neukazují jim, že vidí, slyší, že jim na nich záleží. Je třeba ukazovat, že jsou jiná východiska než si sahat na život. Někdy pomůže a uleví se, když se někoho přímo zeptáte, zda nepomýšlí na sebevraždu. Někdo to vnímá jako znamením toho, že někomu na jeho/její osobě záleží a bere to jako příležitost vyhledat pomoc.